A HUDBA HRÁLA
A hudba hrála, a zpěváci zapěli,
a pivo proudem teklo.
Ale já ležel jak lazar v posteli,
v srdci svém horoucí peklo.
Škytl jsem. To jistě někdo vzpomíná
v pozdní hodině na mě.
Starému semestru veržino zhasíná
v sentimentální tlamě.
Poctivý člověk se stěží dnes uživí.
Límec je zbytečný přepych.
Huba mi zahálí, pivo mi plesniví
zavřené v hlubokých sklepích.
V hlavě je temnota, v srdci je temnota. –
Ach, bratři z mokré čtvrti,
jako že nebojíme se života,
nebojíme se smrti.
Čeho se báti? Poctivý mládenec
jenom svých zásluh se bojí.
Jsem básník. Za rohem dělá pes na věnec
bobkový potřebu svoji.
Vzal to ďas! Kromě injekce morfia
nemá nic na světě ceny. – –
266
Bezradně na mne panenka Maria
hleděla s rozbité stěny.
Protivných myšlenek pásmo se do noci
ponuré bolestně vleklo.
Ležel jsem v posteli zchátralý nemocí,
v srdci svém horoucí peklo.
Všecko mě bolelo, všecko mě mrzelo –
bodejž jsem zcepeněl předem! –
Stará bytná mi stydlavě na tělo
dávala pytlíky s ledem.
Hlava jak opilá v horečce třeštila,
krev se mi zažehla v plamen,
jizba má tančila, postel se točila
okolo ztrnulých kamen. –
1905