Božetěchu, muži mého snění,
jména tvého zvuk i života běh celý
láká mne jak v létě vonná lípa včely.
Svatým nejsi sice. Pochyby však není,
snažil ses jím být – a to je věru více!
Neboť, ne těch, u nichž svatým se jen hází,
ale těch, kdo chtějí svatou učiniti
každou věc i duši, těch nám schází!
Věru, otče Božetěchu,
u tvých Čechů
i té řeči smysl pomalu se kazí.
„Svatý!“ Co již svatým nenazváno v žití!
Předsudek a fráze, blbá hesla sterá,
zbabělost a psovství, jistá kariéra,
ranec otroctví na šíji nahrbené,
především pak vždy to střevo drahocenné,
továrna a obchod, dobré živobytí,
holka hodně hmotná, pytel na dukáty,
všecko, vše – jen ne ten Velký třikrát Svatý. –
Jak se s těmi smluví řeč tvá libozvuká?
Také těm však, co jsou s nebem jedna ruka,
kteří ještě totéž, co ty, velebí,
na prsty je dobře podívat se s hůry,
pozor na ně, otče, dát i na nebi!
Na ohýnku svatém mnohý hezky v tichu
polívku svou chce si ohřát bez ostychu,
ba, kdo ještě může, husy péct i kůry. –
Ostatně, to dnešku pochopitelné je.
Oheň jako oheň – jen když taky hřeje.
A tak třebas různě jejich řeči znějí,
přec ti první druhým dobře rozumějí,
navzájem se jako schopní lidé ctí.
Jedno chtít však, dnes jest holé neštěstí:
podle jména tvého hledat v Božské kráse
hladové své duše celé potěšení –
to jest vzpoura, které sotva pardon dá se!
Božetěchů, otče, u nás mnoho není!
Buřičem již tebe zvali, Božetěchu.
Sic jen případ, víš, kde srdce tvoje v spěchu
nechtělo již čekat na dojemnou chvilku,
korunu až svatou vsadili by králi
lidé povolaní. Ty můj snílku!
Přinesl jsi tenkrát, zdá se, i svou hlavu
z lesů svých, z té prostoduché dáli?
Co tě napadlo, že v záležitost stavu
zasáh jsi, jenž netýkavkou sluje?
Ale, víš-li, mně to imponuje!
Neskromný! Však, což to pokání tvé krásné?
Kříž tvůj – snivá hlava pokořená,
že i věčný Řím tu nad zbožností žasne
kajícníka podivného jména,
poutníka z té dálné země za Alpami,
z lidu vítězů, jejž tehdy hřálo štěstí. –
Bývalo, ba, bylo! Krajané tví milí
buřičů dnes úkol jinak pochopili:
Proti Nejvyššímu hloupě hlavu vznésti,
by tím bídněj bídným lidem otročili. –
Božetěchu, otče, nehanbíš se námi?
Sázava ti zašla. Ale národ celý
mohl by dnes býti Sázavou ti snad.
Úhorem jest dost. Je dost již prohořelý –
ale lepších konců dočkal by se rád –
a když mu i kříž zas naložiti chtěli,
on jej trpělivě s tebou doved vydlabat
slzami i krví, mozoly, jež bolí. –
Ale teď jen sázet – přijď nám pomáhat –
a kde není jinak – Prokopovou holí!