Syn plnící a slibující.
[Mat. XXI. 28–31.]
Ne snad kdo mi říká: „Pane, Pane!“
Spolehaje na sliby a řeči plané,
Ne kdo slibuje: leč ten, kdo činí vděčně,
Co káže Bůh,
Můj bude druh
A u Boha radovat se bude věčně. – –
Dva syny otec jistý měl
A jednomu z nich takto děl:
„Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou,
A dělej, co tam třeba, s pílí horlivou!“
Syn ale otci ihned na to řek’:
„Já nechci – práce tvá mi není vděk!“
Než zatím v krátké době
Syn tento usmyslil sobě;
72
A že mu vzpoury proti otci bylo žel:
Jak otec byl mu velel, na vinici šel.
A otec k druhému též synu vece:
„Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou,
A dělej, co tam třeba, s pílí bedlivou!“
Syn tento řekl otci: „Půjdu, pane!
VšeVše, co mi kážeš, jak chceš, hned se stane.“
Než, ač byl připověděl, nešel přece. –
I který z těchto synu dvou
Se lépe řídil vůli otcovou?
Vy však, jižto učni mými slouti chcete,
Vždy vše čiňte se synovskou ochotou,
Což a jak vám Otec káže řečí mou:
A tak pokoj dušem svojim naleznete!
73