ČERVENÝ A ČERNÝ
Po volbě bylo. Všichni ti,
kdož měli právo voliti,
po celodenní námaze
na posteli i podlaze
pivem i vínem zaliti
usnuli jako zabití.
Té pozdní noční za doby
se sice jen dvě osoby,
však znamenité, nacházely
v čekárně malé městyse.
Posedaly i procházely
se sem tam krokem znaveným.
Vlak čekajíce sešli se
v těch místech černý s červeným.
S počátku mlčeli, ač nudou
trápeni byli velice.
Jeden z nich vězel v klerice
a druhý kravatu měl rudou
a chodil v ústech s viržinkem,
jež svítilo mdlým plamínkem.
Oba dva měli značné břicho.
Přerušil černý první ticho:
„Nebyl byste té laskavosti
a nepůjčil mi zápalky?
Hrom aby vzal ty lokálky!“
Děl soudruh: „Prosím, velebnosti! –
– – Byla to práce, bůh to zatrať!
Dobře, že přijdeme již na trať.“
320
„Zde ještě nejhorší to není;
jsou lidi zdejší,“ páter praví,
„bohudík dosud nezkažení.“
Druh doložil: „A obětaví!“
Rozjímat počal černý: „Vidí
v nás pán bůh staré přátele
své, neboť zakladatelé
učení našich byli židi.“
„Pojítko mezi námi vnější
to pouze, a ne nejhlavnější,“
moudře, jak na voličské schůzi,
červený vece. „V srdcích luzy
na tutéž oba strunu hrajem.
Lákáme lačné duše rájem.
Vy vkládáte jej do věčnosti,
my do nejisté budoucnosti.
Ať věříme či nevěříme,
co děláme, to dobře víme.
Nač doslovně brát vlastní řeči?
Buď bohu chvála, že nám svědčí
a schránka těla nesesychá.“
A poplácali si svá břicha.
S hlubokým přesvědčením v hlase
vykládal vážně černý zase:
„Zásada obou nás též čelná
je, naše samospasitelná
že církev a že krom ní není
pomyslit možno na spasení.“
„Při dávném,“ vece rudý, „vzniku
321
našem krev tekla mučedníků,
jež v agitačním jelitu
se dodnes těší odbytu.
Ve styčných bodů našich věnci
též něčím je, tím jsem si jist,
krom toho ku inteligenci
důsledná naše nenávist,
pokud se nedá využít
pro účel vývěsní co štít,
nenávist oné koterie
přepjatců, jejíž ve tvář bije
existence svou drzostí
všech lidí vábné rovnosti.“
Čas míjel. V rozhovoru takém
nasedali a jeli vlakem,
a na konec když při rozluce
srdečně potřásli si ruce,
s úsměvem černý děl v své líci:
„Tož sbohem! V milé paměti
zábavu naši budu chovat.
Kdybychom ale na ulici
se měli někde viděti,
nemusíme se pozdravovat.“
Vlak pískl, jakoby se smál,
a šedým ránem hnal se dál.
1911