SETBIUS

SETBIUS
Nedbale klobouk ošumělý měl nasazený na hlavě, zpod něho oči vyhlížely před sebe v tupé únavě, a v černých vlasech první sníh probělával mu na skráních. Šel pařížskými ulicemi, trup dlouhý nakloněný k zemi, netečný k města hlomozu, k hřmotu všech možných povozů a k lidstva černé záplavě, jež po chodnících bez oddechu v horečném řítilo se spěchu ku práci své a zábavě; a jeho hnědá silhueta v svém obnošeném úboru s prostředím okolního světa vpřed šinula se v rozporu jak tomuto dni jarnímu v tvář vržený list podzimu. Kdo byl? Čím byl? A které místo vznik dalo tomu člověku? Byl cizincem, to bylo jisto. Co do původu, do věku těžko se pravda uhádne z té tváře žluté, záhadné. Kam kráčel? Kam se zahleděl? Snad ani sám to nevěděl. 223 Smysl, jenž vnější svět by vnímal, v bytosti neznámého dřímal, ba zdálo se, že mrtvý je, z obklopujícího jej ruchu když náhle dolehl mu k sluchu hlas udivený: „Setbie!“ Muž mladý, dlouhovlasý zručným pohybem skočil z tramwaye, razil si cestu davem hlučným ve vzduchu rukou mávaje a na znamení přivítání Setbia sevřel silnou dlaní. I kdyby jiné nesvědčily již znaky o původu té osoby, každý po košili černé, u krku sepnuté, na prvý pohled poznat musí, že zde ten syn je sněžné Rusi. Nikolaj Lvovič – takto jménem se nazýval – co starý známý slov ve přívalu ukvapeném zasypal druha otázkami. „Kde pak jsi vězel? Toť se ví, přicházíš asi z Ženevy. Co dělá tam kruh přátel drahý a naše touhy, cíle, snahy?“ Setbius odpovědi sporé měl na četné ty dotazy, než minulosti v duši choré 224 pod představ známých nárazy se vynořily obrazy, slyšel zas píseň msty a vzdoru v tisícihlasém pěnou sboru, jež jako láva v žhnoucím varu pod zemí hřměla hrozbou zmaru. Vztýčenou sklonil zase hlavu. Hlubokým vzdechem agonie bojovnou přehlušila vřavu mu v srdci tichá melodie: Všecko, co jsme kdys milovali, pro co jsme žili, bojovali, roztálo jako jarní sníh. V posledních slunce paprscích dnu sláva k sklonu chýlila se nad lidskou snahou ubohou. Obrysy domů v bledém jase splývaly s šedou oblohou. Přátelé oba zavěšeni a tiše rozmlouvajíce hlučícím davem unaveni v tiché se dali ulice, ze skvělé velkoměstské třídy se podle starých činžáků v kraj brali práce, snů a bídy v nastávajícím soumraku. U nízkých vrat se zastavili ponuré zděné budovy, po úzkých schodech vystoupili 225 v poschodí šesté v podkroví, na černé dveře zaklepali a vešli v chudý pokoj malý. Nikolaj Lvovič po místnosti přešel, všem ruce podal kolem, představil druha společnosti za dlouhým rozsazené stolem, a po nedbalém pozdravě pokračováno v zábavě. Vzduch jizby mraky prostoupený byl dýmu tabákového, dvě mladé plavovlasé ženy, však bez půvabu ženského oděné v laciný šat prostý, své čajem uctívaly hosty. Chléb jen se lámal k zákusku a mluvilo se po rusku o politických poměrech, o mladých srdcí záměrech k svobodě v lásce mystické, o smrti, životě a bohu se vedly v těžkopádném slohu úvahy metafysické, jimiž v slov bujné orgii se prosté duše opíjí. Sám k sobě v tichém zadumání Setbius prones’ trpkou větu: „Život je bohat na zklamání, člověk by s bohem dát měl světu, 226 než dojde věku Kristova a iluse své pochová.“ Nikolaj Lvovič, který seděl u něho hned, mu odpověděl: „Nic hloupějšího, příteli, než na smrt čekat v posteli. Když život naši bytost zdrtí, je nutno směle vstříc jít smrti v úloze osvoboditele za svatou věc a za přátele a klesnouti co hrdina, jehož svět vděčně vzpomíná.“ Setbius neodvětil. Znova mu táhla duší ona slova s nápěvem tónů tesklivých: Všecko, co jsme kdys milovali, pro co jsme žili, bojovali, roztálo jako jarní sníh. Návštěvu svou až po půlnoci přátelé oba skončili. Na křižovatce pozdní chodci se stiskem ruky loučili. „Doprovodím tě. Nebezpečný je tento okres.“ „Jsem ti vděčný, však víš, jsem zvyklý chodit sám a svoji cestu dobře znám.“ „Tož na shledanou zítra! Jistě! Na témže jako dneska místě!“ Temnoty noční zvětšovaly 227 pustotu vnějších bulvárů, oblohu černou prolínaly jak dalekých zář požárů odlesky světel tisíci tříd, náměstí a ulicí. V závratné městská dráha výši pilířů masou podepřená jak netvor z pohádkových říší se vznášela. A osvětlená vzdálená okna z uličky se kmitala jak bludičky. Pod nohou sloupu v klubku hadrů postava lidská dřímala. Maličké děcko tisknouc k ňadru ženština jakás číhala s osudným klidem přízraku na kroky nočních tuláků. Bez chvění srdce dále v tmách Setbius kráčel v myšlenkách. Vzpomínal trochu na přítele. A černé stíny podezřelé se za ním tiše plížily a pomalu se blížily. Jak je víc život zajímavý než mohou tušit snílků hlavy! Ne za chiméry doby příští, za radost přítomného dne se na světovém zápasišti svádějí bitvy rozhodné. 228 Člověk jak koráb na skalině ztroskotá. Ptáš se po příčině? Náhle se ze tmy vynořily vychrtlé, lačné postavy. „Sem, je-li ti tvůj život milý, s penězi!“ vzkřik’ člen výpravy, a Setbia dvě dravčí ruce za prsa uchopily prudce. Setbius nemarnil čas tlachem, udeřil pěstí do tváří životů lidských lichváři. Však tu již nože rychlým vzmachem se kmitly, již se zapotácel přepadený, sloup ohnivý mu vzplanul před zrakem a skácel se těžce k zemi neživý. Za drahocenným v honbě kovem prohledali ho, zakleli nad špatným, bezútěšným lovem a v temnu nočním zmizeli. Pod mostem chladla mrtvola. Noc tichá jen kol do kola. Podezřelými končinami dva v nebezpečném úkole strážníci jeli na kole. Lid nazývá je vlašťovkami. 1911 229