PATNÁCT LAHVÍ KOŇAKU
Mrtev leží Brejcha starý,
mrtev v černé rakvi leží,
zmizel oka záblesk svěží,
ztuhly těla jeho tvary.
V uniformě veterána –
jak si toho vždycky přál,
když zrak ještě jasně plál –
mrtvola má v hrob být dána.
Nad ní smutná stojí vdova,
úpí, vzdychá beze slova
v citů divném nátlaku. –
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
Veterán byl starý Brejcha,
na vojně tři léta sloužil –
vždycky po skleničce toužil,
rád se napil jako cejcha,
na ženiny řeči dával
málo. Živým byl by snad,
kdyby býval jejích rad
moudrých aspoň trochu dbával.
Vodu nechme žábě, mřence!
Ku zásadám temperence
stál vždy v pravém opaku.
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
Na něj nemoc přišla náhlá.
„To je z pití,“ lékař praví.
„Snad se navrátí vám zdraví.
199
Musíte však ústa zprahlá
pouze vodou osvěžiti.
Kdybyste nečinil tak,
v sloup se obrátí váš zrak,
na hromadě vaše žití.
Jenom koňak smíte píti.“
Nemocnému oči svítí,
radost plane ve zraku. –
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
Brejcha k choti svojí vece:
„Milá ženo, přistup blíže,
neboť mluvit bez obtíže
nemohu. Rád bych se přece
uzdravil. Tož k naší kasy
pokladníku rychle běž,
lék i koňak dostaneš,
myslím podporu též asi.
Chorému vše spolek platí.
Na cestu se musíš dáti
ihned. Vrať se v soumraku!“ – –
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
Na nebi již luna vyšla,
s všemi vyšla hvězdičkami
jako pastýř s ovečkami,
Brejchová když domů přišla.
Přišla domů uzardělá,
v jejím velkém košíku
lahví, pouzder, koflíků
byla baterie celá.
200
Brejcha na láhev své oči
upřel, jak když plavec zočí
zemi blízkou ze vraku. –
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
By se bezesnosti vyhnul,
láhev rukou svojí chopil,
obsah její v nitro ztopil,
ráno pak si opět přihnul.
Koňak z rána do večera
žaludku lil do svého,
až již byla bez všeho
z lahví patnácti kdekterá.
Po tři dny pil bez ustání.
Čtvrtého dne za svítání
bezduch ležel naznaku. –
V koutě jizby stojí prázdných
patnáct lahví koňaku.
1896