Octli jsme se v ústraní,
daleko všech zmatků.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.
Kouzlo dřímá v zvucích těch,
vláhou kalí zraky.
Je to jako větru dech,
který trhá mraky;
zní to, jak když s bohem si
dává milá s milým
za chatami v snivé vsi
s kostelíkem bílým,
a teď zase jako ta
píseň z dávné doby:
Opuštěná sirota
pláče mezi hroby.
Na oltářích v zázraku
světci oživnuli.
Voják Martin žebráku,
dává pláště půli.
Vlastí svého národa
jede v tiché pouti
české země vévoda.
Nedej zahynouti!
Zavzněl výkřik do ticha.
Nebe ohněm hoří.
Valí se hněv kalicha
k Baltickému moři. –
A zas skromná dědina
mírem svým tě láká.
V beranici klučina
staví sněhuláka.
Ovčák stádo vyhání
ze selského statku.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.