Pšenice a koukol.
[Mat. XIII. 24–30. 37–42.]
Království nebeské jestiť pravdy říše,
Již jsem z lásky Otcovy sám s jasné dones’ výše,
V které blaho nesmrtelné lásky dýše,
A ovoce milé všech má zráti ctností
Na oslavu Otci – tvorům k blaženosti.
Království to a král jeho od věků
Podobá se rozsevači člověku,
Kterýž kdysi nasil dobrou pšenici
Na poli svém ve úrodnou ornici.
Minul den, a se svými noc přišla mraky,
Tvrdý sen pak lidem sevřel jasné zraky,
A když všickni zesnuli: tož nepřítel
Na oseté pole šel,
Na něm koukol kradmo sel,
A pak – po svých odešel. –
120
Minul čas,
A osení vzešlo na poli,
Ukázal se klas,
I ukázalo se též plémě koukolí.
Tehdy služebníci k hospodáři jdou,
A tážíce se, úzkostlivě jemu řkou:
„Co to, pane?! – Všakť jen dobré semeno
Tebou na tvém poli bylo vrženo!
Odkud se tam tedy koukol vzal?“
„Ach, to člověk nepřítel,“ –
Tak pán sluhům děl, –
„V divé zlosti udělal.“
„Chceš-li, pane,“ služebníci řkou,
„Půjdem a bylinu divokou
Vytrháme – od koukole
Očistíme pole.“
„Nechte zatím!“ pán dí: „Mohli byste snad
Trhajíce koukol, pšenici též vytrhat.
Nechť si do žní ve úrodné ornici
Roste koukol spolu s pšenicí!
121
A když nastane žeň, tehdy dím
Žencům svým:
Koukol sebeřte a ve snopky ho svažte,
Na oheň ho vrzte, a jej ohněm zkažte,
Pšenici pak z mojí setby na mém poli
Shromáždíte, svezete mi do stodoly.“
A já král své říše i pán světa,
Podoben jsa hospodáři-rozsevači.
Povím sám, co řeč má v pravdě značí,
Co tu koukol značí – co pšenice setá.
Já, Syn člověka, jen dobré símě seji
Na své roli, světě šírém – činem, řečí
Pravdu, lásku, milosť v duši ve člověčí,
V rozum, cit a vůli – v celý život její.
A kdož pravdě, lásce, milosti se oddá:
Království syn – pšenice je blahoplodá.
Koukol, nepřítel jejž seje – ďábel lítý –
Klam i hřích jest, šalba, blud i neřest kletá,
Nešlechetní synové jsou zlého světa,
Kteří ve zlém tonou činy, slovy, city.
122
Žeň pak toho světa zlého je skonání:
Ženci – angelé jsou, blazí nebešťani.
A jak o žních koukol na oheň se metá:
Tak to bude při skonání toho světa.
Člověka syn pošle angely své svaté,
I vyberou z jeho království a říše
Všecka pohoršení, jimiž ďábel dýše,
A vše nešťastníky, bludem hříchu jaté.
I vše činitele nepravosti mecí
Ve ohnivou peci
Na útrapu věčnou, na záhubu:
Tam pláč bude a skřípení zubů!
123