Soudce a vdova.
[Luk. XVIII. 2–7.]
Ve městě jistém soudce byl,
Jenž nic se nebál Boha,
A pro bezpráví mnohá
Sám u lidí se zostudil.
V témž městě byla vdovice,
Jež s prosbou přišla k němu,
A řekla soudci zlému:
„Tvá ujmi se mne pravice,
A pomsti mne na škůdci mém, –
Ach, protivníku úkladném!“
Než soudce nectný prodléval,
Až po dlouhé pak době
Sám kdysi řekl v sobě:
„Již čas, bych při tu před se vzal.
Nebo, ač nic nebojím se Boha,
A duše, hanbě zvyklá, lidí
110
Se neštítí a nic nestydí:
Již pro dotírání té vdovy mnohá,
Chci pomstiť ji a strestám škůdce,
By konec byl té celé šrůtce,
A vdovice mne nezhaněla prudce.“
Již ale všickni slyšte,
A do paměti sobě pište,
Co soudce ten nepravý
Sám sobě praví! –
Chtě pokoj ode vdovy míti,
Chce posléz jí na škůdci mstíti.
A když nepravý ten soudce jedná tak:
Lze-li pak,
Aby zůstavil Bůh bez pomoci,
Bez ochrany svojich vyvolených,
Týraných a světem usoužených;
Volajících k němu dnem i nocí? –
Byť si prodléval Bůh s pokutami svými:
On na jisto svých
Věrných, zkušených
Brzo pomstí nad škůdci jich násilnými!
111