Syn plnící a slibující.

Václav Svatopluk Štulc

Syn plnící a slibující. [Mat. XXI. 28–31.]
Ne snad kdo mi říká: „Pane, Pane!“ Spolehaje na sliby a řeči plané, Ne kdo slibuje: leč ten, kdo činí vděčně, Co káže Bůh, Můj bude druh A u Boha radovat se bude věčně. – – Dva syny otec jistý měl A jednomu z nich takto děl: „Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou, A dělej, co tam třeba, s pílí horlivou!“ Syn ale otci ihned na to řek’: „Já nechci – práce tvá mi není vděk!“ Než zatím v krátké době Syn tento usmyslil sobě; 72 A že mu vzpoury proti otci bylo žel: Jak otec byl mu velel, na vinici šel. A otec k druhému též synu vece: „Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou, A dělej, co tam třeba, s pílí bedlivou!“ Syn tento řekl otci: „Půjdu, pane! VšeVše, co mi kážeš, jak chceš, hned se stane.“ Než, ač byl připověděl, nešel přece. – I který z těchto synu dvou Se lépe řídil vůli otcovou? Vy však, jižto učni mými slouti chcete, Vždy vše čiňte se synovskou ochotou, Což a jak vám Otec káže řečí mou: A tak pokoj dušem svojim naleznete! 73