KRONIKA
Jediný stav, jemuž se daří
bez práce, bez lámání hlav,
dnes na světe jsou novináři,
neb dělá za ně telegraf.
Den každý se teď něco strhne
a nějaká ta kára zvrhne,
což požitek je pro čtenáře –
ne pro ty, již jsou na té káře.
To dosvědčí vám onen král,
co odcestoval z Portugal.
Byl u něho zvlášť sympatický
rys jeden vznešený a lidský:
305
Ví každý dobře, co tím míním:
sklon k umění a umělkyním.
Což vzácné jest. A pak že vzhledem
k tomu plat vybíral si předem.
Král tento podle zákonů
byl ze soboty na neděli,
když o slávě snil na posteli,
zburcován hřměním kanonů.
Přistoupil k oknu naslouchaje
a potom vzkřiknul na lokaje:
„Kdo bez mého to vědomí
nabíjí koule do kanonů?“
Dí Johan: „Dole v Lisabonu –
jsem z toho taky pitomý –
lid řve: Ať žije republika!
V tom bude jistě politika.“
A v druhém patře celá bledá
po koutech všech své světnice
královna-matka spěšně hledá
své punčochy a střevíce,
jako se to děje v takém pádu,
a myslí s bolem na armádu,
jež s svými generály v čele
na stranu přešla nepřítele.
Tu radu dávám panovníkům:
Nevěřte, páni, důstojníkům.
Voják je voják, miluje
a taky věrnost slibuje;
306
však –. Obraťte se na kuchařky
a uslyšíte mnohé nářky.
Bez hluku, za tmy, v tichém hoři
král s rodinou jel rovnou k moři,
a jak se dostal na jachtu,
hned zalezl si pod plachtu.
A mašinista pustil páru
a už to jelo k Gibraltaru. –
1910