PRINCEZNA

PRINCEZNA
Rány, jež nesnadno se hojí, zasadil paní Alžbětě život. Na růžích ustláno jí nebylo na tomto světě. Veškerou sílu starých dní změnila v starost poslední o jedinou již o dceru, jež byla jak květ exotický, jejž nucen důmysl je lidský před dechem chránit severu. S osudem chmurným v stálém boji držela vetchou ruku svoji bojácně před mdlým plamenem života svého dítěte. Vzpomínka v srdci zmučeném na čtyři dcery matce té žila. Tři smrt jí skosila. 213 Zbyla jí pouze Emila. A – kdo ví, jaké ze příčiny – ta měla rovněž souchotiny. V době, kdy se noc k zemi sklání, ruce v klín složíc nečinně hloubala často stará paní tajemné jakés o vině, myslila ve své nejistotě, na chorobné své mládí dálné, na špatný život svého chotě, na jeho oči vášní kalné a na jich pohled nelidský, když nudu krbu rodinného a šedou bezútěšnost jeho opouštěl klidně na vždycky. Kdo nezná ony žluté tváře z továrny, dílny, kanceláře, hubenou hlavu povadlou nad hrudí úzkou, zapadlou? Tak často příčinu má stejnou dvé protivných si výsledků. Krásou ne věru obyčejnou obdařeny až k posledku paní Alžběty dcery byly od nejstarší až do Emily. Ne příliš velká Emila ani zas malá nebyla; ač stála v žití svého jaru, plných již byla ženských tvarů. 214 Na malých ručkách prsteny nosila, měla spoustu vlasů světlehnědých, jež v slunce jasu v lesk svítily se červený. Jen její jemné na pleti, kde červeň lící přecházela v nažloutlý trochu úběl čela, chorobnost jakous viděti lze bylo, ale smutek spíše to zdál se být, jenž z krásy dýše dokonalé a odlišné a z hloubky očí přílišné. Dle vůle lékaře a matky vstávala pozdě Emila, a jak jen mohla, snažila se den si učiniti krátký. Ach, věru mnohdy s časem rady prázdným si sotva věděla. Již při nejmenším nesměla větříku ani do zahrady. Chodila tiše po pokojích v červených pantoflíčkách svojich, v županu stejně zbarveném, kol krku krajkou vroubeném. Piano hrála chvilkami a bavila se knihami, však více nežli hrou a čtením čas trávila svůj dlouhým sněním. U sebe každodenním hostem vídala svého švakra vdovce, 215 který svém po způsobu prostém proti ní sedal na pohovce. Povyraziti ji se snažil vtipů a klepů směsí pestrou. Každý ho úsměv její blažil. Měla tak mnoho se svou sestrou, nebožkou jeho, podobnosti, jejížto pamět stále drahá mu byla, a vše, v souvislosti co bylo s dobou jeho blaha. V své mrtvé ženy rodině cítil se doma jedině. Emila každé maličkosti, kterou ji bavil muž ten tlustý, se v blahosklonné zdvořilosti rudými svými smála ústy. A tak styk jejich vzájemný chvílemi byl až dojemný. Několikráte za neděli švakrovy děti přicházely, dva plavovlasí hošíci, k podivu zdravím kypící. Podle ní usedali tiše držíce ve své její ruku, a starší chlapec říkal v pýše k ní obraceje hlavičku: „Jako my, nemá nikdo z kluků takovou hezkou tetičku.“ Švakr sám nepřicházel pouze, i jiné přiváděl. A díky 216 jemu též, nebývala nouze o zajímavé návštěvníky, již Emile přec na chvíli den příliš dlouhý krátili. Vzal s sebou kdysi hezkého obvyklou svoji na návštěvu známého kavárenského, chlapíka bezvadného zjevu, divadla předměstského člena, ne tuze proslulého jména. Muž mladý tento rozmilý, pověstný ješitností svojí, do modrých očí Emily, že ani, kde mu hlava stojí, za krátkou dobu nevěděl, tak hluboko se zahleděl. Přicházíval co nejčastěji, by spatřil krásné zraky její a vždy si našel záminku, by mohl šlapat pěšinku, jež měla jeho kroky vésti ku jeho zakletému štěstí. O knihy a i o noty se staral vždy pln ochoty, recitoval a deklamoval, námahy, času nelitoval. Nebyla ale zakletá střežena panna jeho drakem. Rozumná paní Alžběta hleděla na to klidným zrakem, 217 že Emila má přítele, ba ohnivého ctitele. Možnosti rovněž erotické nic nebála se zápletky. Nedbala příliš řeči lidské, byla vždy s dcerou doma v bytě. Jaké pak pro nemocné dítě to mohlo míti následky? Důvěrných hodin radosti po boku drahé bytosti, kde srdce divým tempem tlukou při pohledech a stisku rukou! Večerních stínů závoje se kladly na zdi pokoje. V mlčení dumavého příval snášející se soumrak zpíval svou měkkou hymnu vítěznou. V tesklivé ticho snivě děla Emila hlavu kloníc: „Měla jsem narodit se princeznou...“ Dětinská slova tato v hlavě mladého muže vznítila sny velké o světové slávě, jež spřádá si krev opilá, sny, jejichž krása odpočívá bílých dnů tuhým pod ledem a které kritický duch skrývá před světa mrazným pohledem. Emila okem zadívala se ven, kde v rudou záplavu 218 obloha večerní se vzňala v posledním slunce pozdravu. V té chvíli nestřežené herec poklekl před ní na koberec (působnost paní Alžběty v kruh byla vkleta kuchyně) a zvolal: „Moje bohyně!“ a její prsty na rety ve dlouhém tiskl políbení! „Vládkyně čistá mého snění! Nemohu déle žíti svým v zmučené duši s tajemstvím. Učiním proceduru krátkou a zítra promluvím s tvou matkou.“ S výrazem slavnostním v svém zraku, v kravatě bílé, černém fraku den této po události v polední přišel hodinu a ruku o Emilinu požádal ve vší slušnosti. Velice překvapena byla tím paní Alžběta div na zem talíře z ruky nepustila. Však vzpamatovala se rázem a řekla v náhlém hněvu mu: „Nepozbyl jste snad rozumu?“ Šílenství ovšem něco vždycky při vážných bývá úmyslech. Odvětil herec lakonicky však: „Jsme, tak doufám, při smyslech.“ 219 Pro chorou ženich! Herec k tomu, jenž pozdě v noci chodí domů! Nešťastná matka snažila se vyhnat jemu rychle z hlavy naději všechnu moudrou řečí. O Emilině mluvila obavy vzbuzujícím zdraví, o žití, jež je v nebezpečí, dávajíc na srozuměnou milenci, pouštět do ničeho že nelze se, a všechna jeho námaha že je ztracenou. Než herec pouze odpověděl: „Znám nyní slečnu mnoho neděl, z vás mluví úzkost z dávno zašlé věci. Vždyť ani nezakašle! Ostatně chci ji ošetřovat. Chci ji jak oko v hlavě chovat. Mou láskou její pozvedne se zdraví.“ Hlas selhal v hrdle mu. „O milostpaní, nestavte se přec proti štěstí našemu!“ Stupňovala se příkrost v hlase a slova prudší stávala se. A poznavši, že nenapraví proudem slov potřeštěné hlavy a zcela zbytečná že ta je hádka, paní Alžběta děla: „Tak můžete se ztratit a již se nemusíte vrátit.“ A klobouk do ruky mu dala, 220 na dveře zkrátka ukázala a vidouc, že k nim neutíká, řekla: „Mám poslat pro strážníka?“ Nápadník odmítnutý psal srdcelomné a bezvýsledné listy, kol domu potloukal se smutně za noci i ve dne. Však vida marnost svojich snah, že by kdy mohl ještě v žití známého pokojíku práh královny svojí překročiti, rozumně uchýlil se stranou s krvavou ve svém srdci ranou. Na boj ten svoji za osobu vášnivý po celou tu dobu jen jako divák Emila nezúčastněný patřila. Ne že by byla chladnou tak bývala. Spíše naopak. Krev často touhy plápolání do horkých vhánělo jí skrání. Pod stálým dojmem obraznosti své výtvorů však kouzelných nemohla v slepé oddanosti nikomu z lidí smrtelných v lásce, jež v požár duši vznítí, své srdce k nohám položiti. Ztrávily zimu kolikerou 221 na dálném jihu matka s dcerou v léčebném místě pro nemoci plicní, kde živí doufají v budoucnost, a kde potají mrtví se pohřbívají v noci. Emile, jak ni nebylo při žití jinak možno takém, na objemu pak přibylo, což bylo velmi dobrým znakem. Konečně všech těch po obětech se mohlo ve třiceti letech říc’ o ní, že je zachráněna. Švakrova se z ní stala žena. Muž každé přání z pohledu jí četl, plny ohledů k ní děti byly, matka bděla nad ní, jak ve zvyku to měla. Emila byla uznalá, milovati se nechala. Chodila tiše po pokojích v červených pantoflíčkách svojich. Jen v jejím srdci uzavřeném, od všeho světa v odděleném koutečku šerém bez slunka se leskla zlatá korunka. 1911 222