OSUD

OSUD
I I
Pavlina oči barvy měla oblohy modré v červenci a plavé vlasy kolem čela, stopenou v jasném ruměnci tvář jemnou jako ze sametu, dvé něžných, skromných, slibných retů, postavu štíhlou, nožky malé, vše, co říc’ možno ženám k chvále; a v šatech světlých celá bílá běhala jako lesní víla. A měla, což je nejhlavnější, mládí, tu krásu nejkrásnější. Ký div, že souhrnem svých vnad dvé srdcí chytla do tenat? Karel i Jan se dosti znali, na ulici se potkávali, ztrávili spolu veselé chvíle co dobří přátelé, jak se to děje v malém městě. Tu pojednou si stáli v cestě. Karel byl člověk společenský, jej všechen v lásce měl svět ženský, o věnečcích a o bálech s Pavlinou tančil po sálech, šeptal jí slova dovádivá. vášnivá, lichotná a snivá a ráno ji – a její matku – 230 provázel domů v tichém zmatku. Jan také byl až dosti smělý, byl ostrý hoch a byl tím znám, však v lásce jemu překáželi lidé, rád kráčel s dívkou sám, obraceje se k davům zády k svým schůzkám volil městské sady, kde sám jen po boku své krásky se kouzlu poddával své lásky. Zajisté nelze tvrditi, že by Jan býval mluvil málo, než neuměl se baviti leč o tom, co jej zajímalo. S jiskřením divným ve zracích vypravoval své vyvolené hledě jí v očí udivené o světa toho zázracích, o divech, jimiž naplněny jsou všechny kouty přírody, o zemích, jež jsou obydleny prapodivnými národy, o drahách těles nebeských, ba o věcech též nehezkých. Tu zvážněl výraz tváře dětský Pavlinin. Zbožně naslouchala. Namáhala se, by ty všecky věci si v hlavě urovnala. Ach, někdy se i bavila, však častěji se nudila. Pavlina oba ráda měla, 231 Karla i Jana, nevěděla, komu dát přednost. Na vahách tak lidské srdce po čas dlouhý se ztrácí v marných úvahách nešťastno mnohostí své touhy, až vnější jakýs náraz vnutí konečné jemu rozhodnutí. Dvoření liché časem znaví, neb je to málo k životu, a Karel stal se naléhavý, chtěl konečně mít jistotu. A tak se jednou přihodilo, když nejméně se nadálá, jež velice ji pobouřilo, Pavlina psaní dostala. Psal Karel: „Miluju Vás, slečno, veškerou silou duše své, vším tím, co svato je a věčno, vším, co se vpravdě láskou zve, každičkou žilkou svého těla, jež po Vás volá rozechvělá. Bez Vás mi život na obtíž. Tedy se rozhodněte již: Chcete být v divém vlnobití světa mým strážným andělem? Bez Vás, můj sne, se moje žití minulo se svým účelem, a nezbývá než zpečetiti osud můj dobrým výstřelem.“ Rozrušit svět je marná snaha, 232 a víme, za naší že doby na lidi osud sebevraha velikým dojmem nepůsobí, a milovaných žen že dost, jichž lehtá to jen ješitnost! Věc jiná, lze-li předejíti skončení nadějného žití. Které pak srdce útlocitné pomoci svojí, může-li, nešťastníkovi neposkytne a zvláště svému ctiteli? Pavlina byla samý cit, jak ta se mohla zatvrdit? Úlohy bez otálení své šlechetné se podjala, jež ani sebezapření ji příliš mnoho nestála. Snad zašla při tom trochu dál, než by si suchý pedant přál, kdož pak ví! Známost mnoha roků v úvahu berouc, hotový výsledek rozhodných svých kroků oznámila pak Janovi v dostaveníčku posledním a trapném, které měla s ním. Upřímně vše mu vyložila zrak k zemi klopíc: „Těžkou byla mi volba, Jene, věřte mi to. Vezmu si Karla za muže, 233 poněvadž je mi ho tak líto, beze mne žíti nemůže. Vy jste tak moudrý neskonale, své štěstí všude najdete. Přáteli zůstaneme dále, jako jsme jimi chvíle té. Dáte-li s bohem zemi rodné, a budou-li vás jednoho dne hory a doly oddělovat od všeho, co jste zde měl rád, budem si, viďte, dopisovat do roka aspoň dvanáctkrát?“ A k smlouvy stvrzení svá malá ústa mu k políbení dala. II II
Kdo jest, jejž nic to nerozruší, když oloupen byl o lásku? Jan drahný čas bol nosil v duši po tomto smutném fiasku. Věčně to ovšem netrvalo, neb se mu nesmyslným zdálo pro jednu pannu ve prach šlapat život a jeho radovánky, a konečně též počal chápat, že věc má i své dobré stránky. A zjevily se výhody mu neztenčené svobody: 234 veselý život, víno, ženy a daleký svět otevřený, jejž dobýti má příležitost závazky nespoutaná bytost. Odpusťte mu, byl sám a mladý a s nikým v světě nebral rady, a vábila jej záhada. Budoucnost viděl v barvách duhy a nevěděl, jak s dobrodruhy nelidsky osud nakládá, jenž teprve, když duši zlomil, blouznivcům vyloží jich omyl. Dal bez hněvu a bez lítosti Jan s bohem svému domovu, jak vězni bylo mu, jenž zhostí se tížících svých okovů, široce zraky otvíraje všech zajímavých po zjevech, tak prošel dálné světa kraje po nových žízně objevech a nikde neměl dlouho stání, vždy dál ho hnalo touhy plání. Šel za štěstím, jež divy lhalo, však nikdy se naň neusmálo, dědictví mařil po otcích, za klamnými sny po nocích se toulal, vyrážel klín klínem a smutek zaháněl si vínem. S počátku mnoho přemáhání jej stálo Pavlině psát psaní – 235 měl v duši příliš trpkosti – však nerad slovo dané rušil. Též nechtěl, by kdo jeho tušil žal uražené hrdosti. V končinách cizích žít i zhynout je lehčí nežli s nimi splynout. Mnoho se v žití zapomene, opustí leccos, leccos zradí, jen vjemy z dalekého mládí dál žijí v síle neztenčené. Co nejprve jej zraňovalo, Janovi později se stalo pramenem žití bezmála. Spojení ono s Pavlinou bylo tou páskou jedinou, která ho k světu poutala, jediným v srdci jeho bodem, jenž v souhlase plál s lidským rodem. Zajímavosti jí svých cest ve psaních líčil, krásu moře, hor půvab, život velkoměst a úzkostlivě jí své hoře skrýval a srdce zoufalost. Pavlina zase noviny mu drobné psala z otčiny. Radostnou dvakrát událost mu oznámila. Při dopise každém též pozdrav přidala od svého chotě, aniž by se 236 ho byla po tom tázala. Na toto dopisování zřel Karel dosti kysele. Z ženina vypravování když o osudech přítele se dovídal, tu svraštil čelo, a úsměšek se v oku mu zablýskl. Říkal: „Dítě, mělo jsi štěstí víc než rozumu.“ III III
Za letního dne u přístavu uprostřed pestrých, rušných davů Jan hověl sobě na kládě v radostné téměř náladě. Slunce jak plamen bylo zářný, z moře vál vánek blahodárný. – – – Živlové vznešení a vlídní, koho váš úsměv neuklidní? Na vlnách v světla záplavě se obrovitých rozměrů houpaly lodi lákavě. Jan myslil o svém záměru, jenž vážný byl a energický: Oceán širý atlantický ten mezi sebe položiti a mezi minulé své žití. 237 Do duše, která v slunci mládla, se náhle myšlenka mu vkladla, z počátku jen jak vrtoch pouhý, potom co příval divé touhy, jenž rostl vždy a rostl stále, té touhy Odyssea krále, jenž upíral v dál zraky snící, by ještě jednou stoupající z chatrčí rodné Ithaky uviděl dýmu oblaky. Řekl si Jan: Co brání tomu, abych se nepodíval domů? Rád spatřil bych zas otčinu, dům rodný. A pak Pavlinu. Pohlédl kolem. Blízko zrovna jakási byla úřadovna. V předsíní nevlídné svým vzhledem na stole, jenž byl samá skvrna, Jan skládal slova opatrná v dopis. Ptal Pavliny se předem, zda zdráva je a vesela, pak na děti a manžela a na známé a na příbuzné, na mnohé jiné věci různé, vybíral taky něco málo z toho, co za poslední doby prožil a uviděl a co by adresátku snad zajímalo. Když o všem rozepsal se dlouze, 238 podotkl mimochodem pouze, že by se ještě toto léto, půjde-li tudy jeho cesta, podíval do rodného města. Ne jisté sic, však možné je to. Dva, tři dni potom, dopis ten když Pavlině byl doručen, dlouho se nerozmýšlela, neb ve zvyku to neměla, a odpověděla v tu chvíli: „Jste nám vždy vítaný a milý, a všichni se již těšíme, že Vás tu brzy spatříme.“ Když Karel večer z kanceláře přišel, Pavlina k políbení mu nastavujíc obě tváře pravila: „Zdali víš, co není zas nového? Jan nyní sem přijede. Oznamuje mi to tímhletím právě dopisem. – – – Mračíš se? Snad tě nemrzí to?“ Nepřestal Karel chmurně hledět a děl: „Co chceš mu odpovědět?“ „Už psala jsem, že těšíme se všichni, že jej spatříme.“ Karel v bok vzepřel obě ruce. „Tohleto matka býti má dvou dětí!“ Kroutil očima 239 divoce, dveřmi bouchl prudce, až ráno přišel z hospody zmoklý – a ne snad od vody. Janovi nové bez váhání Pavlina ještě v noci psaní poslala. Slzy proudily jí přes obličej spanilý. „Odpusťte,“ tak jej chlácholila, „že jsem se trochu ukvapila. Mne čistá radost z Vašich řádků uvedla do takého zmatku, a vzpomínám si teprv nyní, že je mi nutno odjeti snad na delší čas k paní tchyni, jež těší se již na děti. V upřímnou moji věřte lítost. Snad jindy kdys se viděti nám naskytne se příležitost“. Jak ztracená zvěř, střela lovce již náhle na smrt poraní, Jan v pokoji svém na pohovce ležel své drže ve dlani první i onen druhý list. Vždy znovu nucen byl je číst. Na sebe sám byl roztrpčený, a nitro rozdírala ta mu myšlenka, že pro smích ženy své srdce hodil do bláta. Než za nedlouho se zas vzchopil 240 a uklidnil se, pokud moh’. Jak by byl všecko nepochopil, když byl přec jinak bystrý hoch? Přestal se mrzet na Pavlinu, byl z všeho hněvu vyhojen, pohnutky jejího znal činu. Změnilo se v něm jedno jen: Poznal, jak v světě opuštěný a sám je. Věřit nikomu že nelze. Pro nikoho ceny že nemá. Blízký nikdo mu. Z té, jak je vidno, příčiny skončilo mimo nadání, smluvené dopisování Jana a paní Pavliny. IV IV
Podotknout nutno, že z žen byla Pavlina dosti slušně vdaných. Starostí neměla zlých, žila v poměrech velmi spořádaných. Bydlela pěkně, držela si služku a chůvu ku dětem, šaty měla, že nebyla si nucena zadat před světem. Muž hodný byl, byť trochu jeho ochladlo srdce během let. Pavlina neviděla zlého v tom nic. Je takovým již svět. Pokojné byla stvoření 241 bojící se všech vzrušení. Zdravé dvě měla krásné děti, jež moh’ jí každý záviděti. Přítulnou něhou její lásku jí oplácely vědomě, a stříbro jejich tenkých hlásků se rozléhalo po domě. A jako z vody rostly obě. A bylo nutno pomýšlet výchovou moudrou v mládí době jim cestu rovnat příštích let. Nahodilo se všechno v celku dle přání paní Pavliny. Ku dětem za vychovatelku svým dívku z dobré rodiny přijala, hezkou Němkyni, učenost její byla malá, však vyznala se v kuchyni a s dětmi si jak dítě hrála. Znala též trochu piano. Co víc být může žádáno? Bylo jí teprv šestnáct let. Všechno šlo dobře. Jednou z rána však zvěstovala uplakána paní, že k rodičům chce zpět. Chvěla se v rozpačitém zmatku své oči ukrývajíc v šátku. 242 Pavlina naléhala na ni, by vysvětlila, co a jak. Tu děvče podalo jí psaní. A známé ruky neslo znak. Psal Karel: „Miluji Vás, slečno, veškerou silou duše své, vším tím, co svato je a věčno, vším, co se vpravdě láskou zve, každičkou žilkou svého těla, jež po Vás volá rozechvělá. Chcete být v divém vlnobití světa mým strážným andělem? Bez Vás, můj sne, se moje žití minulo se svým účelem, a nezbývá než zpečetiti osud můj dobrým výstřelem.“ Nebyla jistě děvče špatné ta malá, hezká Němkyně; však, řekněm, příliš neobratné i na svá léta. Jedině to k shovívavosti k ní nutí. Nechápala, že rozhodnutí svého když pravou příčinu zjeví, snad zničí rodinu. A Karel? Impulsivnost jemu tkvěla již jaksi v povaze a s dívkou nepovedlo se mu promluvit vzdor vší námaze, neboť se jeho očí bála a z dálky se mu vyhýbala. 243 Ženatý muž však také psaní jak napsat mohl? Zárukou co bylo mu, že jeho paní se nedostane do rukou? Nebo jej za mladých jak dob vskutku žár lásky vábil v hrob? Vypravila hned na stanici Pavlína mladou nešťastnici. Nepopřála jí času ani, by si své věci vzala. Za ní že pošle všecko. Zoufalá a ustrašená čekala. Dvanáctá venku odzvonila. Jak vždycky manžel z úřadu se vracel domů o hladu. Pavlina klidně oznámila mu, ač ji bolest zmáhala, že slečnu domů poslala. Karel ni slovo na to ženě neřekl. Jedl trochu méně a, aniž by si byl zdřím’ v sedě, odešel ihned po obědě. Pavlina hlavu opřela si o ruce a proplakala to odpoledne. Manžela klidem se velmi polekala. Což nepřijde-li nazpátek? Což když... bála se domysliti... 244 Což vážně-li jej mrzí žití? Ca stane se z mých robátek? A hlavou postavy jí táhly lidí, již na život si sáhli, a v pláči dětí tílka malá zoufalým gestem objímala. Na večer lhostejně se tváře vrátil se Karel z kanceláře. Stál mezi svými netknutý. Byl ovšem trochu mrzutý. V V
Co nedovedly lidské rady, osudu rány provedly. Jan větroplach byl, když byl mladý, však přece se jen usedlý stal člověk z něho. Dle své hlavy ovšem jen marné na zábavy zanevřel, jimiž darmo ztrácí se čas, jenž k všemu nevšímavý byl v světě kromě ke své práci. Společností, kde zaměstnán byl, z místa na místo byl hnán, až k pobočnému oddělení v stálém byl posléz postavení přidělen – bez vlastní své snahy – že Čech byl, do slovanské Prahy. Byl svědomitým úředníkem, 245 podniku věrným služebníkem, malomluvným a zachmuřeným a tvrdým ke svým podřízeným, jenž se sám příliš do předu nedral, však neznal ohledů. Jediné jeho vyražení večerní bylo posezení v kavárně. Četl z obou světů žurnály, z dýmky anglické kouř vypouštěje z tenkých retů, kol nichž dvě misantropické hluboké rýhy přes líce se táhly jemu hubené, nevlídnost této kamenné tváře jen zdůrazňujíce. Šest pánů starých znal tu asi s pamětí špatnou. O počasí mluvíval s nimi, perfidní jim někdy vypravoval šprýmy. Než minuly tři, čtyři dni, bavili ho zas oni jimi. V oblibě nebyl. Zachovat se nehleděl a půjčovat peníze nechtěl. Zpropitné též dával pouze nezbytné. Byl šetrný, ba skoupý snad. Bohatství sice neměl rád, než chtěl být časem neodvislý. Bílý mu domek tanul v mysli 246 u moře, vzdálen všeho světa, tam ve věčného kraji léta, holubi na střeše jak v snách a malý člunek na vlnách. Až o půlnoci přes únavu, přes to, že zrak se zavíral, posadil klobouk na svou hlavu a k domovu se ubíral. Nerad své kroky řídil tam. Nerad byl s myšlenkami sám. Měl pro vše pohrdlivý smích, však bál se nocí bezesných. Ve světlých šatech často bílá postava se mu objevila, postava štíhlá, slibných retů, tvář jemnou jako ze sametu stopenou v jasném ruměnci, a plavé vlasy kolem čela a oči, oči barvy měla oblohy modré v červenci. Šel. V citů prudkém podráždění bil holí těžce do dláždění. V kavárně pro krajinské listy z rodiště měl též zájem jistý. Působilo mu potěšení, že známý zemřel či se žení. A tu dne jednoho se dočet’, že sestoupil též v mrtvých počet 247 Karel. Děl Jan sám k sobě: Fatum i šťastné lidi stíhá všude. A potom prohlédl si datum a řek’ si: Pohřeb zítra bude. Noviny nechal novinami, zaplatil svoje sklenice, sám s dotěrnými myšlenkami probíhal dlouho ulice. Nevyspalý se rozhod’ ráno: Na pohřeb jedu. Nevídáno! Následků nemusí to míti. Nač pro nic za nic trpěti? Nutno je srdci povoliti jak rozmarnému dítěti. V smutečním šatu, uplakána, Pavlina poznala hned Jana vzdor letům těm a vzdor vší změně instinktem, jenž je vrozen ženě, a zpod závoje vdovského kývnula hlavou na něho. Informoval se ve všech směrech Jan ve městečku o poměrech své lásky z doby mládí dávné. Co slyšel, nebylo tak slavné. Karel rád honbu měl a činně všech společenských radostí se účastnil. A v Pavlinině povaze dělat starosti 248 si nebylo. Svým dětem žila, na zítřek mnoho nemyslila. Jan několikrát Pavlinu navštívil. Dosti ještě krásy jí zbylo. Mnohou hodinu na zašlé vzpomínali časy. A po smuteční nutné době co ženu svou si ved’ ji k sobě. Než nezdařilo se mu žití tím skutkem valně pozměniti. Do kavárny zas přicházíval, na hráče, do novin se díval. Za noci, když se vracel domů, zase se srdce svíralo mu: Ve světlých šatech opět bílá postava se mu objevila, postava štíhlá, slibných retů, tvář jemnou jako ze sametu stopenou v jasném ruměnci mládí; a plavé kolem čela vlasy; a oči barvy měla oblohy modré v červenci. 1911 249