Pastýř a ovce.

Václav Svatopluk Štulc

Pastýř a ovce. [Jan X. 1–9.]
Kdož nevchází dveřmi do ovčince, Ale jinudy: skrz okna, střechu, Za zloděje jmín a za zločince, Stíhán bývá takou pro neplechu. A kdo vchází dveřmi dověrně a směle, Pastýřem jest, kterého zná stádo celé. Vrátný otvírá mu, chce-li s ovečkami Na pastvu jíť z domu; a ty ovce samy Po hlase ho znají, každá zná dle jmena, Jímž ji volá pastýř, jímž je vyznačena. A když volá pastýř, vypouští je z domu: Ovečky se hrnou vše až mile za ním; Kam jde, jdou, a netřeba jich nutiť k tomu Ani křikem ani násilím a štvaním: 74 Ovečky jdou samy po hlase a slovu Pastýřovu. Cizince však, který pastýřem jim není, Mimo sebe věčší jeho lahození Neposlechnou, ale před ním na útěk se dají; Neb, že jeho nejsou, po hlase to znají. A ty pravé dvéře do ovčince já jsem: Kdo skrze ně vchází, mým se řídě hlasem, Dojde spásy, ovcí pastýřem se stane, I nalezne pastvy hojné, požehnané. 75