PLÁČ ZKLAMANÉ PANNY
Páter Šrámek, věčně čilý,
po volební dřině
trávil první volnou chvíli
u své hospodyně.
Čtyři hrnce přistavila
starostlivá děva,
by se něčím naplnila
monsignorská střeva.
S vařečkou a lžicí stála
panna nad pekáči,
hlasem teskným rozbírala
věci, jež jsou k pláči.
„Zkáza blíž a blíž se valí
v síle neodvratné.
Statečně jste bojovali –
co to bylo platné?
Oháněli jste se marně
ohroženou vírou
a hrozili v letním parně
plameny a sírou.
Mnohý doma svár mít nechce,
dal se ženou nutit,
392
ale nelze lid tak lehce
věčně balamutit.
Nuzák bez groše dnes v kapse
názor svůj si tvoří,
všemu smát hned bude chlap se
jako monsignoři.
Běda, nepomohou ani
urození páni,
politici zkrachovaní,
vládní luteráni.
Co jediná spása možná
zbude Amerika,
kam se táhne obec zbožná
v stopách Drápalíka.“
Tu se panna odmlčela,
slzu z oka roníc.
Ta na plotně zasyčela,
až z ní nezbylo nic.
1913