LÁZEŇ
Brno nyní sídlo je všech neplech,
proto jsem si při posledních teplech
vyšel po poledni do přírody
přes Husovice vždy podle vody.
Teprv když jsem dospěl za Obřany,
rozhléd’ jsem se ctnostně na vše strany,
v houštině jsem vysvlékl se v chvatu
z bot i prádla, napřed ovšem z šatů.
Z kapesníku jsem si zrobil plavky
a pak jsem si vlezl do Svitavky,
voda byla jak louh, vzduch jak v lázni,
a já hověl tělu v boží bázni.
Nerušené štěstí možné není.
Čtyři Němci šli tu vyzbrojení,
402
jak by chtěli aspoň Alpy slézat
nebo přepadávat ženy ze zad.
Skýtal jsem jim vzácnou podívanou –
snad z Berlína byli. Zkrátka stanou.
Já jsem také hleděl klidně na ně,
maje šaty na protější straně.
„Vís tos vosa?“ s břehu na mě křičí.
Já řku: „Mokrá!“, neb lež se mi příčí.
Jako krocanům jim zrudly hlavy.
„Bemiše kultur“ z nich jeden praví.
Děl jsem: „Vyplňte mi přání malé,
umyjte se o sto metrů dále!“
Tu řvát na mě počala ta horda:
„Kenixmorda, morda, kenixmorda!“
Měl jsem ihned odpověď tu nu rtech,
že jsem krále zabil leda v kartech,
sáhl jsem však do slovníku vedle:
„Ajlenburci, pruští špicli, Redle!“
Sám a nahý zmlk’ jsem pro příčinu,
aby od slov nepřešlo se k činu,
za to Němcům pěnila se morda,
stále hulákali: „Kenixmorda!“
Ale konečně šli přece po svém.
Z toho přikladu si plný nos vem
naučení pro dceru i syna,
že vždy neštěstím je huba líná.
1914
403