Prolog.
Mne vášně nevábí. V jich zápas ustavičný,
jejž vedou s člověkem, svůj klidně stápím zrak
a klidně poslouchám jich řev a lomoz ryčný,
z bojiště širého jenž stoupá do oblak.
Mne vír ten nezmate, mne ryk ten neohluší,
nanejvýš zármutek jen vyvolá v mé duši.
Ne, že bych neviděl jich půvaby a vnady:
zřím dobře jejich lesk a barev jejich třpyt,
jich cítím teplý dech, znám úsměv jejich mladý,
jak slunce hřející a jasný nad blankyt;
znám však též jejich krev, jich vředy, jejich špínu,
a slyším nářek těch, kdož leží v jejich klínu.
Jsou krásným pohořím, však samá strž a srázy,
jsou slují z křišťálu, v níž víří plameny,
jsou řekou nádhernou, jež vybočila z hrází
[5]
a trhá, ničí, rve vše svými rameny.
O, kolik obětí už pohltily asi,
co lidských životů, co pokroku, co krásy!
Jest mi jak poutníku, jenž v dálné, cizí zemi
se pracně vydrápal až k sopky krateru,
a v mocném úžasu, jenž zachvěl illusemi,
na černou, kouřící tu hledí příšeru,
na strmé výběžky, jež sáhají až k nebi,
ve propast závratnou, jež pod ním, hle, se šklebí.
A co mu pod nohou to hřmí jak dálná bouře
a z bezdna plápolá to žehem krvavým,
co z jícnu k obloze se valí spousty kouře:
ve hluku, zápachu, zahalen v dusný dým,
on sobě vzpomene na tichou, rodnou vísku
a náhle zdá se mu, že domovu je v blízku! –
Ó, já miluji klid! Však ne klid onen líný,
na pestrém koberci jenž leží natažen
a kouří z čibuku a skrze dýmu stíny
se okem ospalým na vnady dívá žen –
klid lázní, harémů, klid zámků zasmušilých,
klid, který z přepychu a rozkoše se vylíh’;
6
klid činů miluji, klid vznešený a ryzí,
jenž silných duší jen je vzácným údělem,
klid, jemuž „překážka“ jest pojem věčně cizí,
jenž za svým cílem jde, zář síly nad čelem;
klid, jenž spí v tůních vod, klid, jenž plá ve hvězd zlatě,
klid, s kterým Messiáš kdys kráčel ku Golgatě!
Nad bouři divokou, když nad mořem se řítí
a vztekle bičuje svým chvostem spousty vod
a v temný jeho jek své mísí hromobití,
v klín blesky klikaté mu hrnouc o překot –
nad spor ten obrovský, ten zápas tajeplný,
jejž vedou spolu mrak a vichřice a vlny;
nad obraz úchvatný, kdy město ve požáru
se zmítá peřejích, hle, výheň jediná;
nad pohled v kypící a řvoucí Niagaru,
když v jejích kaskádách den krví zhasíná;
nad vichr, v pralese kdy syčí, řve a hvízdá,
pně tříští s praskotem a sráží ptačí hnízda;
nad seče bitevní, kdy děla duní temně,
kdy v kouře oblacích plá bajonetů les,
kdy prachem smrdí vzduch a krví páchne země,
7
kdy stony raněných se nesou do nebes,
a okem slzícím se na bojiště dívá
ves ohněm zničená a podupaná niva;
nad hnusné divadlo, v areně plné lidí
když rozkacený býk se žene ohradou,
štván, zbodán, zkrvaven posměchu salvy klidí
a v zápas poslední se vrhá s espadou;
nad matche, potyčky a štvanice a hony,
třesk pušek, štěkot psův a štvané zvěře stony;
nad pitky veselé, kdy člověk ve poháru
na chvíli utápí svou bolesť i svůj cit,
nad pusté orgie, kdy v slepých vášní žáru
se výkřik svědomí jak temnem hvězda kmit;
nad ženy objetí, tak toužebné a vřelé,
v němž ztajen nebe kus neb skryto peklo celé;
nad vše to povznese mne v noci pohled jeden
k obloze šeravé, jež v dálku napjata,
v ten tajeplný kraj, v ten nedostupný eden,
kde rostou na keřích hvězd zlatá poupata,
v ten velkolepý chrám, kde Bůh sám koná kněze,
zkad pohlížíš k nám ty, ó, modrá Beteigeuze!
8