Nedbale klobouk ošumělý
měl nasazený na hlavě,
zpod něho oči vyhlížely
před sebe v tupé únavě,
a v černých vlasech první sníh
probělával mu na skráních.
Šel pařížskými ulicemi,
trup dlouhý nakloněný k zemi,
netečný k města hlomozu,
k hřmotu všech možných povozů
a k lidstva černé záplavě,
jež po chodnících bez oddechu
v horečném řítilo se spěchu
ku práci své a zábavě;
a jeho hnědá silhueta
v svém obnošeném úboru
s prostředím okolního světa
vpřed šinula se v rozporu
jak tomuto dni jarnímu
v tvář vržený list podzimu.
Kdo byl? Čím byl? A které místo
vznik dalo tomu člověku?
Byl cizincem, to bylo jisto.
Co do původu, do věku
těžko se pravda uhádne
z té tváře žluté, záhadné.
Kam kráčel? Kam se zahleděl?
Snad ani sám to nevěděl.
Smysl, jenž vnější svět by vnímal,
v bytosti neznámého dřímal,
ba zdálo se, že mrtvý je,
z obklopujícího jej ruchu
když náhle dolehl mu k sluchu
hlas udivený: „Setbie!“
Muž mladý, dlouhovlasý zručným
pohybem skočil z tramwaye,
razil si cestu davem hlučným
ve vzduchu rukou mávaje
a na znamení přivítání
Setbia sevřel silnou dlaní.
I kdyby jiné nesvědčily
již znaky o původu té
osoby, každý po košili
černé, u krku sepnuté,
na prvý pohled poznat musí,
že zde ten syn je sněžné Rusi.
Nikolaj Lvovič – takto jménem
se nazýval – co starý známý
slov ve přívalu ukvapeném
zasypal druha otázkami.
„Kde pak jsi vězel? Toť se ví,
přicházíš asi z Ženevy.
Co dělá tam kruh přátel drahý
a naše touhy, cíle, snahy?“
Setbius odpovědi sporé
měl na četné ty dotazy,
než minulosti v duši choré
pod představ známých nárazy
se vynořily obrazy,
slyšel zas píseň msty a vzdoru
v tisícihlasém pěnou sboru,
jež jako láva v žhnoucím varu
pod zemí hřměla hrozbou zmaru.
Vztýčenou sklonil zase hlavu.
Hlubokým vzdechem agonie
bojovnou přehlušila vřavu
mu v srdci tichá melodie:
Všecko, co jsme kdys milovali,
pro co jsme žili, bojovali,
roztálo jako jarní sníh.
V posledních slunce paprscích
dnu sláva k sklonu chýlila se
nad lidskou snahou ubohou.
Obrysy domů v bledém jase
splývaly s šedou oblohou.
Přátelé oba zavěšeni
a tiše rozmlouvajíce
hlučícím davem unaveni
v tiché se dali ulice,
ze skvělé velkoměstské třídy
se podle starých činžáků
v kraj brali práce, snů a bídy
v nastávajícím soumraku.
U nízkých vrat se zastavili
ponuré zděné budovy,
po úzkých schodech vystoupili
v poschodí šesté v podkroví,
na černé dveře zaklepali
a vešli v chudý pokoj malý.
Nikolaj Lvovič po místnosti
přešel, všem ruce podal kolem,
představil druha společnosti
za dlouhým rozsazené stolem,
a po nedbalém pozdravě
pokračováno v zábavě.
Vzduch jizby mraky prostoupený
byl dýmu tabákového,
dvě mladé plavovlasé ženy,
však bez půvabu ženského
oděné v laciný šat prostý,
své čajem uctívaly hosty.
Chléb jen se lámal k zákusku
a mluvilo se po rusku
o politických poměrech,
o mladých srdcí záměrech
k svobodě v lásce mystické,
o smrti, životě a bohu
se vedly v těžkopádném slohu
úvahy metafysické,
jimiž v slov bujné orgii
se prosté duše opíjí.
Sám k sobě v tichém zadumání
Setbius prones’ trpkou větu:
„Život je bohat na zklamání,
člověk by s bohem dát měl světu,
než dojde věku Kristova
a iluse své pochová.“
Nikolaj Lvovič, který seděl
u něho hned, mu odpověděl:
„Nic hloupějšího, příteli,
než na smrt čekat v posteli.
Když život naši bytost zdrtí,
je nutno směle vstříc jít smrti
v úloze osvoboditele
za svatou věc a za přátele
a klesnouti co hrdina,
jehož svět vděčně vzpomíná.“
Setbius neodvětil. Znova
mu táhla duší ona slova
s nápěvem tónů tesklivých:
Všecko, co jsme kdys milovali,
pro co jsme žili, bojovali,
roztálo jako jarní sníh.
Návštěvu svou až po půlnoci
přátelé oba skončili.
Na křižovatce pozdní chodci
se stiskem ruky loučili.
„Doprovodím tě. Nebezpečný
je tento okres.“ „Jsem ti vděčný,
však víš, jsem zvyklý chodit sám
a svoji cestu dobře znám.“
„Tož na shledanou zítra! Jistě!
Na témže jako dneska místě!“
Temnoty noční zvětšovaly
pustotu vnějších bulvárů,
oblohu černou prolínaly
jak dalekých zář požárů
odlesky světel tisíci
tříd, náměstí a ulicí.
V závratné městská dráha výši
pilířů masou podepřená
jak netvor z pohádkových říší
se vznášela. A osvětlená
vzdálená okna z uličky
se kmitala jak bludičky.
Pod nohou sloupu v klubku hadrů
postava lidská dřímala.
Maličké děcko tisknouc k ňadru
ženština jakás číhala
s osudným klidem přízraku
na kroky nočních tuláků.
Bez chvění srdce dále v tmách
Setbius kráčel v myšlenkách.
Vzpomínal trochu na přítele.
A černé stíny podezřelé
se za ním tiše plížily
a pomalu se blížily.
Jak je víc život zajímavý
než mohou tušit snílků hlavy!
Ne za chiméry doby příští,
za radost přítomného dne
se na světovém zápasišti
svádějí bitvy rozhodné.
Člověk jak koráb na skalině
ztroskotá. Ptáš se po příčině?
Náhle se ze tmy vynořily
vychrtlé, lačné postavy.
„Sem, je-li ti tvůj život milý,
s penězi!“ vzkřik’ člen výpravy,
a Setbia dvě dravčí ruce
za prsa uchopily prudce.
Setbius nemarnil čas tlachem,
udeřil pěstí do tváří
životů lidských lichváři.
Však tu již nože rychlým vzmachem
se kmitly, již se zapotácel
přepadený, sloup ohnivý
mu vzplanul před zrakem a skácel
se těžce k zemi neživý.
Za drahocenným v honbě kovem
prohledali ho, zakleli
nad špatným, bezútěšným lovem
a v temnu nočním zmizeli.
Pod mostem chladla mrtvola.
Noc tichá jen kol do kola.
Podezřelými končinami
dva v nebezpečném úkole
strážníci jeli na kole.
Lid nazývá je vlašťovkami.