KRÁLOVSTVÍ SRDCE.
I.
Kdybych tě vzít moh’ do dlaní,
ty hrstko hlíny, jíž se srdce říká,
já zeptal bych se: Co jsi? Jsi hnízdo skřivaní?
Jsi bolest, jež se usmívá, nebo štěstíštěstí, které vzlyká?
Ústa, jež pijí žíznivá
veškeru hořkost země?
Urna, z níž vůně léčivá
vychází přetajemně?
Rodíš, neb jenom rozkládáš
jásavé světlo, jímž život se skví?
Tolika věcí klíče máš,
jsouc samo tajemství!
II.
Kdys pohanský bůh uchvátil tě lstivě,
Evropo! Dětské zradilo tě hraní.
V tritonů pochod dovádivě
Nereid píseň houpala se slání,
60
a bílá záda býka unášela chtivě
panenku slzavou. – Do lásky objímání
zda zasmálo se olympské ti nebe?
Tvým údům na konec se zlíbilo to hraní,
(vždyť pohan ten se věru vyznal v milování)
květ Afroditin slušel tak tvé skráni –
však jeho trn kam zasáhl až tebe?
Tvé oči smutné zradily to maní:
u srdce, paní, u srdce přec zebe.
Tož co? Tvůj milec brzy zakoukal se kdes
a tebe opustil, pták přelétavý,
a za lásku ti nechal věci hodné sebe:
kovový muž a oštěp vražedný a pes...
Na dlouho postaráno o zábavy,
než život se zhnusí a srdce se znaví
a prázdnoty než ucítí se děs...
III.
Máš vůbec srdce, Evropo, paní?
Dlouho to zřít skoro nebylo ani;
tógy tvé všechny pruh krvavý mají,
pentle jak prapory válečné vlají,
posli tví mají se sekerou pruty,
dvořané krunýř, meč z ocele kutý,
ostruhy, kuše, oštěpů les...
Nu ovšem: muž kovový a pes...
Zábavy dost v zemi řádu a daní.
61
Ale máš srdce, Evropo, paní?
Nad velký stůl mnich bledý se sklání,
stolem se oslí kůže bělá;
třtinou mnich bledý v pergamen kreslí
Evropy obraz. Dost podobný na ni.
Jako když tenkrát mořem ji nesli,
blankytem vod je oblita celá,
řasného pláště záhyby steré
na všechny strany větřík jí bere.
Ale těch vrásek, ale těch rýh!
Sled časů, zábav minulých?
Všecko svou stopu zanechá kdes.
Ale to jedno již viděti dnes
– mnich dobrý to zjistil v své klenuté cele –
srdce máš! Veliké srdce máš v těle!
Klikatou čarou načrtané –
jakby se chvělo – žilkami tkané,
srdce, od věků Čechami zvané. –
IV.
A zas dost zábav a starostí dost,
a časy plynou v minulost,
stejně řad dobrých i zlých.
Však jeden přišel, jeden k nepřečkání.
Zase se nad stůl obludný sklání,
ale ne bledý kreslič mnich –
62
dnes mnoho, mnoho, mnoho jich –
chirurgů zástup – a v horečné dlani
tolik jim nožů se blýská.
A potoky kolkolem tryská
krev teplá ze všech žil.
Kdo Evropu na stůl položil?
V narkose leží omráčená,
(nechtěli slyšetslyšet, jak úpí a sténá,)
a vůle nemá a vědomí nemá
a smysl jí zhas a rozum jí stojí,
jen každý nerv se chví –
a ty, co řežou, pojala tréma,
a ti, co řežou, se navzájem bojí
popatřit do očí. –
Trapná a šílená práce.
Zdaří se operace?
Doufají směle.
Jen srdce, páni, srdce ať je celé!
V.
Celé a též silné dost, aby vydrželo
novou krev zas rozvádět v zmalátnělé tělo,
Ty, který jsi říkával: Pojďte k srdci mému,
síly své dej zemi té, srdci zmučenénuzmučenému. –
Znáš je, víš, že přálo si žitím tvým vždy tlouci,
pravdou tvou vždy chtělo žít, čistou, nehasnoucí,
63
z kalicha vždy toužilo krví tvojí zmládnout,
nedej mu jak rozbité číši v střepy padnout!
Krví zmlaď a duchem zlaď v jednu harmonii,
ať zde jako jediné všecka srdce bijí,
zdravá, silná, stvořená podle srdce tvého –
a pak zem ta bude též srdcem lidstva všeho,
blaženého Lazara, z mrtvých vzkříšeného.
Bude, nová duchem tvým,
blahým Srdce Královstvím!
64