Pastýř a ovce.
[Jan X. 1–9.]
Kdož nevchází dveřmi do ovčince,
Ale jinudy: skrz okna, střechu,
Za zloděje jmín a za zločince,
Stíhán bývá takou pro neplechu.
A kdo vchází dveřmi dověrně a směle,
Pastýřem jest, kterého zná stádo celé.
Vrátný otvírá mu, chce-li s ovečkami
Na pastvu jíť z domu; a ty ovce samy
Po hlase ho znají, každá zná dle jmena,
Jímž ji volá pastýř, jímž je vyznačena.
A když volá pastýř, vypouští je z domu:
Ovečky se hrnou vše až mile za ním;
Kam jde, jdou, a netřeba jich nutiť k tomu
Ani křikem ani násilím a štvaním:
74
Ovečky jdou samy po hlase a slovu Pastýřovu.
Cizince však, který pastýřem jim není,
Mimo sebe věčší jeho lahození
Neposlechnou, ale před ním na útěk se dají;
Neb, že jeho nejsou, po hlase to znají.
A ty pravé dvéře do ovčince já jsem:
Kdo skrze ně vchází, mým se řídě hlasem,
Dojde spásy, ovcí pastýřem se stane,
I nalezne pastvy hojné, požehnané.
75