PRINCEZNA
Rány, jež nesnadno se hojí,
zasadil paní Alžbětě
život. Na růžích ustláno jí
nebylo na tomto světě.
Veškerou sílu starých dní
změnila v starost poslední
o jedinou již o dceru,
jež byla jak květ exotický,
jejž nucen důmysl je lidský
před dechem chránit severu.
S osudem chmurným v stálém boji
držela vetchou ruku svoji
bojácně před mdlým plamenem
života svého dítěte.
Vzpomínka v srdci zmučeném
na čtyři dcery matce té
žila. Tři smrt jí skosila.
213
Zbyla jí pouze Emila.
A – kdo ví, jaké ze příčiny –
ta měla rovněž souchotiny.
V době, kdy se noc k zemi sklání,
ruce v klín složíc nečinně
hloubala často stará paní
tajemné jakés o vině,
myslila ve své nejistotě,
na chorobné své mládí dálné,
na špatný život svého chotě,
na jeho oči vášní kalné
a na jich pohled nelidský,
když nudu krbu rodinného
a šedou bezútěšnost jeho
opouštěl klidně na vždycky.
Kdo nezná ony žluté tváře
z továrny, dílny, kanceláře,
hubenou hlavu povadlou
nad hrudí úzkou, zapadlou?
Tak často příčinu má stejnou
dvé protivných si výsledků.
Krásou ne věru obyčejnou
obdařeny až k posledku
paní Alžběty dcery byly
od nejstarší až do Emily.
Ne příliš velká Emila
ani zas malá nebyla;
ač stála v žití svého jaru,
plných již byla ženských tvarů.
214
Na malých ručkách prsteny
nosila, měla spoustu vlasů
světlehnědých, jež v slunce jasu
v lesk svítily se červený.
Jen její jemné na pleti,
kde červeň lící přecházela
v nažloutlý trochu úběl čela,
chorobnost jakous viděti
lze bylo, ale smutek spíše
to zdál se být, jenž z krásy dýše
dokonalé a odlišné
a z hloubky očí přílišné.
Dle vůle lékaře a matky
vstávala pozdě Emila,
a jak jen mohla, snažila
se den si učiniti krátký.
Ach, věru mnohdy s časem rady
prázdným si sotva věděla.
Již při nejmenším nesměla
větříku ani do zahrady.
Chodila tiše po pokojích
v červených pantoflíčkách svojich,
v županu stejně zbarveném,
kol krku krajkou vroubeném.
Piano hrála chvilkami
a bavila se knihami,
však více nežli hrou a čtením
čas trávila svůj dlouhým sněním.
U sebe každodenním hostem
vídala svého švakra vdovce,
215
který svém po způsobu prostém
proti ní sedal na pohovce.
Povyraziti ji se snažil
vtipů a klepů směsí pestrou.
Každý ho úsměv její blažil.
Měla tak mnoho se svou sestrou,
nebožkou jeho, podobnosti,
jejížto pamět stále drahá
mu byla, a vše, v souvislosti
co bylo s dobou jeho blaha.
V své mrtvé ženy rodině
cítil se doma jedině.
Emila každé maličkosti,
kterou ji bavil muž ten tlustý,
se v blahosklonné zdvořilosti
rudými svými smála ústy.
A tak styk jejich vzájemný
chvílemi byl až dojemný.
Několikráte za neděli
švakrovy děti přicházely,
dva plavovlasí hošíci,
k podivu zdravím kypící.
Podle ní usedali tiše
držíce ve své její ruku,
a starší chlapec říkal v pýše
k ní obraceje hlavičku:
„Jako my, nemá nikdo z kluků
takovou hezkou tetičku.“
Švakr sám nepřicházel pouze,
i jiné přiváděl. A díky
216
jemu též, nebývala nouze
o zajímavé návštěvníky,
již Emile přec na chvíli
den příliš dlouhý krátili.
Vzal s sebou kdysi hezkého
obvyklou svoji na návštěvu
známého kavárenského,
chlapíka bezvadného zjevu,
divadla předměstského člena,
ne tuze proslulého jména.
Muž mladý tento rozmilý,
pověstný ješitností svojí,
do modrých očí Emily,
že ani, kde mu hlava stojí,
za krátkou dobu nevěděl,
tak hluboko se zahleděl.
Přicházíval co nejčastěji,
by spatřil krásné zraky její
a vždy si našel záminku,
by mohl šlapat pěšinku,
jež měla jeho kroky vésti
ku jeho zakletému štěstí.
O knihy a i o noty
se staral vždy pln ochoty,
recitoval a deklamoval,
námahy, času nelitoval.
Nebyla ale zakletá
střežena panna jeho drakem.
Rozumná paní Alžběta
hleděla na to klidným zrakem,
217
že Emila má přítele,
ba ohnivého ctitele.
Možnosti rovněž erotické
nic nebála se zápletky.
Nedbala příliš řeči lidské,
byla vždy s dcerou doma v bytě.
Jaké pak pro nemocné dítě
to mohlo míti následky?
Důvěrných hodin radosti
po boku drahé bytosti,
kde srdce divým tempem tlukou
při pohledech a stisku rukou!
Večerních stínů závoje
se kladly na zdi pokoje.
V mlčení dumavého příval
snášející se soumrak zpíval
svou měkkou hymnu vítěznou.
V tesklivé ticho snivě děla
Emila hlavu kloníc: „Měla
jsem narodit se princeznou...“
Dětinská slova tato v hlavě
mladého muže vznítila
sny velké o světové slávě,
jež spřádá si krev opilá,
sny, jejichž krása odpočívá
bílých dnů tuhým pod ledem
a které kritický duch skrývá
před světa mrazným pohledem.
Emila okem zadívala
se ven, kde v rudou záplavu
218
obloha večerní se vzňala
v posledním slunce pozdravu.
V té chvíli nestřežené herec
poklekl před ní na koberec
(působnost paní Alžběty
v kruh byla vkleta kuchyně)
a zvolal: „Moje bohyně!“
a její prsty na rety
ve dlouhém tiskl políbení!
„Vládkyně čistá mého snění!
Nemohu déle žíti svým
v zmučené duši s tajemstvím.
Učiním proceduru krátkou
a zítra promluvím s tvou matkou.“
S výrazem slavnostním v svém zraku,
v kravatě bílé, černém fraku
den této po události
v polední přišel hodinu
a ruku o Emilinu
požádal ve vší slušnosti.
Velice překvapena byla
tím paní Alžběta div na zem
talíře z ruky nepustila.
Však vzpamatovala se rázem
a řekla v náhlém hněvu mu:
„Nepozbyl jste snad rozumu?“
Šílenství ovšem něco vždycky
při vážných bývá úmyslech.
Odvětil herec lakonicky
však: „Jsme, tak doufám, při smyslech.“
219
Pro chorou ženich! Herec k tomu,
jenž pozdě v noci chodí domů!
Nešťastná matka snažila
se vyhnat jemu rychle z hlavy
naději všechnu moudrou řečí.
O Emilině mluvila
obavy vzbuzujícím zdraví,
o žití, jež je v nebezpečí,
dávajíc na srozuměnou
milenci, pouštět do ničeho
že nelze se, a všechna jeho
námaha že je ztracenou.
Než herec pouze odpověděl:
„Znám nyní slečnu mnoho neděl,
z vás mluví úzkost z dávno zašlé
věci. Vždyť ani nezakašle!
Ostatně chci ji ošetřovat.
Chci ji jak oko v hlavě chovat.
Mou láskou její pozvedne se
zdraví.“ Hlas selhal v hrdle mu.
„O milostpaní, nestavte se
přec proti štěstí našemu!“
Stupňovala se příkrost v hlase
a slova prudší stávala se.
A poznavši, že nenapraví
proudem slov potřeštěné hlavy
a zcela zbytečná že ta
je hádka, paní Alžběta
děla: „Tak můžete se ztratit
a již se nemusíte vrátit.“
A klobouk do ruky mu dala,
220
na dveře zkrátka ukázala
a vidouc, že k nim neutíká,
řekla: „Mám poslat pro strážníka?“
Nápadník odmítnutý psal
srdcelomné a bezvýsledné
listy, kol domu potloukal
se smutně za noci i ve dne.
Však vida marnost svojich snah,
že by kdy mohl ještě v žití
známého pokojíku práh
královny svojí překročiti,
rozumně uchýlil se stranou
s krvavou ve svém srdci ranou.
Na boj ten svoji za osobu
vášnivý po celou tu dobu
jen jako divák Emila
nezúčastněný patřila.
Ne že by byla chladnou tak
bývala. Spíše naopak.
Krev často touhy plápolání
do horkých vhánělo jí skrání.
Pod stálým dojmem obraznosti
své výtvorů však kouzelných
nemohla v slepé oddanosti
nikomu z lidí smrtelných
v lásce, jež v požár duši vznítí,
své srdce k nohám položiti.
Ztrávily zimu kolikerou
221
na dálném jihu matka s dcerou
v léčebném místě pro nemoci
plicní, kde živí doufají
v budoucnost, a kde potají
mrtví se pohřbívají v noci.
Emile, jak ni nebylo
při žití jinak možno takém,
na objemu pak přibylo,
což bylo velmi dobrým znakem.
Konečně všech těch po obětech
se mohlo ve třiceti letech
říc’ o ní, že je zachráněna.
Švakrova se z ní stala žena.
Muž každé přání z pohledu
jí četl, plny ohledů
k ní děti byly, matka bděla
nad ní, jak ve zvyku to měla.
Emila byla uznalá,
milovati se nechala.
Chodila tiše po pokojích
v červených pantoflíčkách svojich.
Jen v jejím srdci uzavřeném,
od všeho světa v odděleném
koutečku šerém bez slunka
se leskla zlatá korunka.
1911
222