Pšenice a koukol.

Pšenice a koukol. [Mat. XIII. 24–30. 37–42.]
Království nebeské jestiť pravdy říše, Již jsem z lásky Otcovy sám s jasné dones’ výše, V které blaho nesmrtelné lásky dýše, A ovoce milé všech má zráti ctností Na oslavu Otci – tvorům k blaženosti. Království to a král jeho od věků Podobá se rozsevači člověku, Kterýž kdysi nasil dobrou pšenici Na poli svém ve úrodnou ornici. Minul den, a se svými noc přišla mraky, Tvrdý sen pak lidem sevřel jasné zraky, A když všickni zesnuli: tož nepřítel Na oseté pole šel, Na něm koukol kradmo sel, A pak – po svých odešel. – 120 Minul čas, A osení vzešlo na poli, Ukázal se klas, I ukázalo se též plémě koukolí. Tehdy služebníci k hospodáři jdou, A tážíce se, úzkostlivě jemu řkou: „Co to, pane?! – Všakť jen dobré semeno Tebou na tvém poli bylo vrženo! Odkud se tam tedy koukol vzal?“ „Ach, to člověk nepřítel,“ – Tak pán sluhům děl, – „V divé zlosti udělal.“ „Chceš-li, pane,“ služebníci řkou, „Půjdem a bylinu divokou Vytrháme – od koukole Očistíme pole.“ „Nechte zatím!“ pán dí: „Mohli byste snad Trhajíce koukol, pšenici též vytrhat. Nechť si do žní ve úrodné ornici Roste koukol spolu s pšenicí! 121 A když nastane žeň, tehdy dím Žencům svým: Koukol sebeřte a ve snopky ho svažte, Na oheň ho vrzte, a jej ohněm zkažte, Pšenici pak z mojí setby na mém poli Shromáždíte, svezete mi do stodoly.“ A já král své říše i pán světa, Podoben jsa hospodáři-rozsevači. Povím sám, co řeč má v pravdě značí, Co tu koukol značí – co pšenice setá. Já, Syn člověka, jen dobré símě seji Na své roli, světě šírém – činem, řečí Pravdu, lásku, milosť v duši ve člověčí, V rozum, cit a vůli – v celý život její. A kdož pravdě, lásce, milosti se oddá: Království syn – pšenice je blahoplodá. Koukol, nepřítel jejž seje – ďábel lítý – Klam i hřích jest, šalba, blud i neřest kletá, Nešlechetní synové jsou zlého světa, Kteří ve zlém tonou činy, slovy, city. 122 Žeň pak toho světa zlého je skonání: Ženci – angelé jsou, blazí nebešťani. A jak o žních koukol na oheň se metá: Tak to bude při skonání toho světa. Člověka syn pošle angely své svaté, I vyberou z jeho království a říše Všecka pohoršení, jimiž ďábel dýše, A vše nešťastníky, bludem hříchu jaté. I vše činitele nepravosti mecí Ve ohnivou peci Na útrapu věčnou, na záhubu: Tam pláč bude a skřípení zubů! 123