PATNÁCT LAHVÍ KOŇAKU
Mrtev leží Brejcha starý, mrtev v černé rakvi leží, zmizel oka záblesk svěží, ztuhly těla jeho tvary. V uniformě veterána – jak si toho vždycky přál, když zrak ještě jasně plál – mrtvola má v hrob být dána. Nad ní smutná stojí vdova, úpí, vzdychá beze slova v citů divném nátlaku. – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Veterán byl starý Brejcha, na vojně tři léta sloužil – vždycky po skleničce toužil, rád se napil jako cejcha, na ženiny řeči dával málo. Živým byl by snad, kdyby býval jejích rad moudrých aspoň trochu dbával. Vodu nechme žábě, mřence! Ku zásadám temperence stál vždy v pravém opaku. V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Na něj nemoc přišla náhlá. „To je z pití,“ lékař praví. „Snad se navrátí vám zdraví. 199 Musíte však ústa zprahlá pouze vodou osvěžiti. Kdybyste nečinil tak, v sloup se obrátí váš zrak, na hromadě vaše žití. Jenom koňak smíte píti.“ Nemocnému oči svítí, radost plane ve zraku. – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Brejcha k choti svojí vece: „Milá ženo, přistup blíže, neboť mluvit bez obtíže nemohu. Rád bych se přece uzdravil. Tož k naší kasy pokladníku rychle běž, lék i koňak dostaneš, myslím podporu též asi. Chorému vše spolek platí. Na cestu se musíš dáti ihned. Vrať se v soumraku!“ – – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Na nebi již luna vyšla, s všemi vyšla hvězdičkami jako pastýř s ovečkami, Brejchová když domů přišla. Přišla domů uzardělá, v jejím velkém košíku lahví, pouzder, koflíků byla baterie celá. 200 Brejcha na láhev své oči upřel, jak když plavec zočí zemi blízkou ze vraku. – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. By se bezesnosti vyhnul, láhev rukou svojí chopil, obsah její v nitro ztopil, ráno pak si opět přihnul. Koňak z rána do večera žaludku lil do svého, až již byla bez všeho z lahví patnácti kdekterá. Po tři dny pil bez ustání. Čtvrtého dne za svítání bezduch ležel naznaku. – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. 1896

O HODNÉM ANTONÍNU
Mladí lidé nezkušení pro pochybné příčiny za pouhé jen vyražení mají život rodinný. Z omylu jsou vyvedeni teprv, když jim pomoc není Co musí jen pro své děti rodičové vytrpěti! 201 Lidé svobodného stavu aspoň večer mají hlavu klidnou. Dřív či později v příbytek svůj kráčejí, kde již bytné ruka dbalá lože na noc odestlala. A jakmile spočinou pod hřející peřinou, klesnou spánku do klínu, zvlášť když byli na vínu. Jinak otec domů přijda. Teprv začne jeho bída. Stále křičí nemluvňata, chuďas ustaraný táta musí krmit, hlídat, chovat, konejšit a zaprašovat řvouna na leckterém místě, kde to nevyhlíží čistě. Kam však námaha ta všecka vede, s níž se obětují otec s matkou? Když pak děcka trochu vzrostou, způsobují ještě méně radosti rodičům jich vlastnosti. Celý den se nalopotíš, pak máš ještě s dětmi potíž. Tahají se za vlasy a svazují ocasy psům a kočkám. V novém šatě válejí se v prachu, blátě, 202 vylézají na stromy hrušky krást, a svědomí neodhaluje jim vinu, která vězí v takém činu. Pak se vrací uhoněny, poškrabány, zabláceny, kalhoty vždy rozedřené vzadu, ucho natržené a hlásí hned u dveří, že by chtěly večeři. Otec, který na pohovce sedě v novinách si říká, kam vede ta politika, musí sáhnout po lískovce a tím lékem ze svých dětí dědičný hřích vyháněti. Že i v takém milieu může vyrůst lilie, toho doklad máme v synu otce svého Antonínu. Nebyl to hoch jako jiní jeho věku, kteří rádi hřeší stále na své mládí, ba kteří zlo pro zlo činí. Antonín měl v úkrytu srdce svého vzácný poklad dobroty a soucitu, čehož podáme tu doklad. Vlastní matka naháněla hrůzu mu, když zabíjela 203 kuře nebo slepici nelítostnou pravicí, ba i husa na pekáči nutkala ho ještě k pláči. Bolest cítil pozoruje, že se komu ubližuje, člověku či zvířeti. Nemohl to viděti. Jakou stanoviti cenu této ctnosti za odměnu, při níž dobré srdce záhy nevybočilo by z dráhy? Tu je drahá dobrá rada, a člověku nenapadá na světě věc jediná vhodná pro Antonína. Udělat ho vojevůdcem? Stal by se hned lidstva škůdcem! Zdravé muže v boje kruté, by jim byly useknuté hlavy, jako na jatky ved’ by, a ne nazpátky. Také diplomacie ovšem v jednom ranci je s lidskou zlobou ukrutnou, již pokládá za nutnou. Co se týče politiky, pokud zřetel neobrací k užitečné drobné práci pro koncese, pro trafiky, jako vlk v beránčím plášti 204 seje v srdce lidská záští a přívalem štvavých slov původem je katastrof. Stejným způsobem i věda zklamala nás, čili – běda! – ukázala nám, co umí: s aeroplánů dnes pumy házejí se pěkně shora nepřátelům do tábora. Životy se takto ničí, což se mravním citům příčí. Marná sláva srdce mrazí, a bohatství duši kazí, a hloupým je umění, když dohoří nadšení. Bůh, jenž vše to lépe vidí nežli zkalený zrak lidí, zamyšleně všemocnou si rukou hladil bílé vousy. Co by ze štěstěny klínu určil darem Antonínu, uvažoval, za jeho vzácnou mravní výtečnost, co zálohu na věčnost a pobytu rajského neskonalé radosti. I rozhod’ se za odměnu dát mu nejkrásnější ženu, výkvět zemských bytostí. Antonín z té zálohy radost měl, byl v sedmém nebi. 205 Bohužel mu brzy z lebi vypučely parohy. Koupil kilo strychninu, zadělal to na kmínu a poslední tyto hody svoje zapil douškem vody. Načež zalkal převelice a kles’ mrtvý se stolice. Čert přiletěl do světnice, na zádech měl velkou nůši, do té strčil jeho duši a odnes’ ji do pekla, aby se tam dopekla. 1911

PŘÍSAHA
Tři pobudové společnou cestu měli. Chodili od města k městu a od vesnice k vesnici po zaprášené silnici a po mezích a po pěšinách a po horách a po dolinách. V létě tvář schlazoval horský jim vánek a hvězdy střežily klidný jich spánek. A v zimě čekali, až země stará se zase probudí návratem jara. Hlubokým lesem šla stezka jediná, a na té stezce malá mýtina, a v prostřed mýtiny plechový kříž pod zlobou živlů se chýlící již, 206 a na jeho pískovcovém podstavci slova smazaná dávnými lijavci. Večer se k zemi schyloval právě a daleko široko vesnice nebyla nikde v postřehu. I rozložila se na vonné trávě nerozlučitelná trojice k obvyklému již noclehu. A jako to vždycky dělávali, před spaním ještě si povídali. První řekl: „Jak příjemně mezi dobrými přáteli, kteří se milujou vzájemně, se odpočívá! Víte-li, že nezávidím v té hodině nikomu, kdo leží v posteli u svého krbu v rodině“. Druhý pravil: „StáIi jsme spolu v mnohých radostech a v mnohém bolu. Nemáme rodičů, nemáme bratří, nic není ve světě, co nám patří. Nemáme žen a nemáme dítek – žijme dál spolu života zbytek“. A třetí zvolal: „Slovo si dejme, tady u kříže přísahejme, že chceme svou vzájemnost udržovat jak dosud a v žití celém že nikdy tři noci na témže místě nebudem noclehovat!“ 207 Na ta slova se ruce tři mihnuly rázem v povětří, levice na prsou spočívaly a tři hlasy opakovaly do temné noci přísahu v jejím osudném dosahu. l stalo se, že když noclehovali u staveniště kdes pod širým nebem, jeden z nich nohu si prorazil hřebem. Druhové ránu mu obvázali a na pochod z jitra znova se dali. Než cesta s raněným pomalu míjela v slunečném úpalu. Jel kolem sedlák s prázdným vozem, kolečka drnčela vesele o zem. Vzkřiknuli za ním: „Milý člověče, na voze u vás dost místa jest, nechtěl byste zde toho svézt? Sám sotva do vsi se dovleče. Vidíte, jak je ubohý a že už nemůže na nohy!“ Hospodář povolil jejich křiku, koně na chvíli pozastavil, zpola se obrátil na kozlíku, hochy si prohlédl a pravil: „Ať si sem tedy vyleze. Kousek se se mnou poveze.“ Milému hochu k sedláku pomohli do žebřiňáku, 208 řekli mu: „Lehneš si, ani se nehneš, nějakou míli si nadeběhneš, pak slezeš, o strom opřeš se zády a budeš čekat na kamarády. My půjdeme pořád rovným směrem, a tak se sejdeme před večerem.“ Otýpku sena pod hlavou hoch ihned usnul únavou a tíže spánku za soumraku odlétla teprve z jeho zraků, Vůz vypřažený v kolně již stál, a sedlák hrubým hlasem se smál a volal: „Vstaň, lenochu, spal’s celý den, neboj se, budím tě k večeři jen.“ Věrný druh nevěda si rady tu seděl, ospalé oči si mnul a naříkal, že by byl kamenem hnul: „Kde se teď sejdu s kamarády?“ Řek’ sedlák: „Zbytečně tě to trápí, nech běžet jen ty darmošlapy. Za dva dny rána tvá zahojena bude a duše spokojena. Jsi hezký chlapík, máš postavu obra, teď ve žních každá ruka je dobrá.“ Hoch pomáhal pilně na poli, spal ve snopech a kdekoli, vždy jinde a vždy tím se těšil, že proti slibu se neprohřešil. Malá, růžová dívčina, ta byla hříchu příčina. 209 Zpozoroval, jak při práci svou hlavu po něm obrací. Zasmál se na ni a večer šel za ní, a pak vždy po vykonaném díle stával u okénka své milé. Jak přišlo to, nevěděl ani, že otevřela závoru a pustila ho v komoru. Hodiny v štěstí jim plynuly. Tak dva dni rychle minuly. Třetí noc mělo být po blahu. Tak zrušil první přísahu. Dva pobudové na třetího dlouho a marně čekali, až seznali, že již nespatří ho. Sami se dále toulali po městečkách a po vesnicích, po pěšinách a po silnicích. Tu jednoho dne na poli širém pán s černým, nakrouceným knírem, hrdého vzhledu, na koni plnokrevném je dohoní. Zastavil oře a pyšně a úsečně, když promluvil k nim, zněl jeho hlas: „Který pak menší lotr je z vás?“ „Menší jsme oba,“ řekli společně. Pán obnovil svoje dotazy: „Kdo ví z vás, jak s koněm se zachází?“ Děl jeden z hochů: „Libo-li pánu, čtyři jsem roky byl u hulánů. 210 Jak uslyšel to, jezdec rázem se svého koně seskočil na zem a bývalému hulánovi kázal, by v sedlo se vyšvihl. Pak směrem k západu pozdvihl ruku a promluvil těmito slovy: „Pět hodin pojedeš stále v tu stranu přes les a přes řeku v údolí, odtamtud spatříš již na kopci bránu, před ní dva vysoké topoly a za nimi kamennou ohradu a za ohradou zahradu. I poznáš dle těchto neklamných známek, že na tom místě stojí můj zámek. Na koni vjedeš do brány a odevzdáš jej prvnímu z mých lidí, jenž přijde ti do rány. Nemluv mnoho, jen řekni mu, že pozdravuju pěkně svou ženu, její hraběcí milost, a dnes že ještě zdržím se. Pij a jez a čekej na mne a na odměnu.“ Hoch svému druhu sbohem dal a správně všecko vykonal tak, jak mu bylo přikázáno. Hrabě se vrátil nazítří ráno, oblék’ jej do nových, zelených šatů a zaplatil mu zpropitné v zlatu. Druhý den do zámku na hostinu k zábavě milé a k dobrému vínu 211 sjely se první rodiny z celé daleké krajiny. Hoch u stolu obratně posluhoval a za dveřmi láhve vyprázdňoval. Pan hrabě si ho pochvaloval. Řekl mu: „Dobře znám tvoje spády. Nech toho života a zůstaň tady! Věř mi, že když do mých služeb vstoupíš, zajisté nijak neprohloupíš.“ Hoch jenom smutně hlavou zavrtí: „Na mou věru, že u vás do smrti zůstal bych s největší radostí, vaše hraběcí milosti. Ale to marná je námaha, neboť mě váže přísaha, že na jednom místě noclehovat nesmím za sebou třikráte. Půjdu se světem zas potulovat, když proti tomu nic nemáte.“ Farář, jenž seděl u hraběte, naslouchal pozorně rozmluvě té a pravil: „Přísahaná špatnost nemá před bohem žádnou platnost. Rozumím těmhle věcem trochu, můžeš tu klidně zůstati, hochu. Nedbej na ďábla nástrahu!“ Tak zrušil druhý přísahu. U brány zámecké nesměle hledal pobuda přítele. 212 Vrátný se po něm rozehnal holí, i zmizel pobuda do širých polí. Věren slibu chodil dál světem na obtíž starým a na posměch dětem, bída s nouzí a cizopasníci byli jeho druhové věrní. Svůj život prožil na silnici: jen proto, že byl charakterní. 1911

PRINCEZNA
Rány, jež nesnadno se hojí, zasadil paní Alžbětě život. Na růžích ustláno jí nebylo na tomto světě. Veškerou sílu starých dní změnila v starost poslední o jedinou již o dceru, jež byla jak květ exotický, jejž nucen důmysl je lidský před dechem chránit severu. S osudem chmurným v stálém boji držela vetchou ruku svoji bojácně před mdlým plamenem života svého dítěte. Vzpomínka v srdci zmučeném na čtyři dcery matce té žila. Tři smrt jí skosila. 213 Zbyla jí pouze Emila. A – kdo ví, jaké ze příčiny – ta měla rovněž souchotiny. V době, kdy se noc k zemi sklání, ruce v klín složíc nečinně hloubala často stará paní tajemné jakés o vině, myslila ve své nejistotě, na chorobné své mládí dálné, na špatný život svého chotě, na jeho oči vášní kalné a na jich pohled nelidský, když nudu krbu rodinného a šedou bezútěšnost jeho opouštěl klidně na vždycky. Kdo nezná ony žluté tváře z továrny, dílny, kanceláře, hubenou hlavu povadlou nad hrudí úzkou, zapadlou? Tak často příčinu má stejnou dvé protivných si výsledků. Krásou ne věru obyčejnou obdařeny až k posledku paní Alžběty dcery byly od nejstarší až do Emily. Ne příliš velká Emila ani zas malá nebyla; ač stála v žití svého jaru, plných již byla ženských tvarů. 214 Na malých ručkách prsteny nosila, měla spoustu vlasů světlehnědých, jež v slunce jasu v lesk svítily se červený. Jen její jemné na pleti, kde červeň lící přecházela v nažloutlý trochu úběl čela, chorobnost jakous viděti lze bylo, ale smutek spíše to zdál se být, jenž z krásy dýše dokonalé a odlišné a z hloubky očí přílišné. Dle vůle lékaře a matky vstávala pozdě Emila, a jak jen mohla, snažila se den si učiniti krátký. Ach, věru mnohdy s časem rady prázdným si sotva věděla. Již při nejmenším nesměla větříku ani do zahrady. Chodila tiše po pokojích v červených pantoflíčkách svojich, v županu stejně zbarveném, kol krku krajkou vroubeném. Piano hrála chvilkami a bavila se knihami, však více nežli hrou a čtením čas trávila svůj dlouhým sněním. U sebe každodenním hostem vídala svého švakra vdovce, 215 který svém po způsobu prostém proti ní sedal na pohovce. Povyraziti ji se snažil vtipů a klepů směsí pestrou. Každý ho úsměv její blažil. Měla tak mnoho se svou sestrou, nebožkou jeho, podobnosti, jejížto pamět stále drahá mu byla, a vše, v souvislosti co bylo s dobou jeho blaha. V své mrtvé ženy rodině cítil se doma jedině. Emila každé maličkosti, kterou ji bavil muž ten tlustý, se v blahosklonné zdvořilosti rudými svými smála ústy. A tak styk jejich vzájemný chvílemi byl až dojemný. Několikráte za neděli švakrovy děti přicházely, dva plavovlasí hošíci, k podivu zdravím kypící. Podle ní usedali tiše držíce ve své její ruku, a starší chlapec říkal v pýše k ní obraceje hlavičku: „Jako my, nemá nikdo z kluků takovou hezkou tetičku.“ Švakr sám nepřicházel pouze, i jiné přiváděl. A díky 216 jemu též, nebývala nouze o zajímavé návštěvníky, již Emile přec na chvíli den příliš dlouhý krátili. Vzal s sebou kdysi hezkého obvyklou svoji na návštěvu známého kavárenského, chlapíka bezvadného zjevu, divadla předměstského člena, ne tuze proslulého jména. Muž mladý tento rozmilý, pověstný ješitností svojí, do modrých očí Emily, že ani, kde mu hlava stojí, za krátkou dobu nevěděl, tak hluboko se zahleděl. Přicházíval co nejčastěji, by spatřil krásné zraky její a vždy si našel záminku, by mohl šlapat pěšinku, jež měla jeho kroky vésti ku jeho zakletému štěstí. O knihy a i o noty se staral vždy pln ochoty, recitoval a deklamoval, námahy, času nelitoval. Nebyla ale zakletá střežena panna jeho drakem. Rozumná paní Alžběta hleděla na to klidným zrakem, 217 že Emila má přítele, ba ohnivého ctitele. Možnosti rovněž erotické nic nebála se zápletky. Nedbala příliš řeči lidské, byla vždy s dcerou doma v bytě. Jaké pak pro nemocné dítě to mohlo míti následky? Důvěrných hodin radosti po boku drahé bytosti, kde srdce divým tempem tlukou při pohledech a stisku rukou! Večerních stínů závoje se kladly na zdi pokoje. V mlčení dumavého příval snášející se soumrak zpíval svou měkkou hymnu vítěznou. V tesklivé ticho snivě děla Emila hlavu kloníc: „Měla jsem narodit se princeznou...“ Dětinská slova tato v hlavě mladého muže vznítila sny velké o světové slávě, jež spřádá si krev opilá, sny, jejichž krása odpočívá bílých dnů tuhým pod ledem a které kritický duch skrývá před světa mrazným pohledem. Emila okem zadívala se ven, kde v rudou záplavu 218 obloha večerní se vzňala v posledním slunce pozdravu. V té chvíli nestřežené herec poklekl před ní na koberec (působnost paní Alžběty v kruh byla vkleta kuchyně) a zvolal: „Moje bohyně!“ a její prsty na rety ve dlouhém tiskl políbení! „Vládkyně čistá mého snění! Nemohu déle žíti svým v zmučené duši s tajemstvím. Učiním proceduru krátkou a zítra promluvím s tvou matkou.“ S výrazem slavnostním v svém zraku, v kravatě bílé, černém fraku den této po události v polední přišel hodinu a ruku o Emilinu požádal ve vší slušnosti. Velice překvapena byla tím paní Alžběta div na zem talíře z ruky nepustila. Však vzpamatovala se rázem a řekla v náhlém hněvu mu: „Nepozbyl jste snad rozumu?“ Šílenství ovšem něco vždycky při vážných bývá úmyslech. Odvětil herec lakonicky však: „Jsme, tak doufám, při smyslech.“ 219 Pro chorou ženich! Herec k tomu, jenž pozdě v noci chodí domů! Nešťastná matka snažila se vyhnat jemu rychle z hlavy naději všechnu moudrou řečí. O Emilině mluvila obavy vzbuzujícím zdraví, o žití, jež je v nebezpečí, dávajíc na srozuměnou milenci, pouštět do ničeho že nelze se, a všechna jeho námaha že je ztracenou. Než herec pouze odpověděl: „Znám nyní slečnu mnoho neděl, z vás mluví úzkost z dávno zašlé věci. Vždyť ani nezakašle! Ostatně chci ji ošetřovat. Chci ji jak oko v hlavě chovat. Mou láskou její pozvedne se zdraví.“ Hlas selhal v hrdle mu. „O milostpaní, nestavte se přec proti štěstí našemu!“ Stupňovala se příkrost v hlase a slova prudší stávala se. A poznavši, že nenapraví proudem slov potřeštěné hlavy a zcela zbytečná že ta je hádka, paní Alžběta děla: „Tak můžete se ztratit a již se nemusíte vrátit.“ A klobouk do ruky mu dala, 220 na dveře zkrátka ukázala a vidouc, že k nim neutíká, řekla: „Mám poslat pro strážníka?“ Nápadník odmítnutý psal srdcelomné a bezvýsledné listy, kol domu potloukal se smutně za noci i ve dne. Však vida marnost svojich snah, že by kdy mohl ještě v žití známého pokojíku práh královny svojí překročiti, rozumně uchýlil se stranou s krvavou ve svém srdci ranou. Na boj ten svoji za osobu vášnivý po celou tu dobu jen jako divák Emila nezúčastněný patřila. Ne že by byla chladnou tak bývala. Spíše naopak. Krev často touhy plápolání do horkých vhánělo jí skrání. Pod stálým dojmem obraznosti své výtvorů však kouzelných nemohla v slepé oddanosti nikomu z lidí smrtelných v lásce, jež v požár duši vznítí, své srdce k nohám položiti. Ztrávily zimu kolikerou 221 na dálném jihu matka s dcerou v léčebném místě pro nemoci plicní, kde živí doufají v budoucnost, a kde potají mrtví se pohřbívají v noci. Emile, jak ni nebylo při žití jinak možno takém, na objemu pak přibylo, což bylo velmi dobrým znakem. Konečně všech těch po obětech se mohlo ve třiceti letech říc’ o ní, že je zachráněna. Švakrova se z ní stala žena. Muž každé přání z pohledu jí četl, plny ohledů k ní děti byly, matka bděla nad ní, jak ve zvyku to měla. Emila byla uznalá, milovati se nechala. Chodila tiše po pokojích v červených pantoflíčkách svojich. Jen v jejím srdci uzavřeném, od všeho světa v odděleném koutečku šerém bez slunka se leskla zlatá korunka. 1911 222

SETBIUS
Nedbale klobouk ošumělý měl nasazený na hlavě, zpod něho oči vyhlížely před sebe v tupé únavě, a v černých vlasech první sníh probělával mu na skráních. Šel pařížskými ulicemi, trup dlouhý nakloněný k zemi, netečný k města hlomozu, k hřmotu všech možných povozů a k lidstva černé záplavě, jež po chodnících bez oddechu v horečném řítilo se spěchu ku práci své a zábavě; a jeho hnědá silhueta v svém obnošeném úboru s prostředím okolního světa vpřed šinula se v rozporu jak tomuto dni jarnímu v tvář vržený list podzimu. Kdo byl? Čím byl? A které místo vznik dalo tomu člověku? Byl cizincem, to bylo jisto. Co do původu, do věku těžko se pravda uhádne z té tváře žluté, záhadné. Kam kráčel? Kam se zahleděl? Snad ani sám to nevěděl. 223 Smysl, jenž vnější svět by vnímal, v bytosti neznámého dřímal, ba zdálo se, že mrtvý je, z obklopujícího jej ruchu když náhle dolehl mu k sluchu hlas udivený: „Setbie!“ Muž mladý, dlouhovlasý zručným pohybem skočil z tramwaye, razil si cestu davem hlučným ve vzduchu rukou mávaje a na znamení přivítání Setbia sevřel silnou dlaní. I kdyby jiné nesvědčily již znaky o původu té osoby, každý po košili černé, u krku sepnuté, na prvý pohled poznat musí, že zde ten syn je sněžné Rusi. Nikolaj Lvovič – takto jménem se nazýval – co starý známý slov ve přívalu ukvapeném zasypal druha otázkami. „Kde pak jsi vězel? Toť se ví, přicházíš asi z Ženevy. Co dělá tam kruh přátel drahý a naše touhy, cíle, snahy?“ Setbius odpovědi sporé měl na četné ty dotazy, než minulosti v duši choré 224 pod představ známých nárazy se vynořily obrazy, slyšel zas píseň msty a vzdoru v tisícihlasém pěnou sboru, jež jako láva v žhnoucím varu pod zemí hřměla hrozbou zmaru. Vztýčenou sklonil zase hlavu. Hlubokým vzdechem agonie bojovnou přehlušila vřavu mu v srdci tichá melodie: Všecko, co jsme kdys milovali, pro co jsme žili, bojovali, roztálo jako jarní sníh. V posledních slunce paprscích dnu sláva k sklonu chýlila se nad lidskou snahou ubohou. Obrysy domů v bledém jase splývaly s šedou oblohou. Přátelé oba zavěšeni a tiše rozmlouvajíce hlučícím davem unaveni v tiché se dali ulice, ze skvělé velkoměstské třídy se podle starých činžáků v kraj brali práce, snů a bídy v nastávajícím soumraku. U nízkých vrat se zastavili ponuré zděné budovy, po úzkých schodech vystoupili 225 v poschodí šesté v podkroví, na černé dveře zaklepali a vešli v chudý pokoj malý. Nikolaj Lvovič po místnosti přešel, všem ruce podal kolem, představil druha společnosti za dlouhým rozsazené stolem, a po nedbalém pozdravě pokračováno v zábavě. Vzduch jizby mraky prostoupený byl dýmu tabákového, dvě mladé plavovlasé ženy, však bez půvabu ženského oděné v laciný šat prostý, své čajem uctívaly hosty. Chléb jen se lámal k zákusku a mluvilo se po rusku o politických poměrech, o mladých srdcí záměrech k svobodě v lásce mystické, o smrti, životě a bohu se vedly v těžkopádném slohu úvahy metafysické, jimiž v slov bujné orgii se prosté duše opíjí. Sám k sobě v tichém zadumání Setbius prones’ trpkou větu: „Život je bohat na zklamání, člověk by s bohem dát měl světu, 226 než dojde věku Kristova a iluse své pochová.“ Nikolaj Lvovič, který seděl u něho hned, mu odpověděl: „Nic hloupějšího, příteli, než na smrt čekat v posteli. Když život naši bytost zdrtí, je nutno směle vstříc jít smrti v úloze osvoboditele za svatou věc a za přátele a klesnouti co hrdina, jehož svět vděčně vzpomíná.“ Setbius neodvětil. Znova mu táhla duší ona slova s nápěvem tónů tesklivých: Všecko, co jsme kdys milovali, pro co jsme žili, bojovali, roztálo jako jarní sníh. Návštěvu svou až po půlnoci přátelé oba skončili. Na křižovatce pozdní chodci se stiskem ruky loučili. „Doprovodím tě. Nebezpečný je tento okres.“ „Jsem ti vděčný, však víš, jsem zvyklý chodit sám a svoji cestu dobře znám.“ „Tož na shledanou zítra! Jistě! Na témže jako dneska místě!“ Temnoty noční zvětšovaly 227 pustotu vnějších bulvárů, oblohu černou prolínaly jak dalekých zář požárů odlesky světel tisíci tříd, náměstí a ulicí. V závratné městská dráha výši pilířů masou podepřená jak netvor z pohádkových říší se vznášela. A osvětlená vzdálená okna z uličky se kmitala jak bludičky. Pod nohou sloupu v klubku hadrů postava lidská dřímala. Maličké děcko tisknouc k ňadru ženština jakás číhala s osudným klidem přízraku na kroky nočních tuláků. Bez chvění srdce dále v tmách Setbius kráčel v myšlenkách. Vzpomínal trochu na přítele. A černé stíny podezřelé se za ním tiše plížily a pomalu se blížily. Jak je víc život zajímavý než mohou tušit snílků hlavy! Ne za chiméry doby příští, za radost přítomného dne se na světovém zápasišti svádějí bitvy rozhodné. 228 Člověk jak koráb na skalině ztroskotá. Ptáš se po příčině? Náhle se ze tmy vynořily vychrtlé, lačné postavy. „Sem, je-li ti tvůj život milý, s penězi!“ vzkřik’ člen výpravy, a Setbia dvě dravčí ruce za prsa uchopily prudce. Setbius nemarnil čas tlachem, udeřil pěstí do tváří životů lidských lichváři. Však tu již nože rychlým vzmachem se kmitly, již se zapotácel přepadený, sloup ohnivý mu vzplanul před zrakem a skácel se těžce k zemi neživý. Za drahocenným v honbě kovem prohledali ho, zakleli nad špatným, bezútěšným lovem a v temnu nočním zmizeli. Pod mostem chladla mrtvola. Noc tichá jen kol do kola. Podezřelými končinami dva v nebezpečném úkole strážníci jeli na kole. Lid nazývá je vlašťovkami. 1911 229