I. N. R. I.

Karel Scheinpflug

I. N. R. I. Kapitoly ze života prorokova.
[9] I.
Cíl.
Jak hora obrovská, v mhu skryta tajemnou tam v dáli nesmírné se zdvíháš přede mnou a pneš Svou hlavu vzhůru nad šíré kraje kol, nad lesy, propasti, nad města, pustiny, nad mořské oblasti, ku hvězdám, do azuru. Já kráčím zadumán a hledím na Tebe, jak stojíš nehybný a čníš až do nebe a skrýváš obzor celý. A ptám se v pochybách: „Ach, zdali možno jest, bych jednou pronikl tím labyrinthem cest, jenž od Tebe mne dělí?“ [11] I stanu na chvíli a ohlížím se zpět, kde celý všední ten, však krásný, známý svět z mhy ranní na mne kývá; a znovu srovnávám, co již jsem vykonal, ten malý cesty díl a ohromnou tu dál, již ujíti mi zbývá. A zase pohlížím v dál onu tajemnou, kde v mlze šedivé se tmějí přede mnou Tvé gigantické rysy; a znovu ptám se zas: „Ach, zda jen možno jest, bych někdy pronikl tím dlouhým pásmem cest a došel k Tobě kdysi?“ Zda smetu překážky v prach rukou vítěznou? A nemožnosti hráz nesmírnou, železnou zda přeletím jak ve snu? Zda mi se podaří bez strachu, závrati po strmých srázech Tvých se k vrchu vydrati? Či snad již cestou klesnu? Vše jedno – půjdu dál! Ač vím, že cesta ta je dlouha, neschůdna, je pusta, proklata, že snad se končí v hrobě, 12 ač vím, že kráčím v trud, ve mdlobu, v neštěstí, že zplodí každý krok mi nových bolestí – já půjdu, půjdu k Tobě! Já půjdu. Půjdu vždy: za jitra úsvitu, za jasu denního i luny za třpytu já stále půjdu chvatně. A nic mne nezdrží: žár půldne, noci chlad, ni bolest, únava, ni žízeň, ani hlad – já půjdu neodvratně. Ať pouhý přízrak jen, přec s touhou plamennou chci stále kráčeti tou cestou kamennou a k Tvému vrchu spěti, a bez oddechu jít, ať cesta daleka, a všeho chci se vzdát, co blaží člověka: mír, láska, žena, děti... O, kterak miluji to tiché údolí, kde klasy šeptají, kde ptáci šveholí, kde rybák plete sítě, kde drobné chaloupky jsou v lukách rozsety, kde říčky na březích jsem kdysi před lety si hrával jako dítě! 13 Ó, kterak miluji ten malý, skromný dům, kde okny nízkými je vidět k nebesům a slyšet lesa šumy! Ó, jak ji miluji, tu chudou světnici, kde, jinoch, spřádal jsem si, štěstím zářící, své nejkrásnější dumy! A vše to opustím a nepohlednu zpět na drahá místa ta, kde prvně zřel jsem svět, a ztajím slzu v líci, a navždy ztrativ snad vše, co jsem miloval, cizími zeměmi vždy k Tobě půjdu dál, má sfingo volající! – Mám dobré rodiče. Co pro mne zkusili! Co vychování mé je stálo úsilí! Co vytrpěli pro mne! Vím, že mi dali vše: řeč, Boha, vědu, chléb, svých rukou mozoly, svých srdcí každý tep, své každé přání skromné. I je chci opustit. Syn jejich jediný chci v bolesť, útrapy jich vrhnout šediny a v stáří bezútěšné... 14 a hluchý k prosbám jich, k jich bolu netečný, jen za Tvým přeludem, můj vrchu báječný, své kroky řídit spěšné! A ještě, ještě cos. Bezcitná Venuše mi bělostný svůj prst vložila do duše, a něco, co v ní spalo, co sotva tušil jsem, nač myslit jsem se bál, cos velkého jak Bůh – jas, život, ideál, v mé duši náhle vstalo. Já hořím, miluji! V tmu noci, v denní zář mne všady provází ta krásná, bílá tvář, ty dlouhé vlasy plavé... Má láska velká jest jak moře bez hrází a čistá jako jas, jejž slunce rozhází na nivy usměvavé... I ji Ti v oběť dám! Nechť bolesť veliká, nechť štkáním zoufalým se srdce zalyká ve vlastní krve nachu: chci rukou ukrutnou ze srdce hlubiny ji vyrvat, první květ opojné květiny, a zašlapat ji v prachu. 15 A půjdu, půjdu dál – přes trudu bodláčí, přes bolné vzpomínky, jež nutí ku pláči, přes nepřátel zášť podlou. Byť pouhý přízrak jen, s heroa velebou já půjdu za Tebou, vždy, věčně za Tebou, za Tebou, za svou modlou! Což na tom, předčasně, ve stálém zápase že nitky stříbrné mi kmitnou ve vlase a tvář mou zryjou vrásky? že půjdu sám a sám v ten zápas zběsilý? že snad mi nesvitne ve mdlobu úsilí ni jeden paprsk lásky? Což na tom, lidé snad že v tvář mi naplijí, mne zmučí, v posled snad mne na kříž přibijí? že celá cesta k Tobě snad krví šlépějí mých bude poseta? že snad i památka má bude prokleta i tráva na mém hrobě?! Jen Tebe dostihnout! Pak zapomenu rád té práce, únavy, těch kroků myriad, jež pro Tebe jsem kráčel; 16 pak zapomenu rád všech trudů, bolestí, života bez klidu, bez lásky, bez štěstí, jímž pro Tě jsem se vláčel! Jen Tebe dostihnout!! S Tvé výše závratné jak Mojžíš s Neba kdys, zřít, v kráse úchvatné jak leží dole země! Pak třeba zahynout. Pak třeba nepoznán, jak hvězda zapadnout v nesmírna oceán a na vždy zmizet v temně! Jen tebe dostihnout!!! Jen na mžik, na chvíli, jen jak když květu tkne se křídlo motýlí – – Pak třeba vykrvácet! Neb – skokem posledním se vyrvat nahoru a, v ruce třímaje žerď svého praporu, se střemhlav v propasť skácet! 17 II.
Cestou.
Šel poutník cestou sám. Šla cesta středem skal, na kterých jen tu tam se netřesk zelenal, neb černal, šeřil, rděl se slabý povlak mechu. Byl parný letní den. Vzduch dýchal plameny, jak výhně sálaly skal šeré kameny. On však se neohled’ a kráčel v stálém spěchu. Hůl silnou v pravici, tvář k zemi skloněnu, v niž splýval hnědý vlas ve dlouhém pramenu, zrak upjat před sebe, do prázdna, v neurčito, tak šel. A nevzhledl, když na krok před ním pták se křikem, polekán, se vznesl do oblak. Šel, hlavu skloněnu a oko v půdu vryto. [18] Jen občas hlavu zdvih’ a upřel oko v dál, kde v mlhách obzoru se před ním rýsoval štít hory obrovské, tak příkrý, černý, děsný; a v očí hlubinách mu divný svitl jas... Pak tiše povzdychl a sklonil hlavu zas a kráčel jako dřív, tich, pohřížen jsa ve sny. Šel. Bylo poledne, a slunce na vlasy mu zář svou sypalo, v jichž vlnách hrála si zlatými přísvity a mihavými stíny. Šel. Den se chýlil již a slunce do tváře mu přímo zíralo s hor dálných oltáře a oranžovou zář ve skalní metlo klíny. Tu teprv zůstal stát. Vzdych’ sobě z hluboka, střás’ kadeř, jejíž proud mu dral se do okaoka, a rouchem setřel pot, jenž po čele mu splýval. Pak na zem hodil hůl a znaven, vysílen na blízký balvan kles’, kde shrben, nachýlen pak zůstal seděti a před sebe se díval. A chvíle míjely... On stále seděl tak, tvář dlaní opřenu a roztržitý zrak kams upřen ztrnule, do prázdna, v neurčito. 19 A bolesť, zemdlenosť a únava a hlad a beznaděje stín, jenž v duši se mu klad’, to všecko v jeho tvář tu chvíli bylo vryto. V tom – odlesk červánků snad v tvář mu zasvitl – jak ze sna těžkého by náhle procitl, vstal, rozhledl se kol... Hle, slunce zapadalo! Zem, nebe, hroty skal i strží hlubinyhlubiny, vše krví hořelo, vše kvetlo rubíny, jak širé okolí by požárem se vzňalo. On stál jak okouzlen, tak dojat zjevem tím, že líce ruměnec mu zbarvil pohnutím, že v očích pohaslých mu jasné hvězdy vzplály, že na mžik zapomněl na hlad i únavu a zřel jen zlatou báň se ztrácet v modravu a zem se zardívat a žeřavěti skály. Tak, v duchu poznesen kams v dálku oblačnou, se kochal pohledem v hru světla zázračnou, jak dítě s úžasem se noří do pohádky. Pak náhle, jak by mrak mu výhled zaclonil, neb v duši jiný sen se jemu vyronil – se prudce odtrhl a obrátil se zpátky. 20 Tu před ním v údol svah se táhl neschůdný – to cesta, kterou šel už mnohé, mnohé dny – poušť plná balvanů a krytá šedým prachem. A nad tím rozpínal se obzor východní, v němž západ odrážel lesk svojích pochodní, však marně namáhal se potřísnit jej nachem... Tam za tou pustinou, v té oblohy skryt taj, tam někde leží as ten drahý, rodný kraj, ten koutek útulný v tom údolíčku bílém, kde spatřil poprvé na nebi slunce plát, kde vše jest ukryto, co měl kdy v světě rád, a jejž on opustil jda za svým dálným cílem... A tu se zamyslil. A známé obrazy mu v duši vyvstaly. Zřel stromy na hrázi, zřel blýskat lesem třtin se vodu stříbropěnnou, zřel děti v pestrých hrách se honit po březích a slyšel jejich křik a slyšel jejich smích i píseň rybáka nad sítí rozestřenou. A zas mu před zrakem se nový obraz vznes’: ve stínu večera zřel rodnou svoji ves i rodný domek svůj, tak malounký a bílý, 21 a venku, před domkem, na nízké lavici své viděl rodiče – zřel matku plačící a otce, chmurnou tvář jak v dumách v dlaně chýlí. A zas to zmizelo, a zas zřel jinou chýž – se srdcem bušícím k ní v duchu kráčel blíž a malým okénkem se do světnice díval. Zřel ji. Ó, jasně tak zřel krásnou líci tu, jak mramor zářící, jak růži rozvitu, i bujný, zlatý vlas, jenž po šíji jí splýval. U lože seděla. Jí proti u dveří muž statný, osmahlý svou skromnou večeři, chléb s mlékem, pojídal a spravoval své sítě. A ona skláněla se často potichu nad lož’, kde dřímalo jak rosa v kalichu na měkkých poduškách sen libý drobné dítě... Tak jasný obrázek, tak milý na pohled... A on tu před ním stál tak rozrušen a bled, jak kdyby u nohou mu propasť zela rázem, jak touha mohutná by v náruč sevřela a k nebi povznesla jej křídlem anděla, a s výšin nebeských jej náhle svrhla na zem. 22 A cosi volalo naň hlasem lákavým: „Kam jdeš? Co podnikáš? Vždyť všecko to je dým! Vždyť žiješ jednou jen a život tak je krátký! Vždyť cíl tvůj nemožný, tvá cesta daleka! Vždyť štěstí, štěstí jen je cílem člověka... Tak přec se vzpamatuj, ó postůj, vrať se zpátky!“ A zas to volalo: „Vždyť ty přec dobře víš, že tam v té vesnici svým celým srdcem tkvíš, že všecko štěstí tvé tam skryto v jedné chatě; a tady, kam ty jdeš, zde potkává tě jen strasť, bolesť, zoufání, vždy, stále, každý den – a dostihneš-li cíl, víš, co tam čeká na tě?“ Co čeká? opáčil. I obrátil se zas. Za vrchů temeny už maják slunce zhas’, a jenom tmavá krev už po obloze tekla. A v rudém pozadí, jak černá příšera se hora zdvihala ze stínů večera, tak chmurná, posupná jak sama brána pekla. Na jejím vrcholu, jenž rděl se krvavě, dav lidu nesčetný stál, hlava na hlavě, a v středu zástupů cos ku obloze čnělo... 23 Hle, velký, černý kříž!... Ve smolnic zákmitu na jeho ramenech, ó, hrůzo! přibitu zřel vlastní postavu, své vlastní nahé tělo!! Při tomto pohledu jej taký pojal děs, že jak by zasažen byl bleskembleskem, v písek kles’, tvář zaryl ve svůj háv a ležel beze hnutí.... Už západ dohořel, hry barev překrásné se rozplynuly v šer, jak oheň uhasne, když vítr zalehne veň v divokém svém vzdutí. – – – – – – – – – – – – – – – – Když povstal, očima, v nichž vlhký chvěl se třpyt, se rozhled’ pátravě. Snad chtěl se přesvědčit, zda neměl na blízku kdes svědka svého bolu. Pak postál zadumán. Nač myslil? Kdož to ví! Jeť vráska nemluvna a slza nepoví... Stál, jak by v pochybách a hleděl do údolu. Jen krátký okamžik tak nerozhodnut stál, zrak upjat k východu, jenž zvolna usínal na prvním soumraku, v par prvních lehkém šatě. Pak náhle sebou trh’, hůl svoji z písku zved’ – krok jeden, druhý pak... a pevně kráčel v před – výš, vzhůru, k vrcholu, ku kříži, ku Golgatě! 24 III.
Magdaleně.
Magdaleno, hvězdo moje bílá, jediná, již jsem kdy pláti zřel, jež mi v duši kouzlo lásky vlila; myslíš, že jsem na tě zapomněl? Myslíš, vzdálen za horami, lesy, vzdálen všeho, co jsem svým kdy zval, že již nevím, že tam v dáli kdesi žije někdo, kdo mne miloval? Myslíš, když se nevídáme více, když už nikdy nehladím tvůj vlas, když už nikdy nelíbám tvé líce, že tvůj obraz v duši mojí zhas’? [25] Ty se mýlíš, mýlíš, drahé dítě! Vždy a všude, v davu nebo sám, ve dne, v noci, večer, na úsvitě, často, často tebe vzpomínám. V jitrech rosných, kdy vše plá a voní, kdy má země na rtech ptačí smích, často mním, že zpěv tvůj vzduchem zvoní a tvůj úsměv září v nebesích. Ve dne, když mne cestou mdloba schvátí – nikde ani chýše v dohledu – náhle tebe před sebou zřím státi, kyneš, voláš na mne: „Ku předu!“ Večer, když si u studánky sednu, zástup veských žen mne obklopí, mezi nimi stále hledám jednu... Touha pak mé srdce zatopí. Když pak v noci znaven v lože klesnu, v spánku říš se vznesu oblačnou, častokráte vídám tebe ve snu: mladou, milou, krásnou, zázračnou. 26 Potom sním, že u mne ležíš, drahá, že mne tiskneš ve svém objetí... Žhavý paprsk závratného blaha duší mojí bleskem proletí. Probudím se, zmaten hledím kolem... Sen můj krásný v temno noci pad’. Sám tu ležím s touhou svou i bolem, z lože mého vane na mne chlad. V také chvíli všecko jest mi ničím, hruď mou sevře nevýslovný žel. Sepnu ruce, na loži se vztyčím, prosím Boha, abych zapomněl! – Často, často vzpomínám si na tě, vzpomínati budu do smrti, vzpomenu i cestou ku Golgatě, pod křížem, jenž div mne nezdrtí. Až mne chopí katanova ruka, až mne hřeby na kříž přibijí, zjev tvůj sladký v děsná moje muka bude zářit květem lilijí. 27 Budu pníti, z ran mých krev se valit, oko moje bude zhasínat; bol však nesmí duši moji kalit – na tebe si budu vzpomínat. Kol mne všecko, všecko zmizí v mlze, jenom tebe uzřím, anděle! Na své tváři ucítím tvé slze a tvé žhavé rety na čele. Až pak všecky opustí mne síly, hlava ztěžka klesne k ramenu – Magdaleno! v poslední té chvíli ještě jednou tebe vzpomenu! 28 IV.
V těžké chvíli.
Dole pevně spalo město. Rysy domů, věží,věží pod závojem tmavé noci znáti bylo stěží, jako by tam shluky skalin vyčnívaly z moře. Široký pruh černých vinic, jenž se táh’ až k hoře, vinul mu se podél skrání, splýval podél ramen, podél boků, jako dlouhých, tmavých vlasů pramen. Jenom tu tam ve tmě ulic zazářilo světlo, jenom tu tam z nitra jejich hejno zvuků vzletlo. Jinak nic se nehnulo. Hvězd bledých sporé tlumy dívaly se na zem shůry, pohříženy v dumy. A on bděl. Tu na temeni hory, krytém travou, klečel jako černá socha se zdviženou hlavou, [29] lokty opřen o balvan a ruce na rtech spjaty, oči, obrácené k nebi, divným leskem vzňaty. V duši jeho žhavá, vroucí modlitba se chvěla, s paprsky těch zářných zraků v širý prostor spěla. „Bože velký! Bože věčný! Pane nad oblohou! Aspoň na mžik shlédni na mne, ležím u Tvých nohou! Nevím ani, co Ti říci, jsem jak v pomatení, cítím jen, že tonu, hynu, že mi spásy není. Cítím v duši těžkou bolest, pustý zmatek v hlavě, před mým zrakem roje stínů tančí mihotavě, zimnice mi trhá údy, že se všecek třesu, něco, co se nedá chápat, ve svém nitru nesu. Tmí se to jak bouřný mrak, jenž zhltne nebe jasné, hned to ohněm blesku vzplane, hned zas nocí hasne, zní to jako skřeky supů, jako chechtot blázna, vyráží to na mne ze tmy, vystupuje z prázdna, se země to na mne vstává, padá na mne shůry – výkřik bolu, šero strachu, zoufalosti chmury! Bože věčný! Ať jdu kam jdu, všude vidím, všude hrozný onen obraz hořet v barvě krve rudé... Darmo oči zavírám a zastírám je dlaní, on i hmotou proniká, já vidím jej i za ní; 30 darmo v modlitbě se hroužím v tiché, jasné nebe, darmo zoufale se chytám víry svojí v Tebe, darmo prosím, bys dal vstáti dřívější mé síle, darmo vzpomínám si svého vznešeného cíle – zřím jej stále, on jest všude, kolem mne i ve mně, on mi zatemňuje světlo, on mi svítí v temně... Vidím jej, a hlava má se těžce k zemi sklání, vidím jej, a chladná krůpěj splývá po mé skráni, nohy pode mnou se chvějí, mdlobou sotva stojím. Bože! Pane! Otče! Otče! Já se bojím, bojím! Bože dobrý! Ty víš sám, že bez povzdechu, s klidem všecko, co jsem měl, čím žil, že vše jsem rozdal lidem: že jsem dal jim mládí své i touhy jeho všecky, blaho, kterým hřeje náruč ženy, úsměv dětský, že jsem dal jim vši svou práci do západu z jitra, že jsem dal jim všechen cit i světlo svého nitra, každý srdce svého tep, jenž zazvonil mi v ňadrech. Nemám ani domova, jdu světem, tulák v hadrech, nevím, co jíst budu zítra, kde si najdu lože... Co jsem prožil za ta léta, jenom Ty víš, Bože! Jak v nich dlouhy chvíle trudu, úsměvy jak krátky! Nuže, vše to dal jsem rád a nežádám nic zpátky. 31 Zbylo-li mi ještě něco, vše Ti k nohám kladu! A chci dále pracovat jak dosud, do úpadu, dál chci kráčet odhodlaně svahem bídy srázným, dál chci vléci se tím žitím všeho štěstí prázdným; jenom o jedno Tě prosím: nech mne ještě žíti! Tuším černou peruť smrti nad sebou se chvíti, a to tušení mne leká, poráží a drtí. Pane, nedávej mne ještě v černé spáry Smrti! Ach, vždyť ještě nenadešla vítězství mi chvíle, vždyť jsem ještě tolik vzdálen životního cíle – kdybys dnes mi vstoupit kázal v říši Smrti temnou, celé moje pracné dílo zhynulo by se mnou... Bože přísný! Je-li však Tvé rozhodnutí jiné, mám-li snad již zítra klesnout v kraje Smrti stinné, nuže staň se, všemohoucí jak Tvá kyne ruka. Jen, ó Bože, smilování! ušetř mi ta muka! Nedopouštěj, by se splnil onen obraz děsný, jenž mne následuje všude, v modlitby i ve sny, onen obraz plný hrůzy, stonů, krve nachu, před nímž duše má se svíjí ve horečném strachu, před nímž mysl moje temnem šílenství jest jata! Nedopouštěj, abych zemřel tvrdou rukou kata!! 32 Bože, rozpomeň se na mne, posilni mne v hoři, dej zas v chaosu mé duše naděje vzplát zoři, odpověz mi, žes mne slyšel a že budeš se mnou, promluv, třeba hvězdou, jež by nocí tryskla temnou, třeba vánkem, jenž by zchladil palčivosť mých skrání. Odpověz, ach, odpověz mi, Pane, smilování!“ Umlk’. Okem plným touhy hleděl do daleka. Odpoví On? Skane hvězda? Hne se větru řeka? Dole pevně spalo město. Rysy domů, věží pod závojem tmavé noci znáti bylo stěží, jako by tam shluky skalin vyčnívaly z moře. Široký pruh černých vinic, jenž se táh’ až k hoře, vinul mu se podél skrání, splýval podél ramen, podél boků, jako dlouhých, tmavých vlasů pramen. Jenom tu tam ve tmě ulic zazářilo světlo, jenom tu tam z jejich nitra hejno zvuků vzletlo. Jinak nic se nehnulo. Hvězd bledých sporé tlumy dívaly se na zem shůry, pohříženy v dumy.... 33 V.
Člověk.
Už bylo skončeno, už bylo dokonáno, kříž pevně v zemi čněl, Tys na něm umíral, dav lidu, jenž tu stál den celý, ba hned ráno, se zvolna domů ubíral. Po nebi valila se mračna olověná jak hněvu znamení, jenž zmítal nebesy; jak černý balvan tu, tam jako šedá pěna, jež do vzduchu kdos zavěsí. I ztichlo prostranství, kde dnes tak hlučno bylo, kde vášní výbuchy se v bouři střídaly; jen časem zazněl krok, neb kopí zazvonilo tu stráží, jež Tě hlídaly... [34] Tu on, ten statný muž s tou hlavou rozcuchanou, s tou tváří osmahlou, jež potem leskla se, se vztyčil pod křížem, vrh’ palici svou stranou a prsty projel ve vlase, pár kroků popošel, před křížem státi zůstal a chvíli pozorně své dílo prohlížel. A mraky letěly a soumrak vzrůstal, vzrůstal, kdes v dáli vítr zakvílel... Pak šel a ve džberu, jejž přinesli mu, s chvatem myl ruce krvavé, až vodu zbarvil nach, Tvým rouchem utřel je, tím chudým prostým šatem, jenž pohozen tu ležel v prach, své kleště, kladiva a hřeby, jež mu zbyly, své důtky, provazy a co tu všecko měl, svým lidem sebrat dal, a když vše odklidili, sám také spěšně odcházel. Tou cestou točitou a strmou, kamenitou, kde v davu před chvílí Tys kříž Svůj těžký vlek’, on spěchal vesele teď chůzí pevnou, hbitou a hvízdal jakýs popěvek. 35 Svit bujné radosti mu z hlubin očí svítil, jak by byl vykonal kýs velký, krásný čin, on sílu ve hrudi a v údech pružnost cítil a v duši ani stínu vin. Kde cesta zarývá se v údol zádumčivý, tam v chůzi zastavil a zajel rukou v šat – lesk stříbra na dlani mu zaplál svůdný, živý... Dnes věru dostal slušný plat! Šel dál a přemýšlel: „Kam vlastně půjdu dneska? Zda dolů k Judovi? Tam bude hra a kvas. Neb raděj k Marii? Jest ve tváři tak hezka a má tak bujný, černý vlas. Či k Martě raději? Je na pohled tak hrdá, že bys ji zprvu měl za nedobytný hrad; má však tak oblý bok a ňadra má tak tvrdá a umí s vášní objímat. Nu, ovšem, přátelé se jí teď trochu straní..straní... Což k malé Zuzance? Toť holka rozmilá! Je vždy tak vesela a neunavně žvaní, zvlášť, když je trochu opilá. 36 Či měl bych...“ Zarazil se, stanul. Cítil náhle, jak zem se zachvěla mu mocně pod nohou, a z dáli zavznělo cos jako hřmění táhlé, a blesk se mihl oblohou. „Jak, bouře?“ otázal se, oko k nebi zvedl – tak černé, posupné tu nad ním viselo, a na něm... Ztajil dech, ve tváři na smrt zbledl a maně sáhl na čelo... Hle, přímo nad sebou, ve mraků černých shluku zřel šerou trhlinu se šířit, klikatou a z hlubin trhliny té obrovitou ruku zřel trčet s pěstí zaťatou. A hrozná ona pěsť, jež rostla ještě stále, nad městem vznášela se černou vidinou, jak kdyby udeřit je chtěla nenadále a rozbit ranou jedinou. A vskutku, náhle zřel, jak pěsť ta letí, letí, a cítil určitě, že zasáhne i jej. I vzkřikl tlumeně, kles’ na zem ve zápětí a ukryl v dlaně obličej... 37 Mžik minul, druhý mžik... I odkryl zvolna zraky: hle, město leželo tu před ním jako dřív a nad ním válely se mraky, mraky, mraky... A on tu klečel zdráv a živ. I povstal, ohlédl se plaše nazpět, k hoře. Na tmavém pozadí zřel předmět jakýsi – to kříž, a na kříži tom odrážely spoře se těla Tvého obrysy. A těžkou úzkostí měl srdce jako spjato, a hlavou letělo mu hejno černých tuch. „E, hloupost!“ náhle děl, máv’ rukou. Chvíli na to jej objal města šum a ruch. Po křivé ulici, kde ženy na zápraží si s dětmi hověly ve špíny přepychu, šel kroky zvučnými a kýval v chůzi paží a hvízdal sobě potichu. Pod okny, za clonou jichž rudou světlo plálo, z nichž vůně těkala a hovor zněl a smích, své kroky zastavil a rozmýšlel se málo. Pak zmizel rázem ve dveřích – – – 38 On, který s kladivem se nad Tvým tělem shýbal, až na vždy umlčel Tvé srdce šlechetné, pak šel a jed’ a pil a s nadšením snad líbal šíj, nohy děvce záletné! 39 VI.
Konec.
Kol soumrak byl těžký, když procit’ ze své mdloby. A jakoby všecko, před chvílí co byl zažil, tam zapadlo v mraky se sluncem náhle zhaslým: tak s úžasem v líci pohlížel kolem sebe. „Můj Bože, kde jsem to?“ Před sebou viděl nebe, pláň nevlídnou, šerou; pod sebou v hloubi zemi. Stráň jakási holá nížila své tam boky. „Kde jsem se tu octnul, nad zemí, nad tím vrchem?“ A nevěděl, bdí-li, sen-li ho klame pouhý. V tom vlhkého cosi, jakási krůpěj vlažná, mu splynulo zvolna po čele, nose, tváři... Chtěl setřít ji rukou – nastojte! Ruce jeho [40] se tyčily nad ním nehybny, chladny, mrtvy... Tu teprvé rázem vzpomněl si všeho, všeho: těch tváří svých soudcův, ledových, přísných, tvrdých, té obtížné cesty hlučícím, řvoucím davem, těch nadávek, hrozeb, projevů zášti, vzteku, muk strašlivých, jimiž týrali jeho tělo, všech dlouhých těch hodin zoufání, bolu, hrůzy: tu pochopil teprv, na kříži že zde visí nad krajinou pustou, opuštěn všemi, všemi. Strach, šílená úzkosť sevřely jeho prsa. Jak dítě, když v noci vzbudí se, volá matku, by nebylo samo ve tmě, kde plno příšer, on pozdvihl hlavu, oddechl silně, z hloubi, a s napjetím sil všech mroucího, mdlého těla v kraj zavolal: „Píti! Dejte mi píti, žízním!“ Tak dutě a slabě vyzněl ten výkřik v prázdno. A zas bylo ticho, nic ani nehnulo se, hlas nezavzněl v blízku, kroky se neozvaly. Jen vítr se zdvihl, přeletěl s tichým šumem a chladným svým rouchem dotkl se jeho těla. Mráz prudce jím projel, třásl se, jektal zuby. O, byl by se schoulil, přitiskl údy k tělu, 41 by zahřál se trochu – nemohl! Hřeby pevně jej poutaly k dřevu, při každém jeho hnutí se vdíraly v rány, budíce divou bolesť. I pohleděl v dálku, z šera kde čnělo město – shluk černavých budov, zdánlivě mrtvých, pustých – to město, kde všichni, mužové, ženy, děti, teď seděli asi v jizbách neb na zápraží a skláněli hlavy ve družném rozhovoru – a zavolal v duchu k dálným těm stínům města: „Ó, lidé, proč, rcete, proč jste mne umučili? Čím ublížil jsem vám? Co jsem kdy zlého spáchal? Hle, po tolik roků pro vás jsem bloudil světem, jen na vás jsem myslil, pro vás jsem žil a trpěl. Ó lidé, ó lidé! proč jste mne usmrtili?!“ A těžkého cosi, lavina citu prudká, mu na prsa padlo, sevřelo mocně hrdlo a hnalo se k očím. Třesavé, horké slzy mu do vousu tekly, který byl slepen krví, a v růžových kapkách barvily nahá prsa.... „Co bude s mým dílem?!“ Myšlénka tato náhle jak zjevení černé vyplula z hlubin šera a stanula před ním. Ztišil se, ztajil slzy. 42 „Co bude s mým dílem? Kdo se ho ujme nyní? Kdo bude je hájit proti všem nepřátelům? Kdo krýti je bude vlastního těla štítem? Kdo pracovat bude pro ně dál, do úpadu a stále a věrně, přes všecka nebezpečí? Co bude s mým dílem?“... Vzpomněl si na své žáky. „Proč oni zde nejsou? Proč též mne opustili? Proč nepřišli aspoň teď, kdy je pusto kolem, by dali mi s Bohem, aby se rozloučili? by řekli mi: ,Mistře, trpíme v srdci s tebou!‘ by řekli mi: ,Nechť jsi povržen, proklet všemi, my schováme vždycky vzpomínku tobě jasnou,‘ by řekli: ,My všichni půjdeme po tvých stopách, ó, umírej klidně, dílo tvé nezahyne!‘ Proč alespoň jeden nepřišel, aspoň jeden? Snad stihlo je zlo? Snad upadli do zajetí? Snad sedí teď kdesi v žaláře kobce tmavé a v obavách teskných čekají jitra, zítřka? Či – jala je bázeň? Lekli se hněvu lidu a uprchli v různo? Vrátí se do svých chatek a chopí se opět čeřenu, radla, rohu a opustí na vždy poslání svoje velké? Ó, Bože můj, Bože! mělo by vše být marným, ta veškera práce, všecko to utrpení 43 i smrť moje hrozná? Mělo by všecko zhasnout s mým posledním dechem, s posledním tepem srdce?“ I díval se v prázdno s výrazem zoufalosti. Kol tmělo se stále více a více. Mraky se srážely, houstly, padaly níže k zemi, jak víko by černé na rakev velkou kladl. „Kdy zemru as?“ ptal se po malé chvíli zase. „Kdy dotrpím asi? brzy již, či až v noci? Či dočkám se zítřka, uvidím východ slunce? Ó, Bože můj, Bože!“ – pozdvihl oči k nebi – „už nemám než Tebe, jediný Tys mi zůstal. Hle, poslední prosbu povznáším k Tobě, Pane: pro lásku mou k Tobě, pro vše mé utrpení se nade mnou smiluj, ustrň se nad mou bídou, smrť sešli mi brzy a dej mi umřít klidně!“ Zas pohnul se vítr, přeletěl, zatočil se. Kříž zavrzal slabě. Pak bylo zase ticho... Ne, nebylo! Slyšel... nejprvé zcela slabě, pak silněji stále směsici divných zvuků, 44 jichž rozeznat nemoh’, nejasnou, tajeplnou, jak vánek by zadech’ v napjaté struny harfy, jak hudců sbor v dáli nástroje k hře by ladil... A viděl... hle, viděl... ve tmě se barvy chvěly a vznikaly tvary. Krůpěje drobné, rudé jak jeřabin plody vířily v spoustách před ním, a šeravé stíny mžikaly v jejich shlucích. Pak modravé kruhy obvodů paprsčitých se točily v změti, hasnouce zase záhy. A viděl... aj, viděl... před ním se dnilo, dnilo, jak okno by velké prorazil do tmy kdosi, a oknem tím v jiné viděti bylo kraje. Směs nejasných zjevů, mlhavých, bledých vidin se jasnila zvolna v skutečné, zřejmé hmoty. A viděl... ó, viděl... vesnici malou, bílou, kol táhly se kopce zelených, svěžích strání a klikatá říčka drala se mezi nimi. Jas ranního slunce spočíval na všem, na všem: plál úsměvem vlídným s drobných těch, světlých domků, let’ vlnami polí zahnědlých, těžkých klasů, spal v nádechu mlžném zrajících hroznů vína a tříštil se v řece v nesčetné, drobné blesky. Dech života svěží z obrazu toho proudil a širokým proudem zalétal až sem k němu. 45 I slyšel šust polí, zurčení říčky zpěvné, šum blízkého lesa tlumený, táhlý, vážný, zpěv radostný ptáků z každého kře a stromu, zvuk šplounavý zvonků stád, jež se pásla kdesi... Pak zhaslo to všecko, v bělostnou přešlo mlhu, jíž hedbávné řasy táhly se do daleka... Cos v mlze se hnulo, nějaký předmět bílý plul, přilétal vzduchem, zastavil blízko před ním... Zřel postavu štíhlou v bělostné, dlouhé říze, zřel obličej bledý s očima blankytnýma, zřel obláček vlasů žlutavých jak lnu vlákna. Zjev přistoupil blíž... dvě paže jej obejmuly, dvou retů dech teplý ovanul jeho čelo – – Ó, nic! jenom azur šířil se kolem něho, tak jasný a čistý, ohromný, nekonečný... On zářivou modří jeho plul vzhůru, vzhůru, a pod ním, hle, v dálce mizela, hasla země. A nad její plochou šedivou, jednotvárnou, kde nejvyšší hory zdály se být jen kopci, kde oceán šírý tvořil jen velkou skvrnu, kříž k nebi se zdvihal ohromný, majestátný, kříž třpytný, jak kdyby utkán byl z kapek rosných, 46 a s vrcholu jeho mohutné, bílé světlo se šířilo proudem po širých krajích země! – – – – – – – – – – – – – – – – V tu chvíli tvář jeho, v které již život hasnul, tvář zbrocená krví uschlou a rozmazanou, tvář slzami smytá, pokrytá černým prachem, tvář mukami zrytá, zkřivená utrpením, tvář ošklivá, hrozná, příšerná maska smrti se zjasnila všecka úsměvem plným štěstí a nadzemské síly, božského vytržení... I vzbudil se, oči protrhl, pohled’ v dálku, kde v rubáši mraků dřímalo asi město, a zašeptal tiše: „Odpusť jim, odpusť, Pane, já odpouštím všecko!“ Hlava mu klesla k hrudi, a na kříži pnělo bezvládné, mrtvé tělo. E: av; 2005 47
Básně v knize I. N. R. I.:
  1. Prolog.
  2. I. N. R. I.