MUŽ S ROSTOUCÍM SRDCEM
Proto s lidstvem jde to s kopce,
že má ve svém středu sobce
příliš mnohé, kteří věří
332
jenom dobrou na večeři.
Mnohý z nich je lásky prost
v jakékoli podobě,
ba i k vlastní osobě,
což je věru smutné dost.
Lepší z nich k své rodině
lásku cítí, k rodné obci,
dokonce i k otčině.
Však to vše jsou přec jen sobci.
Je to lidstva neštěstí.
Zda již nic to nenapraví?
Vnitřní hlas mi tiše praví,
že toliko skvělý příklad,
jejž je nutno uvésti,
moh’ by egoismus zviklat.
Bohu poručeno! Nuže
předvedu vám tedy muže,
ztělesněnou lásku samu,
jménem Bohumila Tlamu.
Myšlence žil všelidské,
léčbě demokratické
sociálních neduhů,
jak to zvyk je soudruhů.
Zasvětil, ach, jedině
celý život chudině,
trpícím a vyděděným
přítelem byl velmi cenným.
Volal, co mu stačil dech:
„Proletáři zemí všech,
spojte se!“
333
Že taká byla
láska v něm, tož učinila
příroda s ním zázrak ten:
Srdce jeho každý den
divotvorně vzrůstalo
také fysiologicky
nad obvyklý průměr lidský,
až i vyplňovalo
v časnou žití hodinu
jeho břišní dutinu,
že vypadal jako sud.
Nežehral však na osud.
Miloval dál bez ustání
všechny lidi na potkání,
Němce, Turky, Angličany,
Araby a Taliány,
Mongoly a černochy,
divochy i bělochy.
A tak mohutnělo stále
srdce ve svém obvodu.
Potíže s tím neměl malé,
když měl lézti do schodů.
Pro vědu a umění
a vlast byl též v nadšení
a zbožňoval kulturu,
neb měl již tu náturu
a byl mužem pokrokovým,
nikdy proti věcem novým
v nerozumné oposici
nestál z lásky ke tradici.
Poněvadž nic neznal vskutku,
334
byl úplně bez předsudků.
Jeho srdce rostlo stále,
že už to tak nešlo dále:
Vydalo poslední tluk
a Bohumil Tlama puk’.
Doufám pevně, duši vaši
že ten případ neodstraší.
Však to věc je výminečná.
Jinak tolik nebezpečná
vroucí láska pro rod lidský
není, jak je známo, vždycky.
Naopak ti, kteří jménem
pravým všecko jmenují,
klesnou žití pod břemenem.
Oněm však, již cestují
s láskou ku lidstvu či Kristu
neúnavně s místa k místu,
čím je prázdnější jich hlava,
tím víc bůh jim požehnává.
1911