Pousteven v širých lesích již není. Pousteven v širých lesích již není.
Ale kout ticha a snění, smutek osamění, zvolil jsem přece míti kol sebe: dole šum stínů a nad sebou nebe a za sebou, jako skály stráň, Boží dlaň, tak sklenutou a vyhloubenou, – Ale těch hlasů, jež kolem se ženou, skálo, má ty skálo, toliks nachytala, že až v pláč se dala duše tím, co z venku do ní zaléhalo. [5]

MÍR A VOJNA. (MOSAIKA.)
1.
To je zlata po obloze, to je zlata po poli! Navažte ho ještě honem, klekání již hlaholí. Široce vůz naložený, klasy jen jen ševelí – Bohu dík, jenž stokrát vrací, co jsme v potu naseli. Celá zem je svatou rukou, Boží rukou vztaženou, celé proudy žití tekou rozrytou a zraněnou. Kadidlový kouř se nese díkem ke hvězd nádheře. Unavené ruce spjaty. Domem voní večeře. 7 Bohu chvála! A teď počni obžínkové veselí! Nechce On, abychom chmurni k darům Jeho mlčeli. To je hluku, to je šumu, nežli vše se uloží, a než anděl snu svá křídla nad krajinou rozloží. Zlata plno po obloze, zlata plné stodoly. Krátký sen, a k práci nové jitřní zvon zas hlaholí. 2.
Tichá noc, tichá noc, po návsi tma čirá od okénka po okénko peruť rozprostírá. Víš, děvčátko, víš ty, když se nocí vláčím, že mne bolí srdce, hlava, ovité bodláčím? Víš, že zrak můj ještě k oknům tvým se vrátí, 8 když po návsi opuštěné chasy zpěv se tratí? 3.
U Zelené žáby hezky se to baví, mistr Šidlo, mistr Dírka korbelem se zdraví. Nejen mistr Dírka, mistrů celá sbírka! Hospoda je natlačená, neprojde ni sirka. Večer po robotě chutná pivo k notě – Počkej, mistře Šidlo, přijde mistrová si pro tě! Inu, to jsou rány! Jaké strachy z mámy? Když nám Pán Bůh zdravíčko dá, popije si s námi. Velké jsou sic platy, ale, Bože zlatý, pochválen buď za to všecko, pokoj máme svatý! 9 4.
Letí, letí, švarné děti, jiskry srší z obočí – palaš blýská, píseň výskávýská, kam se jenom zatočí? Zatočí, zatočí kol vaší zahrádky, rádi by rozmarýn na modré kabátky. Holky zlaté, kde jej máte? Dejte nám ho raděj hned! Zítra nás již neuzříteneuzříte, pohltí nás šírý svět. Nedáme, nedáme, až se zas vrátíte, váš bude rozmarýn i růže rozvité. 5.
„Nemalujte čerta na zeď!“ praví chmurný filosof. „Nehrajte si s ohněm války!“ – „Škoda, havrane, tvých slov! 10 Ozbrojeným mírem jisto, v blahobyt a samý ples k svému ráji lidstvo spěchá. Co se může státi dnes? Marné strachy. Pokrok stoupá, kultura vše překoná. Úspěch jen a vývoj stálý kryje zítřka záclona.“ 6.
Nočních nebes hlubinami rudý tak a obrovitý chvost se mihl, posel hrůzy. Zastaví se poutník v chůzi, zachmuří se hvězdné třpyty, zamlkne se ptáče v pění, zalekne se lesů sykot, zahluchne i řeky hukot, paláci i chalupami zamate se hodin tikot, zadrhne se příze snění, zarazí se srdce tlukot, zakolísá žití vření, předtuchou a v zaúpění nebem zář a duší chvění proběhne – blesk mrákavami. Bůh buď s námi! 11 Válka! Válka! Po vší zemi zvěstují ji depešemi, kraji všemi úžas němý ohromnými perutěmi udeří a dál zas letí. Žencům kosy z rukou bere, z vozů vypřahá si koně, vyrve nástroj z rukou chasy, volá muže, chleba bere, všecko porve, v divém shoně. Na tatíčka ručky dětí věsí se, rve žena vlasy. K pluku chmurně muž se hlásí. Města duní polnicemi, bubnů třeskem, vozů změtí, náklady a lafetami, Bůh buď s námi! Dlouhé vlaky, smutné vlaky, ověnčené, opentlené, posupné a přeplněné kolem hřmějí. Tváře bledé kmitnou okny, smutné oči, čapky rudé, čapky šedé na pozdrav se z oken točí. Výkřik krátký, nedořknutý, pozdrav jako zakřiknutý, vybuchlý a zmlklý náhle – a zas dál se vinou táhlé 12 před němými lidu zraky dlouhé vlaky, provázené nadějemi, obavami – vlaky smrti zasvěcené, pohlcené dálavami – Bůh buď s námi! 7.
Loučíme se, děvče drahé. – Je to konec lásky mé? Proč pak máš tak oči vlahé? Dá Bůh, zas se spatříme! S Bohem! S Bohem! Na shledanou. Zdá se mi, že za chvilku odzvoní té lásce hranou – Andulko, můj andílku! 8.
(VE VLAKU.)
Já dvorec nechal opuštěný – Já jenom čtyry holé stěny – Já chorou ženu, dětí pět – Já knihu svoji nedopsanou – Já matku v bídě uplakanou – Já dílo, úspěch dlouhých let – 13 Já závod, vyšlý z prvních krisí – Já studií jsem přetrh nit – My kolébku jsme kupovali – Mně včera ženu pochovali – Mé děti zbyly péči cizí – My měli po žních svatbu mít – 9.
Děvče, děvče, vlaštovičko, těšil mne jen na kratičko švitor tvůj, tvůj pohyb hbitý jako ptačích křídel kmity, plachých očí pohled snivý, nebeský tvůj úsměv tklivý – paprsek, jenž zanik v dálidáli, dřív než jsme mu jméno dali. – Děvče, děvče, vlaštovičko, slunkem bylo mi tvé líčko – zbyla po něm jeseň snící a na tebe čekající. 10.
Nu ejhle, ono to jde! Lid nadšen spěchá k zbrani! 14 A kde se vzalo, tu se vzalo bojovné horování! A žornál jeden přes druhého s tou moudrostí pak vylézá. A v redaktorech, kde je jaký, chřestí jak v pytlech železa. Osudů lidských ředitelé si chválí: Přec jen hodný lid! Ani jsme věru nemysleli, že to tak dobře může jít. – 11.
Vlaštovičky odletěly, blahý mír jste s sebou vzaly – vrátíte se, přinesete zase nám ho z krásné dáli? Najdete zas, poznáte zas, váš kde krov, kde naše víska? Rozvalená, vypálená, najdete snad rumoviska? Vrátíte se, přinesete svoje sladké švitoření – nebo raděj vyhnete se 15 těm, kdo hnízda vaše plení? 12.
Vorwärts, marš! Až do základů Evropa se třese. – Vy, kteří jste v daleku o sobě již nevěděli, vy, co blízci od věků, bratry včera být jste chtěli, vpřed! Na sebe vrhněte se! Srbín proti Srbínovi, Rusín proti Rusínovi, Slovan proti Slovanovi, křesťan proti křesťanovi, člověk proti člověku! Hůř než bylo od věků! – A vy, které jímal hnus nad starými časy, křesťané a pacifisté, marxisté i lasallisté, nuž, zde chvíle se vám hlásí dělat také dějin kus! A vy vskutku dělali jste! – Svobody a míru posli – svoji účast, plnou chvály 16 necháte psát v kůži oslí – – nuže, vorwärts, marš! Evropa chví se pod vaší nohou, kde kola trochu zabrzdí se, mažou, jak mohou! Pomáhají koruny, libry, marky, franky, korporace, kommuny, ústav zadní branky, pomsty, štvaní, zrady, provokační spády, žaláře a šibenice, arcikněžny, poběhlice, modlitby a žalmů lkání, zdola pekla lomcování. O sobě jste nevěděli, teď se v klubko zavíjíte, bratry včera být jste chtěli, teď se navždy rozcházíte – nuž, jen řízně, vpřed! Za zájmy našich bank a burs, za marky vyšší kurs, za produkt náš a za jich chleba, za jejich hloupost, za náš um, za náš způsob, jímžto třeba 17 vykládat ius gentium, za vorposty, zbudované v dáli, za pevnosti a dráhy, které tolik stály, za přístavy, jimiž otvírá se kultura naše oné cizí rase, za idee, jež nesem v světy, jež chápat, žal, však nechtějí, za našich mladých lidí vzněty, za splnění jich nadějí, by vrhnout kam se mládež měla, když doma kdo se znemožnil, za odbytiště našich sil: tož za dráby a profesory, za hofmistry a inštruktory, za guvernéry, direktory, za společnice, umělkyně, za carevny i za bekyně, za všecko – čím vlast bohata! My dodáme i knížataknížata, vždyť na ně máme líhně vzorné a dynastie celé ohnivzdorné! My všeho dost a jiní málo – tož by se lidstvo blažit dalo aspoň našimi přebytky – nuž hurá! vpřed! nuž do bitky! 18 13.
(DUŠIČEK V POLI.)
Odpočiňte v pokoji, po boji – doufali jsme, dnes že konec bude příboji. Doufali jsme, v tento den, rozložen po hřbitovech národů že lehne míru sen, že ty šachty vojáků v soumraku tichým světlem zablikají místo bodáků. – – Blikají, ba blikají po kraji – ale třeskem ani mrtvým pokoj nedají. 14.
(VÁNOCE.)
Milý Pane Ježíšku, 19 do zpěvu dnes není! Skoro pláč se vnucuje při Tvém narození. Když jsi tenkrát zjevil se, jas, jenž ve tmách svítí, prý i vůl a oslíček stáli u jeslí Ti. Nám se také rodí cos, jenže v krutém bolu – proto krutém tak, že zde stojí moc těch volů. 15.
(TŘI KRÁLI.)
(1916.)
Dobře, že zašla hříčka ta, že nechodí letos králi. – Nač svatá vzbouzet dramata, když tak jich lidé dbali. – Však nic by nepřinesli též, co mohou dnes tací králi? Myrhy? Ah, té již celá věž, to druhé – raděj vždy brali. 20 (1917.)
A bylo by to bolavébolavé, ten žert ve chvíli nepravé – však nemohlo snad by to být? že na dveřích by bylo zřít visitky trochu nepravé: † Karlík † Ferda † Vít? A chytat kluky rozverné? Z toho teprv nic! „Dají si pokoj! To my ne! Nás půjde přece víc!“ 16.
Nám nervy hoří, mozek dříme, šílenství blízkost číti, a kam se zítra mysl zřítí, zda my to víme? My smrti se již nebojíme, my bojíme se žití! Nám jedno, kam leb položíme, čí zem nás bude krýti. Nám začaly již údy hníti, co dál, zda víme? My smrti již se nebojíme, my lekáme se žití. 21 Ztracená hlídka mrtvě klíme a chladné hvězdy svítí. Pro nás již nemusí to býti. Jen jedno víme: My smrti již se nebojíme, my hrozíme se žití. 17.
(EVŽEN A EUGEN.)
Ten starý Evžen za šport měl jen svoji tabatěrku – a v službu přived – žebrák skor, si sotva víc než herku. Jen knih měl moc, však znal, co v nich, ten kapucínek malý a věděl vždy, co šustlo kol, co chytá a co pálí. Zvlášť o Turky se zajímal, však tehdejších dle mravů dal každému, co jeho jest: tož Turkům natlouk hlavu. A za to píseň hrdinná mu vděkem lidu platí, a Bělehrad se v písni té 22 měl věky ozývati. – Však nový Eugen nastoupil. Ten nóblejší měl passe: za miliony budoval své burky v hrdé kráse. (Však církev to již unese: ví, co je hájit víru: on Deutschmeistrů přec nosil kříž tak švarně, zvláště v míru!) A jinak pojal úkol svůj na čele čackých pluků: přes tvrdé Srbů kotrby on Turku podal ruku – as proto, že po křesťansku i v lásce chtěl být sladší, ten rek, jenž v burcích prastarých měl kastelánky mladší. – (To pravím k vůli rýmu jen, bylť – jak ten Evžen – panic!) Však s Bělehradem šlo to tíž – a vyšlo v konec na nic. 23 18.
(STĚHOVÁNÍ.)
Tulačko s žlutýma očima, cholero, vychrtlá paní – co že se ti tak zastesklo po bouřném objímání? A hubičkovat vy zas jen, neštovky, cikáni malí? Nač hladkých lící třeba vám? Hle, jak se zahryzaly! Pan Tyfus? Chmurný věru pán a rád má překvapení. A ještě kdosi? Ještě cos? Což ještě dost vás není! Toť stěhování národů! Toť starých časů stíny! A pytlů, truhel hromada. Vždyť nanesete hlíny! 19.
(NOVINY.)
Synu, denně uč se znova, 24 nikdy nejsi vyučen: Dnes si myslíš, kolik musíš novin shltat každý den, abys zvěděl, co se děje. Zítra? Jiné zjevení: Že to všecko vyráběno není vlastně na čtení! A když badáš, jaký tedy má to účel daleký – přec jen odtud zas se dovíš: že to vše je na deky. 20.
Každému hrají na světě chvíli, osudu kolo se otočí v mžiku: Dřív my kde jakou pucovali kliku, teď u nás oni již kde jakou ukroutili. 21.
(SMUTNÝ KVĚTEN.)
(1917.)
Jde zlatý máj, jde Panny čas. Hrdličky zval by k sobě hlas 25 ve květů říš, v nebeský háj. – Kde je ta říš? Kde je ten ráj? My neznáme té cesty tam, my propadli jsme tmám. – Kde vpravo je, kde vlevo jeje, odkud nám zní zvěst pokoje? Kde světlo je, kde východ jen? Zda svitne zas, zda bude den, zda již se někde dní? Ó, Panno, tak jsme bezradni! Zač modlit se a co si přát, kam touhy křídla rozepjat má duch, zraněný pták? Ó, zachraň nás se Synem svým, my nevíme sic, jak – však aspoň cílem zářivým zas upoutej náš zrak. – A půjde zas i v dálnou pout umdlený poutník rád, jen vědět směr, jen rozhodnout, jen nemuset tak stát! Ó, matko, zachraň, zachraň nás. Tvůj přišel máj, tvůj krásný čas, jen pochyb můra padla naň, ty rozežeň tvá jasná dlaň, ať velikého jara tíseň 26 se rozjásá pak v jednu píseň a v jeden díků hlas! 22.
Skály na Adrii, děla do vás bijí, co z vás urvat chtějí ti, co do vás ryjí? Kámen na kameni, jiného už není, jiného tam odtud není k uražení. Skály, vzpurné skály, mraky vojsk tam stály, mraky vojsk tam zašly, jiné přišly z dáli. Rána ránu stihá, ozvěna se zdvihá, proti blesku blesk se vyvolaný mihá. Srdce, kámen malý, vzatý z tvrdé skály: kde ho ocel křeše, vzniká požár stálý. 27 Pane jiné říše, větší nad Mojžíše, Ty znáš jinak tknout se skalné srdce skrýše. Bože nad národy, hůl Tvá beze škody udeř v srdcí kámen, aby vyšly vody! – 23.
Vše zemdlené a zlomené. Kdo vzpomene? Nic nekvete; je chvíle té vše zakleté! Vše znavené a schvácené již z kořene. Vše povadlé a prochladlé, vše zapadlé. Vše červivé a truchlivé, vše neživé. Kdo vzpomene? Vše ztracené a pohřbené. – 28 24.
(POŠLI DUCHA SVÉHO.)
Jedno slovo vyplněné: Kostmi zbělelo pole naše. Není živých, všechno pomřelo. Čekáme, že slovo druhé má teď nastat již: Duchem svým že kostry ony, Pane, oživíš. Nemusí to ani býti ty, jež skryl již hrob; ale, Pane, který vidíš také do útrob, aspoň na nás dechni dříve, než nás zhltí zem; ani se již nemodlíme – my též nežijem. – 29 25.
(DÁL TO JIŽ NEŠLO S PÍSNIČKAMI.
– – – – – – – – – – – – – –
JEN JEŠTĚ JEDNU O SMUTNÉ PROMENÁDĚ.)
Můj Bože, jak ta promenáda šílí! To klouzání a mihotání, to houpání a kolíbání, jež laská tak, až zabije – roj motýlů, svou krásou zpilý – však motýlek můj černobílý zde není přec – tož Adije! Můj Bože, jak ta promenáda šílí. Do nejchmurnějších dum štěbot a švitor a vrkot a šum svou kypící číš nalije – a jedna z nich, ta sletlá z ráje, má holubička rozkošná je – však té zde není – Adije! Můj Bože, jak ta promenáda šílí! Jasmín a šeřík a leknínů stvoly, vůně, co po nich srdce bolí, když choré jich se napije. – Pel omamný a mdlý a čistý – však kvíteček můj bělolistýbělolistý, ten voní víc – tož Adije! 30 – – – – – – – – – – – – – Můj Bože, zas ta promenáda šílí! – – – – – – – – – – – – – A motýlek můj černobílý zde prohání se, celý zpilý od očí těch, co ještě zbyly netknuté hrůzou utrpení – – – – – – – – – – – – – – Však mrzáka již pro něj není – – – – – – – – – – – – – – Nuž, s Bohem, navždy! Adije! 31

ŽELEZNÝ HRAD.
Chtěli jste jej stavět pořád dál a dál, půdorys vám pod rukama pořád rozrůstal. Pěkně, feudálně, zámek veliký: sály, věže, hladomorny, psinec s pudlíky. Byl tam taky jeden, šedivý a něm. Řekli: Kuš a lež a počkej, až si zapísknem. Mnoho manů uvnitř v zbrani stálo již; jiným z venku aspoň ruku přimkla mostní mříž. Těžko jednou rukou bít do takých vrat; ale jednou rukou možno cihly přidávat. 32 Lacino se staví. Roste, roste tak. Snad vám, páni, neporoste až tam do oblak? Zastavte zem celou kasematami; báně nebes železnou buď klenbou nad námi. Ale, pozor, páni, kov ten rezaví! Aby vám to nepadlo kdys celé na hlavy. Proč pak začal vrčet pudl šedavý? Pro věčnost se přece, páni, takhle nestaví! Jinde, jinde roste oddanost i vzdor: od srdce lze ozdravěti, srdcem člověk chor. – 33

SMUTNÉ MANŽELSTVÍ.
Ó, statečná – jsi přec jen žena taky! Mohla jsi zůstat zlatě svobodnou – však tebe zlákal lancknecht ledajaký. – Čím sprostší oči, tím snáz probodnou! A tak jste spolu vešli ve zásnuby. A kontrakt platí jenom pro tebe. – Tvůj pán se tomu cynicky jen zubí, ty pereš onuce, a on tě vystřebe. Ó, ten tvůj pán – ten hezky si je střídá, jak která ženská kdy mu přijde vhod. – Za jeho skutky hanba však a bída na tebe padá. – On jde do hospod, a tam svou bábu, když to právě baví, když třeba ve hře vyzrát na hochy, dá v posměchy a třeba do zástavy – a prohru platí vždycky z její punčochy. Sic stává se, když hloupé slovo řekne ubohý kybic, jenž se přimíchal, že vzorný manžel špádou troupa sekne – ó, nemysli, že za tebe se rval! 34 Ty ovšem jemu hřebelcuješ děti – ba načichlas už trochu rezem železa – vždyť sama znáš je – pláč tvůj nocí letí – on s mečem muž – ty žena, Chiesa. 35

BOHA NENÍ.
Chleba není, uhlí není, šatů není, nic již není, jenom bidačení, hnití a klení, je jenom na troskách blín. Kdyby byl Bůh... Ale ne, není! Už jenom pejzatí drží s ním chytře starý svůj kontrakt – už jím jen vytře velikou hubu veliký král. Ale nám není. Kde by se vzal? Ne, o tu ilusi rádi jsme chudší. Méně to mučí. Dobře se nestarat, o to, co není. Dobře je koutek mít nepotřísněný, dobře je pokoj mít aspoň v své duši. Méně to kruší. Možná, že byla to života půle – (půlkou plic také možno je žít!) mám i tu nechat postátnit? Mám i tam nechat vrazit si klín, který si formují podle své vůle Hussarek, Bjelik a Huyn? Dobře je bez toho, co přece není! – 36 Ale, ó, Bože, jak možno to jen, by z prázdna se vracel ozvěnou sten, by to, co není, mělo svůj stín, by po tom, co nebylo, tak nezměrný zbyl stesk, který v duši se vryl? Není? Ale kde tedy síla se brala, když krev tak dlouho unikala, kdo na poušť chléb nosil v dlouhý ten půst, kdo učil trpět a mlčet a růst a zločincem nebýt, kde zločin mne dusil? Jak se jen stalo, že moh jsem a musil nechat růst křivdy k závrati? Nyní jsem oltář naplněný, na blesk tvých nebes připravený. – Kdo bude soudit a kdo zaplatí? Kam znavené se oči obrátí? Svit zítřka, mlhou utajenýutajený, nám oči přec jen dráždí. Což nemá zdroj svůj neviděný, což novým klamem vraždí? Nejsi? Ale co tedy jest? Má místo tvé zaujat břicho a pěst a zlato a hnůj? Jak to jen možno, že věci ty svítí? Jak se může nic v nich zrcadliti? Nejsi? pak ani já nemohu býti, 37 já, požadavek tvůj, já, rána zející, závazek nekrytý, nesmysl, negativ, odpůrce zarytý, já, milionkrát já, v mých bratřích znásobený, modlením i klením dávno unavený, já, hlad vtělený, jenž čeká, zda pomníš na člověka a odpovíš! Ty jediný, jenž smíš bez průkazů všech existovat, všem zrakům skryt vše v světě snovat, nebýti nikde a vše vyžadovat, a nechat bloudit, nechat pochybovat a zapírat a boykotovat i Sebe sám – ale nám ó, Bože starý, Bože budoucího dění, pro vše, co jest, a pro vše to, co není, pro všecko, co je nutno zbořit, a pro vše to, co třeba stvořit, pro všecko, co chce žít, nám musíš, musíš být! 38

BUKOLIKON EX ANNO 1917.
Měli jsme v chlívě kozy dvě, čertovských očí, šedivé; a potom krávu, lysku starou, nevrlou vrchnost, nedopranou. A jak už s sebou nesou časy, i dobytek, když stárnou rasy, prý zjaloví a zvolovatí... Kozy, proletáři nestydatí, se každým jarem rozsypou a kůzlata si hrají, než odnese jich kůžky žid: však vrchnost vždy svůj majestát si hájí, den Boží celý do sebe jen souká, jak svět by chtěla ve trus proměnit, a žvýká jen a vyčítavě kouká, kdy donesou jí náruč vonné trávy zase. A poněvadž je vrchnost, má i passe; neb občas řetěz řinkne, hadem sjede s týla, a odpočatá jalová ta síla se řítí v boj. Proč, vědí bozi. Však první vždycky na ráně jsou kozy. Ty táhle zatroubí, jak hasič na cvičení, a hledí zprvu krýti ústup taktický. 39 Však výmaz z kouta čin je nadlidský, když tuto zeď a tam je přemoc tísní. Tož čelem vpřed, jak velí zákonové přísní! Ó, hurá, v boj! Žel, slavné zápolení jak vyzpívá má lyra nehodná? Tož promiňte! Však bývá přechodná ta sláva břeskná. Stolička od dojení neb bič a hůl pak vždy za nedlouho zas uvede do chléva status ante quo. A s klanečníkem na šíji v svůj vrchnost majestát se zavíjí, ni nemrkne a zas jen v sebe souká... Však kozy mé, ó kozy, jaký vám stud kouká z těch úlisných a štěrbinatých očí kozích? Nač byla báj o vroubkovaných rozích, nač bradatá vám tvářnost marciální! Ó, osudové poražených žalní! A dlouho zní pak tenké mekotání a mnohou bouli šedé chlupy schrání. Ba jednou by již málem jedna koza milá tu passi také byla žitím zaplatila. A co myslíte dál? Když ona vrchnost z chlíva je brzo nato kamsi vyváděna a jednou za čas – jak v chalupách to bývá – zas v chomout svůj je trochu ujařmena – víc výlet jen – snad trochu na jetel – tu kozí sběř se cítí hned tak opuštěna, 40 že o závod vám spustí tremolo tak žalné, jak kdyby někdo za živa je dřel! Toť přece city pro vrchnost jsou chvalné! A dříve nikdo na to nedbal dlouhé časy. Však matka má dnes jinak myslí asi. Ta matka má – té pohasíná již zrak černý vrstvou popela, jejž navrstvila tíž let šedesáti úmorného dření – ta matka má, jíž do světa nic není, jež jedinou jen chloubu v starém srdci chová, že připravila dětem žití šťastnější – a dnes – kdy děti velké – dřít se musí znova, a Bůh ví komu – na chléb vezdejší, a pro sebe a pro své velké děti taky krást musí ze svého a před pochopů zraky ukrývat, plačíc, kdy jen vzpomene, chléb, na nějž dřely ruce zkřivené – ta matka má, dnes vracejíc se z polí, jak zapomněla by, co vždycky říkávala, že „volovatí“ kráva. Dnes ten titul dala tak upřímně svým kozám: „Ó, vy voli!“ A sestra má, jíž mladý život zkažen, jak štěp, jenž v květu vichřicí byl sražen, a sestra má, jíž sníh se prokmitne již vlasem, jež dítě, které nosila tím časem, mrzáčkem porodila bolestně – 41 a na mrzáka muže čeká – jak ten asi přijde z těch polí slávy, kde dští blesk a síra, ta sestra má, nad níž se srdce svírá a ještě více pěst – ta řekla smutným, zlomeným svým hlasem: „Jsou ta dobytčata zrovna jako lidé.“ 42

LOUČENÍ ZVONŮ.
Vyzvánějte, zvony, na červené věži, rozhlaholte ještě naposled svůj hlas, vyplačte, co chvěje věrnou vaší spěží, vyslovte, co bolí utlačeno v nás! Naposled vás rukou třesoucí se houpá zvoník s hochy, kterým úžas z očí zírá; ku němému nebi vzlykot váš ať stoupá, mluvte, máte volnost toho, který zmírá! A zvony mluví vášnivě, jak v žalobě, jak v modlitbě, jak v svatém odhodlání. Zvon Velký, jenž tu visel již za slavných za pradědů, jenž na prsou svých nese kříž a slávu zná i bědu, se rozkýval a v širou dál teď duní věžní bání: „Já byl jsem hlas, jenž volal vás ve jménu Vykoupení! To vykoupení ucítit, 43 jak přešlo v krev i kosti, je v sobě ctít a hotov být vše dáti vždycky za ně, toť první příkaz Páně, toť povinnost nad povinnosti a větší nad ní není! Však býti zvoncem vězení má minulost se stydí. Za velkou cenu koupeni, nebuďte raby lidí!“ Vtom Poplašný se rozhoupal a výkřiky své metá v dál: „Ó, zmatek, zmatek, zmatek! slyš betlemských pláč matek! Těch požárů a dýmů! Vchod k peklu horoucímu! Krvavá světa lázeň. Čin rekovný či bázeň? Den horečnatých vizí. Krev prolít svou neb cizí? Hluk padajících domů. Zničení! Proč a komu? Třesk pout a šibenice! Kdo zradil dřív a více? Ó, boj a zmatek tuhý! Ať není horší druhý!“ 44 „Vykoupení, příkaz Páně.“ „V ohni, krvi nebes báně!“ Klekáníček, zvonek malý, také v sboru nezahálí, jeho Zdrávas smutně na nás volá dnes do šíré dáli: „K uctívání Nebes Paní o Života vtělení pěl jsem zvěsti – a teď nésti mám kdes smrti běsnění? Písní sladkou s Boží matkou hlas můj dob těch vzpomínal, dědů sbory pod prapory na Turka když volal král. A teď, děti, kam to letí vaše šiky ve zbrani? Kam jen jdeme, co tam chceme, již i s Turky svázáni?“ „Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Zmatek, zmatek, nářek matek!“ „Setmívání po klekání a pout ještě daleká.“ A do směsi těch hlasů všech teď umíráček žalně vzdech: 45 „Vašich očí, které zrudly, Vašich duší, které zchudly, moře slz jsem vyplakal. Vašim dětem, kterým v dáli bez jména hrob přichystali, z domova jsem s Bohem dal – ale kdyby, bídně zmožen, národ měl být ve hrob složen, to bych, děti, nepřečkal!“ „Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Blízká smrt – pout daleká.“ „Zmatek, zmatek, spásy není.“ A jedna vřava bezmezná teď z hlasů všech se mísí – to bijí srdce železná a slyší lidská čísi, jak z hlasů těch ti mrtví tam, co pod zvonicí leží, svým odkazem tak mluví k nám, svých zvonů věrnou spěží. „Ó, živí, slyšte, zajisté soud zdrcující o vás: Již všecko, i nás dali jste, teď zbývá vám jen provaz: Zda chopí se ho Mesiáš, 46 by vyčistil vám stánek váš, neb Jidáš, chmurných lící, nad sebou zoufající?“ – Tak mluví zvony, zvony jen. A slyší němí s údivem ti, co se dole tísní... „Mlčíš!“ – a rána kladivem – poslední křik, poslední sten. – „Ty malý zbudeš samoten, nás pomsti jinou písní!“ Tu hoši vráz se rozprchnou, a zvoník sejde v chýši svou a ve světničce bědné nad kronikou si sedne. Však slyš, tu s věže ještě křik úsečně zvonek sanktusník: „Ať vás nic nepoleká! Jen před Bohem se kleká! Přeletí krvavá horda! Amen a Sursum corda!“ 47

BOŽETĚCHU!
Božetěchu, muži mého snění, jména tvého zvuk i života běh celý láká mne jak v létě vonná lípa včely. Svatým nejsi sice. Pochyby však není, snažil ses jím být – a to je věru více! Neboť, ne těch, u nichž svatým se jen hází, ale těch, kdo chtějí svatou učiniti každou věc i duši, těch nám schází! Věru, otče Božetěchu, u tvých Čechů i té řeči smysl pomalu se kazí. „Svatý!“ Co již svatým nenazváno v žití! Předsudek a fráze, blbá hesla sterá, zbabělost a psovství, jistá kariéra, ranec otroctví na šíji nahrbené, především pak vždy to střevo drahocenné, továrna a obchod, dobré živobytí, holka hodně hmotná, pytel na dukáty, všecko, vše – jen ne ten Velký třikrát Svatý. – Jak se s těmi smluví řeč tvá libozvuká? Také těm však, co jsou s nebem jedna ruka, kteří ještě totéž, co ty, velebí, 48 na prsty je dobře podívat se s hůry, pozor na ně, otče, dát i na nebi! Na ohýnku svatém mnohý hezky v tichu polívku svou chce si ohřát bez ostychu, ba, kdo ještě může, husy péct i kůry. – Ostatně, to dnešku pochopitelné je. Oheň jako oheň – jen když taky hřeje. A tak třebas různě jejich řeči znějí, přec ti první druhým dobře rozumějí, navzájem se jako schopní lidé ctí. Jedno chtít však, dnes jest holé neštěstí: podle jména tvého hledat v Božské kráse hladové své duše celé potěšení – to jest vzpoura, které sotva pardon dá se! Božetěchů, otče, u nás mnoho není! Buřičem již tebe zvali, Božetěchu. Sic jen případ, víš, kde srdce tvoje v spěchu nechtělo již čekat na dojemnou chvilku, korunu až svatou vsadili by králi lidé povolaní. Ty můj snílku! Přinesl jsi tenkrát, zdá se, i svou hlavu z lesů svých, z té prostoduché dáli? Co tě napadlo, že v záležitost stavu zasáh jsi, jenž netýkavkou sluje? Ale, víš-li, mně to imponuje! Neskromný! Však, což to pokání tvé krásné? 49 Kříž tvůj – snivá hlava pokořená, že i věčný Řím tu nad zbožností žasne kajícníka podivného jména, poutníka z té dálné země za Alpami, z lidu vítězů, jejž tehdy hřálo štěstí. – Bývalo, ba, bylo! Krajané tví milí buřičů dnes úkol jinak pochopili: Proti Nejvyššímu hloupě hlavu vznésti, by tím bídněj bídným lidem otročili. – Božetěchu, otče, nehanbíš se námi? Sázava ti zašla. Ale národ celý mohl by dnes býti Sázavou ti snad. Úhorem jest dost. Je dost jijiž prohořelý – ale lepších konců dočkal by se rád – a když mu i kříž zas naložiti chtěli, on jej trpělivě s tebou doved vydlabat slzami i krví, mozoly, jež bolí. – Ale teď jen sázet – přijď nám pomáhat – a kde není jinak – Prokopovou holí! 50

PEČENÍ CHLEBA. (Svým rodičům, za všecko dobré od malička i za ty mnohé bochníky posledních let. –)
Podzimní večer. Žlutavý svit z lampičky v jizbu padá. Zasedl svatý a znavený klid. Děd hřeje si u pícky záda. I.
(MATKA:)
„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám po tuto noc, mé děti! Záštitným křídlem k postýlce vám andělé strážní ať sletí! Tatínku, pojď a pomoz již, schystám si na ráno věci, přesiji mouku a svlažím díž, chci zítra chlebíček péci.“ (DĚDEČEK:)
„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen! Toť také tajemství zdaru, vzpomenout moudře na příští den, pomáhat pěkně si v páru. 51 Já zatím povím pohádky kus. Zdali pak, děti, ji znáte? O tom, jak letěla od lesa hus? Anebo o rži zlaté? Teda: stál jednou košatý dub, hleděl na zelenou louku...“ (– lupity, lupity, šupy, šup – maminka přesívá mouku.) „Sedl si mlynář pod ten dub, hle, tu se mužík blíží – – –“ (– lupity, lupity, šupy, šup –) děťátkům oči se kliží. Lupity, šupity, pořád míň, jako v tom zakletém mlýně – a nežli sešla matka v síň, děti jsou ve spánku klíně. Ale kol hlav jim, omamný květ, ze tmavých jizbice koutů roste dál známý, neznámý svět: Koně i děda jsou tu, maminka, táta i Ořech pes, ale i dědovy zkazky: zakletý mlýn, v něm šotků ples, králi a zlatovlásky... 52 Všecko, co zdálo se zapadlým být, vzpomínky mrtvé a bledé, žití i snění prášek se chyt v duši a dále tkáň přede. Jako z té díže svlažených duh kvas suchý k žití zas vstává... „Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch bdění i snu život dává. – II.
Kikeryký! Vstávat k dílu! Pán Bůh dal zas novou sílu, sen buď žitím vystřídán! Tatínek již krmí straku, matka šuká u sporáku, šelma, kdo si spí jak pán. Za okamžik u kouřící snídaně již zvoní lžicí – a pak hajdy po práci! táta v pole – na budoucí zasít skyvu pot svůj vroucí – s brašnou stojí školáci. Patří: v jizbě káď, hle, sivá od noci své kouzlo skrývá, teď však též chce jísti již: 53 vědrem vody napojena po nové vždy krmi sténá velikými ústy díž. Lopatka v ní po lopatce vonné mouky mizí hladce, tolikeré práce plod. Napřed hravě, potom tíže za kopistí kolem díže matka běhá o překot. (DĚDEČEK:)
„Tak se na chléb zadělává. V žití také tak se stává! Napřed Boží vláhy dbej, zadarmo jíž nebe dalo. Ale pak, co zemi vzalo úsilí tvé, přimíchej! Dík, kdy plno po žni hojné! Věz však též, co díž tvá pojme, by se náhlým kvasem snad marně, žalně nezplýtvalo, starosti co tolik stálo. Nezapomeň soli dát! Dobře vše pak mísit třeba, aby k duhu šel kus chleba. 54 Dokola jde žití rej! V mládí připadá vše hravě; ale i když namáhavě přijde hníst, jen vytrvej! A když splnil jsi svůj úkol, nevynášej hned vše vůkol – požehnej a přiklop zas! Až by, teplem lásky zraje, nakynul až po okraje vyzrálý tvé duše kvas! – Do školy, děti, již je chvat, též na chléb svůj si zadělat!“ III.
Učírna šerá, staré škamny tmavé, jiskřící oči, hlavy plavé, učitel mladý, slova živá v mladistvé duše nadšeně vlívá. – Přírody svaté zákon tu staví, jež nalívá klas zelenavý, výsledky práce, svornou sílu, poznání, kázeň, jež ulehčí dílu. Sotva že po žni, znova je třeba starat se záhy o příští chleba, a nežli sněhem pole se zbělázbělá, 55 v jeseni ještě zarosit čela, by navrátil nám příští rok, co dali jsme mu na úrok. – A nejen leta, kolena celá dědictví drahé též že obdržela, co kdysi jiní před zimy své klidem zasili národu, vzdělali lidem. – A že tu drahou, zděděnou líchu v pořádku třeba dál odevzdat v tichu, vzdělanou dobře, silnou a krásnou... A zraky hoří a srdečka žasnou – a nežli kdo by nadál se konce, ze školy zase volá hlas zvonce. Ó, jak tu náves oživne celá! Honem! Co maminka doma as dělá? – A matka zas kol chleba se točí, pozdravit děti smějí jen oči. Do díže sahá, na stole válí. V peci se drva mohutná pálí, jiskří a září z česna a praská. Za to děd svoje miláčky laská: „Popatřte, děti, pojďte jen blíž – bylo jen půl – teď plna je díž! Co naše ruce s pomocí Boží 56 pracně v ní snesly, kvasem se množí, roste a šlechtí. Co bylo plané, chutným a záživným časem se stane, tajemnou mocí Boha předobrého. Víte, že kvasem je království Jeho. By jím z vás každý byl prokvasen celý, rády by ještě oči mé zřely. A pak to jedno viděl bych rád: by v tvary oblé na tvrdém stole nemusel nikdo v života škole než matky dlaň vás formovat! – Teď pojďme jíst, však máme hlad, a tatínek již vjíždí z vrat.“ – IV.
„V Otce, Syna, Ducha jméno –“ Poledne již hlaholí s šedé kostelíka báně. „Poselství nes anděl Páně...“ Pomodleno, pojezeno, matka zase prvá vstává, uhlí z pece vyhrabává, chvoštětem pec vymetává, lopatu si podat dává a pak bílý bochník na ni vyklopený, posazený, 57 podmoučený, políčený k poslednímu jeho zrání v žhavý jícen pece sází, znakem kříže doprovází. – Děti jdou zas do školy. – Starý kněz tam, laskavý, Boží velká slova živá do srdeček mladých vlívá, vlídným hlasem vypráví o Josefu, dobrém synu, za cizí jak trpěl vinu, bratry prodán, postrkován, zotročen a obžalován, v žaláře i vržen bídu, aby Božím dopuštěním veškerým tím utrpením stal se spásou svému lidu, chleba zjednal v hladu době a nejvyšší slávy sobě. Tak už Pán Bůh chce to mít, aby v peci bolů zrálo, co má dokonalým být. Nejinak se jistě dálo Božskému též Spasiteli: Hořký kalich bolů všech Bůh mu do dna vypít velí, 58 aby jako vítěz skvělý vstáti mohl po třech dnech! Proto také Mistr milý za nejvyšší lásky znak zvolil si ten chléb svůj bílý těla svého za zázrak: chléb ten svatý, obraz žití, tolikrát jenž musí jíti z klasu v těžkých zkoušek tlak, drcen, hněten, válen tak, a pak v žhavé peci zráti, nežli smí se v pokrm dáti. – Bystře hledí zraky hochů. Pochopí? Snad tuší trochu, život poví další pak. – A než bys se nadál konce, zní již zase hlásek zvonce. Hurá! Domů! V chat a ples! V chvíli sotva zrak je shlédne. U sivé tam chaty jedné chléb nový voní na náves. Chléb náš vezdejší, dej nám dnes! 59

KRÁLOVSTVÍ SRDCE.
I.
Kdybych tě vzít moh’ do dlaní, ty hrstko hlíny, jíž se srdce říká, já zeptal bych se: Co jsi? Jsi hnízdo skřivaní? Jsi bolest, jež se usmívá, nebo štěstíštěstí, které vzlyká? Ústa, jež pijí žíznivá veškeru hořkost země? Urna, z níž vůně léčivá vychází přetajemně? Rodíš, neb jenom rozkládáš jásavé světlo, jímž život se skví? Tolika věcí klíče máš, jsouc samo tajemství! II.
Kdys pohanský bůh uchvátil tě lstivě, Evropo! Dětské zradilo tě hraní. V tritonů pochod dovádivě Nereid píseň houpala se slání, 60 a bílá záda býka unášela chtivě panenku slzavou. – Do lásky objímání zda zasmálo se olympské ti nebe? Tvým údům na konec se zlíbilo to hraní, (vždyť pohan ten se věru vyznal v milování) květ Afroditin slušel tak tvé skráni – však jeho trn kam zasáhl až tebe? Tvé oči smutné zradily to maní: u srdce, paní, u srdce přec zebe. Tož co? Tvůj milec brzy zakoukal se kdes a tebe opustil, pták přelétavý, a za lásku ti nechal věci hodné sebe: kovový muž a oštěp vražedný a pes... Na dlouho postaráno o zábavy, než život se zhnusí a srdce se znaví a prázdnoty než ucítí se děs... III.
Máš vůbec srdce, Evropo, paní? Dlouho to zřít skoro nebylo ani; tógy tvé všechny pruh krvavý mají, pentle jak prapory válečné vlají, posli tví mají se sekerou pruty, dvořané krunýř, meč z ocele kutý, ostruhy, kuše, oštěpů les... Nu ovšem: muž kovový a pes... Zábavy dost v zemi řádu a daní. 61 Ale máš srdce, Evropo, paní? Nad velký stůl mnich bledý se sklání, stolem se oslí kůže bělá; třtinou mnich bledý v pergamen kreslí Evropy obraz. Dost podobný na ni. Jako když tenkrát mořem ji nesli, blankytem vod je oblita celá, řasného pláště záhyby steré na všechny strany větřík jí bere. Ale těch vrásek, ale těch rýh! Sled časů, zábav minulých? Všecko svou stopu zanechá kdes. Ale to jedno již viděti dnes – mnich dobrý to zjistil v své klenuté cele – srdce máš! Veliké srdce máš v těle! Klikatou čarou načrtané – jakby se chvělo – žilkami tkané, srdce, od věků Čechami zvané. – IV.
A zas dost zábav a starostí dost, a časy plynou v minulost, stejně řad dobrých i zlých. Však jeden přišel, jeden k nepřečkání. Zase se nad stůl obludný sklání, ale ne bledý kreslič mnich – 62 dnes mnoho, mnoho, mnoho jich – chirurgů zástup – a v horečné dlani tolik jim nožů se blýská. A potoky kolkolem tryská krev teplá ze všech žil. Kdo Evropu na stůl položil? V narkose leží omráčená, (nechtěli slyšetslyšet, jak úpí a sténá,) a vůle nemá a vědomí nemá a smysl jí zhas a rozum jí stojí, jen každý nerv se chví – a ty, co řežou, pojala tréma, a ti, co řežou, se navzájem bojí popatřit do očí. – Trapná a šílená práce. Zdaří se operace? Doufají směle. Jen srdce, páni, srdce ať je celé! V.
Celé a též silné dost, aby vydrželo novou krev zas rozvádět v zmalátnělé tělo, Ty, který jsi říkával: Pojďte k srdci mému, síly své dej zemi té, srdci zmučenénuzmučenému. – Znáš je, víš, že přálo si žitím tvým vždy tlouci, pravdou tvou vždy chtělo žít, čistou, nehasnoucí, 63 z kalicha vždy toužilo krví tvojí zmládnout, nedej mu jak rozbité číši v střepy padnout! Krví zmlaď a duchem zlaď v jednu harmonii, ať zde jako jediné všecka srdce bijí, zdravá, silná, stvořená podle srdce tvého – a pak zem ta bude též srdcem lidstva všeho, blaženého Lazara, z mrtvých vzkříšeného. Bude, nová duchem tvým, blahým Srdce Královstvím! 64

PRAPORY.
(1917.)
„Prapory bíločervené, dlouho a často jste vlály! Vás větry divně zblázněné po střechách umorousaly. Saze jsou zhouba pro pravou běl, slunko pro falešný šarlat – co ještě zbylo, déšť to střel, šlo to jak jíní s karlat. Čeho moc, škodí bezmála. Tak zní ta pravda krutá. Běl vaše hezky zčernala a červeň už jen žlutá. Či soutěž zlá? Či moudrost volí, co nemůže být škodou? Čerň ovšem nic již neusmolí a rdít se není dnes modou –“ (1918.)
Tak rouhal jsem se kdysi vám, jak láska jen se rouhá; 65 a teď se v slzách rozplývám: Byla to zkouška pouhá. Je zase bílá vaše běl, slz koupel byla vřelá! A, jak by v krev ji namáčel, zas červeň zahořela. Teď teprv v ryzí barvě své a hrdy ve volném kraji prapory bíločervené se štítů našich ať vlají. – (1919.)
Tak psalo srdce zradované – teď nerad bych vás viděl zas černožlutě urousané – to bych se pak již styděl. 66

LÍPA.
1.
Dlouho tu stávala jak šedý úl chata. Rostl v ní bílý vosk panenských těl, rostla jak vonný med moudrost v ní svatá, a poesie pel se do pokladen shromažďoval odevšad z lučin, lesů a lích v ten úl, jejž snětí zastiňoval a v ochraně své věrně choval strom svatý listů srdčitých. Dlouho tu stával dumný úl tich; v klobouku došků své bohatství tajil, šeptal a bzučel a zpíval a bájil – až medvěd úl ten rozházel. Ušlapán šumný národ včel, na místo ruchu sedlo si ticho, a co se nevešlo v chlupaté břicho, po zemi leží rozmetané. V bolestných krůpějích zlatý med kane, pažitem mrtvě kus plástu se bělá – Hrůza jde kolem a chvěje se celá lípa jak matka osiřelá. 67 Tys viděl, Tys viděl, Tys viděl to, Pane! 2.
A ve kraj děsem neživý táh chumáč jiných včel. Jak z česna pekel. – Ohnivý sršeň do úlu sjel, a mladých sršňů vzteklý roj se v pustém hnízdě zlíh a na pastvu a na výboj již letí po snětích. Do koše matky lípy on pad a přissál se a pás. V něm zašuměl jen žalný hlas, a zmlknul strom a zvad. A poplašná jak pochodeň strom s chatou planul noc a denden, až chladným deštěm zhas. – Stojí tu, stojí, lípa ohořelá, na hrstku popela s jejího čela jen uhýlek se střás. 3.
„Vás, chlapi, ještě tolik zbylo? Tys nechal zdravý sobě hnát? 68 Co s ním chceš dělat? Kazit dílo, jež zánik váš měl budovat? Proč netlí kdes tvá lebka klatá? Mají se z ní zas miasmata dál ještě trousit v tuto zem, ohněm a mečem vyčištěnou, železnou metlou vymetenou, získanou panským národem? Vás ještě tolik, hmyze černý? Tož, vy abyste zůstali, má našich hochů přenádherný květ zapadat tam do dáli? Ó, otroci, zda nejste k tomu jim mrchou svou stlát cestu vítěznou a zůstat tam, by oni vrátili se domů a stanuli zde patou železnou – a holky vaše mohou být pak rády, že smějí počat z nich rod lépe zvedený. – Ó zdecimujem, zdecimujem řady! Tu také červ pod lípou zrozený! Tu také havěť z toho spáleného hnízda! Přivažte jej! A jeho hruď vám terčem buď, ať věrná kulka hvízdá!“ Jich cvaklo šest – a pět se ve kmen vrylo. Jich cvaklo šest, jen jedno u srdce se skrylo, jen jedno zrno olova. To jedno postačilo. 69 4.
Matičko lípo, jak nacházím tebe! Holé je místo, kde stával dům náš, mračí se nad ním jen pochmurné nebe, a ty mi umíráš! Na věrný kmen tvůj kladu svou hlavu, vychladla ovšem ve světě dost. V srdci však pálí pro zašlou tvou slávu, pro sladkou velikost. Usínám znaven. První noc doma! Doma! A chud a opuštěn! Duši mé šeptá však mednýma rtoma duše tvá věků tajemný sen: 5.
Nesázel jí leda Pán Bůh. Mladičká tu stála, když se v jejím stínu chata budovala. Pod ní usoužená po robotě hlava sklánivá se v dlaně, zdrané do krvava. Vysoko již měsíc bledým nebem šeří, únavou vše leží, jenom lán se čeří, únavou vše mrtvo, jen to srdce bědné 70 začíná žít nyní. Nemělo kdy ve dne. Žije, touží, prahne, žaluje a nyje, srdci družky věrné s důvěrou vstříc bije, na něm roste, sílí k nové práci denní, čeká na lepšího jitra probuzení, čeká jako hrouda na paprsek vesny, čeká jak v té lípě na svůj rozlet plesný pěnkavino hnízdo, v němž se dorost peří. Tak zde člověk čeká, miluje a věří. – 6.
Byly to dlouhé roráty, tesklivé věky touhy. A leta jdou, jak chodci mhou, řad šedivý a dlouhý, a leta jdou tak za sebou, jak údery, když zvoní, a lípa roste oblohou, a k zemi chýš se kloní u cesty, jež jde klikatá, a procesí jdou po ní. – A v modlení a škádlení tak doba mládí plyne, a světem zatím roste cos a světem cosi hyne. – Vyrostla lípa v pannu švarnou, brzo by šumní chlapci ji našli; ona však nedbá na kratochvíl marnou. Matičky medailon prsa jí krášlí 71 a kytka polní. Má chudé a prosté panenka mládí. Však roste a roste. 7.
Hoj, ten synek jako kvítí, jak mu koně letí! Opentlený v svět se řítí, moc má doháněti. „Panno Lípo, v líc mi dýchni, dej mi vonnou snítku, ať to vidí v světě všichnivšichni, od koho mám kytku! Ať ji vidí, za kloboučkem jak se zazelená! Šohaj tvůj již není kloučkem, tys mu vyvolená!“ – 8.
Blah byl mladé lásky věk, rušné zasnoubení – ale čas sladkých libánek na dlouho stanoven není. Ze švarné děvy ctihodná paní, pečlivá, líbezná matka. 72 To se přec dychtí a stará a shání, když rostou košilátka! Bylo by myslet na útulek nový, těsný již šedý je úl! Kolovrat dcerce, knihu klučíkovi, primiční oltář, svatební stůl. – A oni rostou, sniví a smělí – Bože, jak život ten letí! Kéž by se také rády vždy měly té matky Lípy děti! – 9.
„Ba, bylo dlouho dobře nám, ani jsme nevěděli... A na tebe jsme, vzpomínám, i trochu zapomněli. Již nedali jsme čerstvou ti za kytičku tvou zvadlou, a nikdo nechtěl zdvihnouti medailku, s šíje ti spadlou. – A potom, děcka zvlčilá, jsme do sebe se dali. – Tys marně, marně prosila. – Neslyšet medvěda z dáli.“ 73 10.
„Trpko je vzpomínat. Bezměrný žal zaryje v srdci jak rádlo. Všecko, čím duch kdys povzlétal, vše těžce nazpět padlo, všecko, čím býval kdysi blah, vše zvrátilo se ve zlo, zoufalství v ledných lavinách na duši se nám svezlo. Ó, vraždí u nás tesknota. – Snad jinde míň žal drtí. Mně stydno bylo života a líto marné smrti. A tak jsem šel. Své duše květ jsem cizím nes i tělo. Však neoblažil širý svět. Po tobě srdce mřelo.“ 11.
„A nyní se mi navracíš; já vím, tys nebyl špatný. Odpustí matka. Hlavu výš, můj synu marnotratný! 74 Ještě ti zůstala pod nohou prsť, ještě máš ve hrudi plamen! Plamenem zrudne i hlíny hrst, plamenem ztvrdne v kámen, plamenem zdrolí se vápenec skal, špinavá šeď jeho zbělá. – Tys do světa se podíval, ty víš, jak co se dělá! Máš ještě dost. Dům buduj zas, úl nový, červenobílý. Ne dřevo a slámu. Ten hoří snáz, ale též dříve je shnilý. A mne již poraz. Minulost jen jsem já a dokonávám. Nezhrdej však. I mrtvý svůj kmen s žehnáním tobě dávám. Jak stával kdys! – Hvězd milion vonných měl červnovým jitrem! ale i teď buď, dítě, jak on: popálen, zdravý však nitrem! Jen z jedné hrozné noci má pět ran dřeň jeho čistá, a v nich pět kulí. – Čistýma rukama vyteš z ní Krista. 75 Hřeby dal kat. Buď tobě to však tvůj Bůh zas nalezený. V život i v srdce laskavý zrak dívat se bude s tvé stěny. A svěcen též je krví již ten kříž, znak žertev, bolů. Tvůj brat jím padl, ty zvítězíš. – A půjdem přec jen spolu. Duch zůstává. – Mou svěží dceř, jež za skálou se skryla, sem přesaď. – A doufej a miluj a věř.“ A lípa, dobrá víla, tím vzdechem domluvila. 12.
A poutník vstává osvěžen, k radostné práci zve ho den a čarovných pár očí. A nežli rok se stočí, dům bílý s rudou střechou a s lipkou milodechou tu zase stál a smál se v dál a kol vše mládím kvetlo. A v bílé jizbě Kristus Pán se stěny zří, a z Jeho ran 76 tak podivné jde světlo. A oknem lipka voní, a zdravím všecko dýchá, a v koutku jizby zticha tam nad necičky bílé se tváře milé, milé, s tolikou láskou kloní. Prý dar to víly – sudičky, dědictví lípy – babičky: Z pařízků kmene od kořání prý zbylo tolik právě, co na necičky stačí! A na křtiny již veselé zve otec kolem přátele. Jenž koupati se ráčí, buď jemu ve vší slávě přešťastné panování, a miň ho sudba černá! Ó, lípo, lípo věrná! 77

DVĚ MATKY.
I.
Stínem habrů za dědinou kaplička svou bělí svítí. Otevřené dvéře kynou: Pojď se také pomodliti! Na bílé jí stěny do růžova vlahý večer jarní záplavu svou vlívá. V kytkách na oltáři, celá jako živá, Maria tam Panna Jezulátko chová. Chová si ho, chová, usmívá se dolů na toho, kdo dal tu kytku polních květů, na toho, kdo nese kytku svého bolu, na toho, kdo zraněn utíká sem světu. Chová Jezulátko, tklivě se usmívá a ženuna ženu, která denně zde prodlí, na matku, jež dnes truchlivá v slzách se vroucně modlí: „Maria, matko bolů všech, slyš srdce matky v bolestech! Dítě mé jediné, Václava mého, mi zachraň z toho moře zbouřeného! Dnes rok jsme spolu klečeli 78 naposled pod tvými krovy, a od té doby nezřely jej oči bědné vdovy. Jen mnoho slz jsi viděla a vzdechů mých jsi slyšela zde, Pomocnice milá! A vyznávám, žes vlila tak často v srdce potěšení – však dnes to srdce truchlivé je bolestí až neživé, je dlouho, dlouho bez znamení! I ty lístky, Panno, od srdce tak psané, které chodily, jak ptáče ke hnízdu se vrací, nejdou již tak dlouho! Ó, snad vykrvácí neviděnou ranou srdce utýrané! – Ke komu mám jenom útočiště vzíti, ne-li k tobě, jejíž oči celým světem svítí, jež ho můžeš vzíti, kdekoliv on bude, pod hvězdný plášť všude!“ A Svatá Panna usmívá se dál na matku, jež rozplývá se slzami ve své úzkosti. „Přec víš, co bylo naší radostí: víš, že muž můj dobrý poctivým mým věnem a svou prací dům tvůj sešlý budoval, až i při tom zhynul, zraněn stromu kmenem, ale s radostí i tu že obět dal, 79 že jsme s dítětem mým, pokud bylo síly, kapličku tvou potom věrně dokončili, že tu krásnou sochu tvou sám sem přivez s námahou hoch ten dobrý, jenž je celou mojí pýchou. – Ba, tys vždycky zřela v světničku nám tichou, víš, že potěchy jsme jiné neznali, nežli Bohu sloužit, lidské mírnit hoře. – Matko, tvoje láska jest prý jako moře, což nám nedáš, bychom zas se shledali?“ A Svatá Panna v rajské kráse dál s oltáře jen usmívá se na ženu, jež ruce lomí. „Matko, tak se zastesklo mi po dítěti mém dnes, po Václavu! Viděla jsem jeho zkrvavenou hlavu, viděla jsem ve snách jeho mírné oči zhasínat. Ó, matko, snad se nerozskočí srdce mé! Já vím, ty znáš ty boly kruté. Ale ty jsi aspoň tělo studené přitiskla na srdce mečem proniknuté – čím pak potěšíš to bědné srdce mé? Zase máš své dítě, v nebi zas jste spolu, i na oltářích jej tulíš v náruč svou. Snadno je ti ke mně usmívat se dolů, ale ve mně srdce hyne tesknotou, mysl má se kalí – vždyť mi všecko vzali, 80 nejubožší ženu tady zanechali, mysl má se mate – já to dítě svaté tobě taky vezmu a nevrátím dřív, dokud tvojí péčí ze všech nebezpečí nevrátí se ke mně Václav můj zas živ!“ A bledá žena zoufalá již po soše se vypjala a Ježíška, jejž v dávné dny v šat oblékla kdys brokátný, s ramene svaté Panny sňala a s lupem na útěk se dala. A po polích a do strání svůj výkřik zvonek vyzvání, a kvítí kol, by nezřelo, své oči raděj přivřelo, a větřík ulekaný sténá, že Svatá Panna oloupena! A na oltáři jako živá se Matka Boží pousmívá, a ruka prázdná hrozbou není; je jenom gestem udivení. II.
Prvním svitem večera mléčná dráha skví se. Maria Panna milostná po ní prochází se. 81 Zastaví se, k zemi zří – vidí udivená, jak jí vzala Ježíška utrápená žena. Jak by zrak se zarosil... Ale vtom již taky šumot křídel obrovských slyšet nad oblaky. Kam to spěje archanděl? „Postoj, Gabrieli!“ Na slovo své královny stane anděl skvělý. „Kam pak?“ – „„Svatá Panno, víš. Já, jenž v Nazaretu z vůle Boží zvěstoval vykoupení světu, že máš syna mít, jsem děl..děl... Viz, tam drzou rukou žena ti ho vyrvala, zmámená svou mukou. Musí býti navrácen! Přísný je trest Boží. –““ „Tak, buď vrácen! Ať se jen Gabriel v to vloží! Ale, poslyš, zdá se mi, Gabrieli svatý, že jsi mým též dvořanem, musíš poslouchati! Víš, tenkrát jsi musel též počkat ve svém letu, až jsem já „Aj dívka Páně“ řekla v Nazaretu. Slovo Boží stane se, děťátko se vrátí, ale kdy a jak, až já sobě budu přáti. 82 Ty, nebeské služby prost, pokdy máš k své pouti, ale já se nesmím teď odtud ani hnouti, musím držet, vždyť to víš, ruku svého Syna, aby nedopadla tíž, jak zaslouží vina. Jdi a plň i rozkaz můj: Synka vdovy jemně ochranou svou provázej kolem celé země, ať zas padne s jásotem na srdce své matky. Pak i žena ubohá dá mi Dítě zpátky.zpátky.“ III.
Od Karpatské strany nocí vítr skolí – leží porubaný syneček tam v poli. Na Karpatská čela drobný deštík padá – ach, toho zde měla matička tak ráda. Ráno zase tratí po horách se stíny – pochopí jen Máti slzy maminčiny. 83 IV.
Zbělely jí vlasy, ústa oněměla. V kapličce si denně jako dříve kleká smutná, ale klidná. Dědinka pak celá horší se a diví, ale jenom čeká, o Jezule nové nikdo nestará se. Však to beztoho jen bude vdova zase, jenom že as čeká, až se Václav vrátí. Jistě potom oba budou o to dbáti nahradit, co kterás ruka drzá vzala. A když nevrátí se? Pak by sama dbala. Co by s jměníčkem svým vdova započala? V útrapách a soužení přec ty časy letí. Bože, vždyť to bude již pomalu rok třetí. Lístek! „Máti předrahá, živ a zdráv jsem zase, však se vám zas navrátím v lepším, Bůh dá, čase. Více psáti nemohu. Buďte mi tam zdráva! Přes Rus šírou Václav vám políbení dává.“ A zas pak dlouhé mlčení a nejisté jen vzkazy, a měsíce teď táhnou se a čas se sotva plazí, a útisk denně všeliký – však v duši matky veliký klid nic již nepokazí. – – V pohorské vísce mnoho se neví, matička prostá teprv ne. Jednoho dne však zázrak se zjevízjeví, 84 poselství letí radostné. Zda je to jásot, či srdce to steny ten hlas slzami zatopený: Národe, vstávej, na vlastní čelo si korunu dávej! O čem ti mluvili proroci tvoji, stalo se skutkem v hoři a boji, národe vykoupený! A do poslední dědiny nadšení požár jediný se rozšleh v onom dni a radostně pak v šíř i dál v ten krásný podzim plápolal, jak záře vánoční. Ó svatá dobo, příští Páně po adventu tak předlouhém! Tys lékem byla každé ráně, tak krásným, vyplněným snem, zřel v tobě každý ráj svůj blahý, a kde zbyl v srdci jaký žal, tam člověk, vzdychnuv, zrak svůj vlahý oddaně k zítřku upíral. I maminčina hlava sivá k radosti všech jen mlčky kývá, pokorně čeká – čeká dál. – Až přišel večer – u stolů 85 v blikavém lampy plápolu ztajeným dechem po vsích kdy četli, jak do matičky, do svobodné Prahy, jonáků našich první zástup drahý vítězným krokem vtáh – tu v chalupě se jedné dvéře porozletly a přes ten nízký práh v baretě modrém junák opravdový na šíji letí matky vdovy. „Mamičko!“ – „Václave!“ – Objetí dlouhé. Hluboký pohled do očí. Ano, to není mámení pouhé! Až se jí hlava zatočí. Večerem vlahým zní Anděl Páně. „Teď budeš s námi?“ – „„Za krátko.““ „Ale teď pojďme k Marii Panně!“ – – – – – – – – – – „„Mamičko, kde má děťátko?““ – – V.
„Nebylo to smrtelné. Hle, jen jizva malá. Probudím se v zajetí. Vousatá se smála srdečná tvář nade mnou. A z té brady jeho na širokém řemeni z čtverce bronzového laskavě mi kynula s Dítkem Boží matka. Polibek jí donesla ruka moje vratká, a zas oči zavřel jsem. Ale, mamičko má, věř, že od té chvíle zas byl jsem jako doma. 86 Dobře o mne pečoval, než mne v špitál dali, Ivuška můj bradatý. Vždyť jsme se hned znali, oba věrní synové té, již na řemeni nosil hrůzou bitev on. V horečném pak snění zdálo se mi v onen den, jak by Boží matka, jako z naší kapličky, ale bez děťátka, prázdnou rukou kynula: „Musíš přijít domů, abys mi je navrátil!“ – Usmál jsem se tomu, ale od té byl jsem jist, když ona tak řekla, že se musím navrátit třebas z hrůzy pekla. Brzy byl jsem zase zdráv. Pak to putování, až jsem kdes pod Uralem přišel k jedné paní. Muž jí padl. Mladičká, měla oči laní a pak úsměv, matičko, měla ti ta vdova nebeský a smutný jak Lidka sousedova. Měla dvorec. Přišel jsem tam jen za oráče – ona pořád smutnější, nemocné jak ptáče, s důvěrou tak dojemnou vše mi svěřovala, až jsem viděl, že mi vše do rukou již dala. Bylo mi tam dobře tak – ale když ty zraky do duše mi hleděly, tesknil jsem pak taky. – Ano, milá matičko, tam v té ruské zemi všecko je tak bolestné, že i dnes žal je mi, když si jenom vzpomenu. Jednou, když ta paní do města mne poslala v svátek Zvěstování, k službám Božím kynuly zlaté cerkve báně. Vstoupil jsem – byl ikon řad, taky anděl Páně Marii jak pozdravil; tu jsem zaštkal v bolu: Kéž i mně by poselství přines s nebe dolů! 87 A když tak jsem v slzách stál – hlehle, tu na rameno ruka se mi položí. Budiž pochváleno jméno Boží, který tak sved mne se přítelem! Matičko, ten vzácný druh byl mi Gabrielem, neboť slavnou nes mi zvěsť, že dal Pán Bůh milý čas, abychom otčině volnost navrátili, aby mezi národy z poroby se zvedla a na trůně otců svých na věky zas sedla. Bylo sice bolestno před oči své paní předstoupit a oznámit své jí odhodlání. Slzami jsem pokropil laskavé jí ruce. – Ale tak se zdálo mi, veliké že muce, nevím jaké, unikám. A pak do družiny vstoupil jsem a bojoval, strádal jako jiný. Veliké to byly dny, těžké, ale slavné, kdy do české duše vtáh dech zas doby dávnédávné, kdy jsme, jak kdys otcové, směli zase jíti pod vlastními prapory v boj za čest a bytí. Co budu já povídat? Písmeno jen pouhé, byl jsem také v básni té hrdinné a dlouhé, jež se nese velebná po dálce a šíři od Karpat přes smutnou Rus celé po Sibiři, bojem hřmí a žalem lká, buduje svou prací, až se slavná vítězstvím v domov svůj zas vrací během slunka opačným, kolem země celé – jak by na vzdor osudům nesla Spasitele! Dlouhá cesta, těžká pout, ale všude po ní zdálo mi se, matičko, že mi v duši zvoní pozdrav Matky nebeské: obrázečkem v lese, 88 s věží milým klekáním, jež se v soumrak nese, celým světem, nejvíc však bolestný a známý hlas ten zněl mi Francií: svaté Notre Damy, velechrámy Marie, rozbité tam stály, němé lidem do duší tolik žalovaly. Matko, tu jsem pochopil, že v tom svatém boji vlastně bojovali jsme za čest matky trojí: za vši lidskost deptanou, za svou vlast tam v dáli – a za Nebes Královnu, které Syna brali! Teď jsem zde! Však duši mou svatá bázeň jímá! Skutečností byl můj sen: rukamarukama, hlehle, svýma Ježíška si nechová naše svatá Máti! Skrze ni se vracím já. Jak se jí Syn vrátí!“ „„Vrátí, vrátí, synáčku, slavně, s díky vrátí!““ – Starou truhlu otvírá rukou rozechvěnou a již oba, máť i syn, leží na kolenou: Zahaleno v bílý šat děťátko, hle, svěží na staré tam postile pokojně si leží. Venku černou oblohou drobounce se sněží. VI.
Bílý, svatý, štědrý den. Zas zří soumrak do oken, ale kapli slavná záře zalívá, a od oltáře 89 mluví k lidu starý kněz: „Svatý, štědrý večer dnes. Maria Panna děťátko Boží v náruč svou jímá, v jesličky složí, její je, její, Boží Syn! A třebas i trochu v náruč jej vloží pastouškům, kteří k jesliček loži spěchali ze svých doubravin – přece zas bere jej, její je dnes, a nesmí ani Herodes vyrvati matce poupátko její – – A dnes by lidé, v beznaději, a dnes by lidé, svedeni mukoumukou, chtěli svou hříšnou ubohou rukou s oltářů svých a od sebe rváti Syna a Máti? – – Ale vím, že poblouzení každé vinou stejnou není. Hle, zde srdce v žalném zmatku, hle, zde bolem chorá hlava, s prostotou však víra pravá v dětinském svém zasáhnutí Matku Boží k činu nutí: Na souboj zve matka Matku! Jaká výzva! Ku pomoci celé nebe v boj se řítí! Svatá Panna ne tak mocí, 90 láskou chce jen vítěziti, bojovat chce láskou jen. Ale pak, když zvítězila, matce syna navrátila, také ona chce zas míti Synáčka v svůj štědrý den! Pojď již tedy, usoužená ženo, dnes tak potěšená, a jak ruka tvá kdys vzala Dítě z loktů mateřských, tak ho ulož zase v nich, jemu budiž za vše chvála! – A vy všichni v zemi celé, jichžto srdce prázdné sténá jako náruč otevřená – nastolte zas Spasitele v svatyni těch srdcí svých, aby ve všech českých ústech znělo dnes jak v jednom úle: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem dobré vůle!“ A před oltář jak proměněna se synem předstupuje žena, a napřažené ruce její Ježíška v rouchu brokátném zas Marii Panně navracejí. 91 A lidem němý úžas běží – a ejhle, v tichu posvátném se ode dveří dere s těží děvuška jako májový květ. Jak nemá se jí ručka chvět, ručka, co třpytnou čelenku nese, a hlas, jenž v tichu odezve se: „Ježíšku, tvůrci divů těch, z krvavých slz české země, z granátů dívky v korunku stkán ten vínek v dík buď věnován.“ – Ach – snad mnoho prozradila! Oči se klopí. Jediný vzdech, skloněné tváře hoří tak temně. – „V dík? A za co, Lidko milá?“ Ne, dnes nic již nezjeví. Však, kdo chce, ten dobře ví. „Lidko, Lidko, v srdce skrejši záblesk jenom nejtajnější, nesmělý, však nejněžnější – ten že by se vyplnil? Kdo by tolik byl kdy snil?“ V slzách blaha celá září, 92 rajský nach ji oblívá. Bože, tolik, tolik štěstí! – Vánoce kol cítil kvésti v dál po celé české zemi samých květů závějemi, a Máť Boží na oltáři s dítkem svým se usmívá. – 93

HOLUBI.
Miluji holuby bílé i sivé i popelňáky i železňáky barvy rzi. Miloval jsem je již tehdy, kdy houkali pod naší střechou a s vrzáním per se snášeli na starou násep a poklonkoval z nich každý jak rytíř, tanečním krokem se toče kol děvušky očí tak mírných a cudných. Holubička! Čistý a milý a rytířský rod, tak srdečných sousedských zvyků! A tehdy, kdy beze skepse jsem ve hrubých obrysech počínal cítit svět kolem sebe, líbilo se mi velmi, že národu mému dáváno jméno tak sladké a dumné: národ holubičí. Ale pak přišly i časy, kdy s úžasem uzřel jsem všecko. Vždyť oni ti holubi mí se krvavě rvou mezi sebou – a ti, kteří po venku si chodí jak nevěsta, jak kavalír každý – Bože – já tak jsem se styděl, když viděl jsem nedbalé hnízdo a takové – takové hromady trusu! 94 A nemoh, nemoh jsem říci, že národ můj není národem holubičím – – – – – – – – – – – – – – – Ty však – ó, Hospodáři, který máš v dobrém pořádku svůj rozsáhlý dvůr – Ty ,kterýTy, který úlohu dáváš všemu, co z ruky Tvé vyšlo, aby ji splnil tvor každý dle typu svého v oekonomii věčna, Ty jistě klidněj než škarohlíd lidský se díváš i na tu svou drůbež – Hle – lid jeden tamto pyšný vždy byl a bude i dále, že jsi ho učinil kohoutem na smetišti světa, a na sebe sám hrdě myslí, když kostel tvůj pěje: Gallo canente spes redit – vrací se naděje, když kohout zpívá. – Proč bych i já v lidu holubičím neměl spokojen býti? Ne, zas miluji holuby bílé i hnědé i modravé – křídlatý, šumivý obraz národa svého – a čekám, že Ty – kterýž sám nepohrdl jsi holubice tvarem – mu určení veliké dáš, a že po potopě všech poblouzení navrátí se holubice navečer, nesouc ratolest olivovou se zeleným listím. 95

BRATŘE!
Vyhnán cizí poručník, jenž řádil v našem statku. Vyhnán ten, co škrtil nás, prznil naši matku, utekl – a ani pes již po něm nezaštěká. Ale mne dnes, bratře rodný, mne dnes cosi leká – lekají mne oči tvé, jež zlověstně tak svítí! Co se stalo, bratře můj? Však bývali jsme biti oba stejným karabáčem zpupné cizoty, zakrsali, krváceli – věř, já jako ty! Myslíš, že jsem méně cítil? Srdce taky mám! Také můj hlas o soud Boží volal k výšinám, také ve mně srdce jihlo v požehnaný den, kdy náš rod zas na své hroudě stanul svoboden! S důvěrou jsem náruč rozpřáh, bratra objat chtěl – z tebe však dech odcizení v tvář mi začíšel. Tys mi hrubou botou zdrtil, vzdorem svým jsa zpit, Pohádky mé obraz zlatý! Muselo to být? Jinému bych neodpustil. Ale s duší bolnou od tebe jsem čekal smíru radost obapolnou, čekal jsem, až vystřízlivíš – Bratře, čekám stále! Od koho jsi učil se to? Biješ, biješ dále! Biješ – trochu dlouho již, i do staré rány. 96 Je to tolik radostné, bratr utýraný? Myslím, že jsme u nás doma chtěli šťastni býti? Šťastné lidi těší, jiným bolest působiti? Nechci brát ti, co je tvého. Ale to chci říci: Ruka, kterou kolem dáváš v hebké rukavici, v rukavici navoněné frajírce kde které, železnými klouby svými do krve až pere bratra ve tvář zapýřenou smrtelným tak studem! Jaký zisk to z toho oba jenom míti budem? Myslíš, že já proto mohu bytost svoji zapřít? Že já taky naučím se jak ty na svět patřit? Ale nač? Hleď, jinde též se svět tím řádem točí: bratr bratra nehubí přec, že má jiné oči! Ty máš černé: vidí jenom černou zem kol sebesebe. Což já mohu za své modré? Zůstal v nich kus nebe. Mohu si je vyrvat z těla? Nedostal bych jiné. Ptáče s vyklovaným zrakem žalostně jen zhyne. Nech si své a já si nechám také už ty svoje. Říká se, že uhlídají více oči dvoje. Ostatně, i černé oči někdy blahem jímá pohádka, již možno vidět jenom blankytnýma. 97

DOBRODRUŽSTVÍ STARÉHO JONÁŠOVA.
Kolíbá se, kolíbá, v zálivu svém siném starý žralok Jonášov. Oči v tuku vězí, břicho plné sardinek, ba i majonézy, neboť zhltil lodníka, jenž byl nalit vínem. „Poslouchejte, žraločíci, soudruzi a bratři, ať už kdo nám do rodiny neb dál trochu patří! Nu tak přece zavřete huby aspoň chvíli, děda vám cos vyloží, byste vytrávili. Tak vám jednou modrým mořem korábek se šplouná. Jedou, jak by dobýt chtěli zlatého si rouna. Od východu na západ určitý směr vzali. Já – jak již to je náš zvyk – následoval z dáli. Praporků jim ševelil houf na každém ráhnu, větrem mírným. Myslím již, nadarmo že táhnu – když tu hezká bouřička koráb rozhoupala. Z toho může něco býti – běsům všem buď chvála! Poslouchám a poslouchám – tu ti lidé milí takový vám začnou spor, až bouř přehlušili. To a to prý pomůže, to a to prý dělat, Poseidonu herku dát, Venuši pár selat. – 98 To by hloupé nebylo – myslil jsem si skromně, když už není Poseidona, bylo by to pro mněmě. Ale kde! Nic nedali! Jenom čtverák jeden vyřkl slovo záchranné: Celý spor buď sveden v jiný směr: Kdo zavinil neštěstí to celé? A hned všichni vypátrat chtěli pachatele. To jsem toho uslyšel! Zkrátka, škandalosně! národ útlých duší zná vyctíti se hrozně! Až pak – cestou nejlepší – precedenc prý stará – losem našli jakéhos, řekněm, pampátera. Jmenoval se Holoubek – byl však zvíře dravé! (Soutěže se nebojte – špatně s proudy plave!) Červený jak jablíčko, ještě uchrněný, byl by zaspal soudný den! Celý vyjevený vytažen je z kajuty, slyší řad svých hříchů: Měl se aspoň modlit líp – bouř by přešla v tichu; a pak – jaký patriot! Chtěl, by čerti vzali assyrskou tu ententu, která číhá v dáli, proto taky utíkal, když měl do Ninive, obracet ty pohany z cesty jejich křivé! Taky názor! Ale nyní, plané jsou ty nářky: Zkrátka, se mu nechtělo od mís, od kuchařky, od pytlíka s dukáty. Při tom přec byl hloupý! Effektus to ukáže. – Houpy, houpy, houpy – 99 nějakou mu přišijí na zhrbená záda – a již letí s paluby, voděnkou již padá. – A já honem, honem tam k tomu místu plovu, cítím vonět sádýlko z nejlepšího chovu, od ryšavé brady jde jako prška zlatá – a tož chtivě otvírám hubu jako vrata – a že hloupý žralok vše, co mu řeknou, věří, tedy chlamst – a divný prorok již je jako v peří. Ale to jsem si vám dal! On, sotva tam vletí, jakési hned židovské verše začal pěti a že prý ho poslal Jah, aby v mořské sláni naznačoval věkům všem jakés zmrtvýchvstání! A tak vše to, co jsem shlt, muž i jeho úkol začali tak pracovat kolem sebe vůkol, že jsem cítil zem se chvět, skaliska se hroutit a mým břichem převýborným všecko tak se kroutit, že jsem letěl jako šíp – v minutě sto honů, až jsem ho kdes vyplil zas blízko Askalonu. Fí, to byla přece jen krutá kocovina! Neškodil by na ni sud karmelského vína, v nouzi však jsem za vděk vzal na ten kousek konský bábou s nůší, co v ní vezla ošlejch askalonský. Spadla s bárky. Však z ní též páchlo breberií, (neb v té zemi filištinské od kolébky pijí). – 100 Tak, a teď zas, bratříčci, huby otevřete, pro mne za mne všecko kol sebe pohltněte – ale pozor, žraločíci – konec potom zlý je, jsou i věci – ani starý žralok nestráví je! Nejvíce pak varujte se těch, co naplněni jsou jak rejnok elektřinou snem svým o Vzkříšení!Vzkříšení!“ 101

CO CHCEŠ TU, KRISTE, MEZI NÁMI?
Co chceš tu, Kriste, mezi námi, beránku, mezi hyenami? Na kříži, psanec země němý, pokoje ještě nedáš zemi? Ty nedíš nic – jen zrak Tvůj hledí, vyslanec cizích zásvětí. – Snad někoho z nás nevyhledí – přec za Tebou kdos poletí? Kam přibijem Tě v osamění a jakým trním opletem, bys vydal nám již tuto zem, jež pažit ovcím Tvým již není! Kam vyštveme Tě ještě příště, bys nechal nám to mrchoviště, ať rypák je dle vůle zryje, vše ochutná, co v něm se kryje, a poslintá a pohaní! Nač máme rypák – k líbání? Jen ještě Ty nám rušíš tady žádostí našich rochání. 102 Ne, nám již nikdo nezbrání, chceš Ty? Ne, nikdo, bez výhrady! Tys němý, když nás tolik kviká, řve, chrochtá, vyje – až náš sluch je k jiné řeči dávno hluch – Ty mlčíš – ale k Tobě vzlyká přec ještě cosi ukryté z té siré země rozryté, z těch temných děr přec něco sténá. – Nás ruší hlas ten proklatý! Nač Tebe volá oblezlá má fena, vychrtlá fena s mými štěňaty, vždyť dosud jenom ke lži, ke sprostotě Tvé jméno nectnou tlamou tahala – nač kdesi dole, jak topené kotě, má mladost hloupě se mi ozvala, nač kosti předků šepotašepotat se jaly, ty kosti, jež mé spáry vyhrabaly, nač volá ta a ona vzpomínka má lichá, ten pohled, výkřik do nočního ticha, to právo tam toho, ta duše čísi – ach, Ty Kriste, který mrtvý jsi a siný, vždyť Tvůj němý zrak zas mluvit učí stíny, a Ty, sám stín, bys mohl oživnout též kdysi, 103 a zase mluvit, mluvit, těmi slovy všemi. – Ne, my nechcem! Nesmíš! My tě strhnem k zemi, kříž poslední. – Co chtěl bys mezi námi, beránku, mezi hyenami? 104

HABAKUK.
Proroku v naší selance, jenž klidem svým jen záříš a škubánky a žduchance své věrné chase vaříš, a s pole přijda s večerem si vypiješ svou pintu – ty netrápíš se zhoubným snem o mroucím terebintu, tys vrostl hezky do dneška, v ručenství všelijaká, a mysl tvá se nemešká aférou Béla a draka! Ty nevíš, že je Babylon, a neznáš, co je jáma. – Nu, mají věštci různý sklon: Ten snílek, ten reelnost samá. Jak vždycky. Kdo to převrátí? Není chléb z jedné dížky. Tam ten – ty smíš ho neznati – ten uměl jen smolné šišky, 105 a ještě k tomu chlupaté, a v tom svou hledal slávu! Toť pojmy jenom pomate a škodí všemu stavu. Však má již jen na kahánku a v díře hladem škytá, a pouhým snem tvých škubánků až sliny v ústech chytá. Inu, tam vede střeštěnost, tu se to nejlíp vidí. Dobře, že máme ještě dost řádných, jak ty jsi, lidí. Tož, vjedou-li ti do vlasů, jen neměj, bratře, trému. Bude to – bláznům k úžasu – uznání směru tvému. Bude to velký, dějinný rozmach andělské ruky. (Jen aby místo čupřiny nevjela do paruky.) 106

SALOME.
Sotva již může tragičtěj věc býti skoncována, nežli když taká Salome o hlavu připraví Jana. Byl jeden Honza – skoro Jan, bez kompromisu vždycky. Ať na vsi, nebo ve městě, ved život poustevnický. A nechytračil, nešplhal, jen v budoucno se díval, (až z garderoby velbloudí havelok mu jen zbýval.) Na lesní med v té době sic mu žoldy nestačily, však z kobylky přec na večer buřtíček býval milý. – Nu, žil a snil, vše byl by dal za ideál svůj český – (pardon! chci raděj držet se biblické mluvy hezky!) 107 Tož také jinou postavu již na papír zde nesu: Heroda, který připlet se sem z idumejských lesů. Človíček věru líbezný: jiskry se z očí trousí, huba jak meč, a kolem ní jak pikový král fousy. A Sokol! – říct chci Makabej! (zas mi se pletou ta jména!) žena – toť Judit! A pravý kroj má jejich Salomena. Byly to chvíle nadšení, pro národ zápal mladý, a Honza byl by budoval na lidech těch své hrady. Tož nevím – nechci zaplétat Jana do věcí marných – však Honza, zdá se, utonul v Salome kukadlech žárných. To ještě zlé by nebylo, není co na to říci! Jeť krásné, mít pro ideál vtělenou Beatrici. 108 Však tu jak bouře žene se světová velmoc nová, a Judskem též vlá vítězně již tóga šarlatová. Tu Herodes se přebarvil a přes noc purpur natáh, a pacholků a trabantů měl ihned houfy v patách. Má věstník vládní v pravici a nadmuv tvář jak dudy, tiskne své druhy bývalé Herodes, tetrarcha rudý. A ženské – jako sfantěné frygické nosí čapky. Tak radikální! Běda však, kdo nelíbe jim tlapky! Ó, Jene, Honzo, v poušti sníš? Teď do svědomí hřímej, a popleteným horalům to bělmo s očí snímej! A řekni – co však? Co ty díš? Herodes se ti jen směje. Kdo poštval ženy zbujnělé, s tím zle se, brachu, děje! 109 Herodes – ten cpe bažanty a pivečko si loká; a zatančí-li SalomeSalome, tu jako tetřev toká. A kdyby chtěla celý svět, jí zvůle ta je dána. – Nu, ona mnoho nežádá: zatím jen zhubila Jana. Ó, Jene, Honzo, hrdino, co je teď po tvé práci, když srdce – chci říct, hlava tvá jí v rukou vykrvácí? – – Ba, sotva může tragičtěj věc býti skoncována, nežli, když taká Salome o hlavu připraví Jana. 110

JOSEF V ŽALÁŘI.
Jednou jsme tady pospolu, tak jaké upejpání? Tady je všecko ty a ty, chamrať i břichatí páni. Ó, jen se nestyď, vašnosto! Máš oči – v sádle čárky, víš, já jsem taky chodil k vám s košem od Putifarky – oh, byl to tuze nóbl krám za Memnonovou třídou – však housky – sedm hladných let, jež teprv, bratře, přijdou! Svůj čas jsi trochu předhonil věcí tak delikátní! To smí si, brachu, dovolit jen hospodářství státní! Potom to bude za to stát – tys dával za pakatel – vidíš, tak přijde za mříže i dvorní dodavatel – 111 No, co je platno! – A ty tam, co s tebou, smutný muži? Z tvých číší má přec farao nos jako jednu růži, a Putifar, ten taky byl vždy hezky napařený, když od vás k ránu přidrdal; měls vidět pak ty scény! Tak, co jsi sved? Tys bryndal as, tys chtěl je odučiti? Ó, zemězrádce! Nilu kraj nemůže suchým býti – No, bez urážky! Kdo má znát egyptské vaše knify? Sídlíme zkrátka v paláci s divnými hieroglyfy. Ba, tak to světem kolotá, jak v opojené hlavě, a v lapáku se shledají přerůzní lidé hravě: vy, muži vlasti vážení, já, ultramontán štvavý, vy za cosi, já za svou ctnost, celibát zneuznaný; 112 vy žití v tvář jste hleděli, já v sny se hvězdné stápěl, pár facek shrábnuv od bratří i v cisterně jsem lapěl, a teď zas zde,zde. – Tak vidíte! Nermuťte se tak, bratří! Vás trápí sny? – No, to je kumšt! Můj zrak do dálky patří, i vyložím vám planetu až ku podivu bystře – – – – – – – – – – – – Hm, hm, tak koše, ptáků houf – hm, – to je vážné, mistře! Povídám: tak se točí svět! Není to na legraci! Ty uvisneš a závod tvůj rozberou jinší ptáci. Čeká jich houf, a jiný houf se křikem jejich zláká. Ti budou potom pekařit – oh, sedm let hladných kráká. – Však ty, můj pane šenkýři, ty můžeš býti vesel: pít, to se bude zas a zas 113 při světle nových hesel, a kšeft tvůj zase rozkvete více než dnes a loni, a k vyšinám tě povznesou zas noví faraoni. Oh, pít se bude, bratře, věř! Ostatní vše je klamné! – Mohl bys potom láhvičkou vzpomenout taky na mne. 114

POHÁDKA O PANENCE, JABLONI A PEJSKU. (ŠKAREDÁ.)
Seděla panenka, ohnivý zrak, však krve líné dosud; ručenky v klíně, toužila jen, čekala, co dá osud. A nad ní svatý žití strom, jablka na něm zrála; jiní se rvali, až kapala krev, ona se unyle smála: Jen nechati prý časům čas, že přijít musí ta chvíle. – Nu, spadlo samo, jablíčko, však červivé a shnilé. „Hafy, haf, milá panenko, každý špás něco stojí! Co dávají kde zadarmo, toho se moudrý bojí. Škrábnutí? Kapka krve snad? Toť oběť spasitelka! 115 Vstát musíš, ručky natáhnoutnatáhnout, však jsi již dosti velká!“ „„Nu dobře, dobře, hafánku! Však netřeba se lekat. Ta jabloň na rok rodí zas – a tys měl též dřív štěkat!““ Přes zimu tančila, pila punč, koblihy cukrové jedla – a jak se trochu jařilo, hned pod jabloň si sedla. Jsou dlouhé tak a parné dni. Zdali to brzy bude? Rdějí se? Ano, rdějí již tomu, kdo brýle má rudé. Tož vzhůru, hezky vypjat se, na špičky, kdo chce být velký! Je nutno přerůst, předhonit ostatní čekatelky. „Hafy, haf, ještě netrhej! Panenko, počkej trošku!“ Neslyší, nevidí, celá jen plá a rve si do fěrtošku. Můj Bože, je to dobrota! 116 Až zuby lezou z dásně. Je to tak trpké, kyselé – však prvním být je krásné! „Hafy, haf, milá panenko, čas třeba časům nechat. Kdo nemá dosti rozumu, nadarmo je mu spěchat. Česá se, až se ochladí, a zvlášť ty druhy rudé. Tohle jen vysyp do smetí, počkej, jak za rok bude.“ „„I mlčíš, ty psí obludo! Ty haníš vždy mé skutky. Kdo ve světě dbá na psí hlas! Tam zalez do své budky!““ A přes zimu z těch kyselčat záviny denně pekla, a z jara, celá zmořená, se pod jabloň zas vlekla. A seděla a čekala a zdřímla v jarním vzduchu. (Pejsek má v boudě přes pusu náhubek od ucha k uchu.) 117 A kolem šum a šepoty, pak strkání a váda. – Teď my si kapsy nacpeme, teď je zas na nás řada! Teď klacek, kámen hodný sem, a jen do toho bíti! Nač má nás zase s česáním ta holka předhoniti! – „Hafy, haf, vstávejvstávej, panenko! Poslední chvilka volá: Kde jaký rošťák strom ti rve, jabloň je skoro již holá!“ „„Proč nehlídáš, proč nechňapneš za lýtko, ty pse všivý?““ A kopne ho, až zaskučí. „„Nač svět ty mrchy živí?““ A já tu hloupou pohádku s tím musím ukončiti; nevím, zda jabloň rozbitá na rok co bude míti. Však hafánek si bolestně svou ránu líže v skrejši. „Myslel jsem, že ta panenka má nožku spanilejší. –“ 118

TOHLE NEMÁ ANI NÁPISU.
Heřmánek, šalvěj s demutí – nic do všech babích léků; jsme nafouklí, jsme nadmutí epidemií vzteku. Jen rozbit kol vše na kusy, rozmačkat, polámat kosti – jinak nás všecky zadusí ten příval temné zlosti! Jen koho? – Bližní předrahý stejným se raplem schvátil a bez veliké úvahy každou by zčerstva vrátil. Tam toho říznout, potvoru? Řízneš snad sebe spolu. Ten velký vliv má nahoru, ten všemocný je dolů. Tak pěst jen hezky v kapse hřej a přicapni jak štěně; s mocnými si to nerozlej, s chachary dnes tím méně! 119 Ó, že je guma drahá tak, není na kramflek ani; dobrý by byl z ní hajdalák na denní zfackování. Však co ten vzteklý, černý rmut, jenž bouřně v tobě kvasí? Jsi celý jím už proniknut. Kam vylije se asi? Ó, našels přec! Ó, jsi ty kos, neb aspoň máš ty štěstí! Je na světě přec ještě kdos, kdo musí vše to snésti. Ta černá kutna (– ví to Bůh – dávno již míň než nula,) však zakletý vší bídy kruh jen ona kol nás skula. (Tož, kdyby jen už čert ji vzal, je beztoho zpuchřelá celá –) však, co tys měl a nedělal, ať ona teď za tebe dělá! Ať se teď toho nelekáneleká, ráj dělat z pekla tvého – (však při tom ať ti neceká, sakra, do praničeho!) 120 Ať chrání zvlášť od záhuby věc národní, jež padá. (Tys dal tu věc za holuby, jež huba tvá by ráda.) Ať dělá! – Ne, již raděj nic! Ať z parády se ztratí! (Však na koho pak z plných plic vztek budem vylévati?) – Tak, národe, jen vyblij se, když je ti tolik na nic; jen vyzuř se, jen vybij se, nestojí tě to pranic, až jednou, třebas v soudný den i duše tvá to spatří: byla to také přece jen bolestná, živá tvář bratří. 121

KOSTKY.
Bílých a černých myšlenek běh. Daly se do skoku po párech naděje, zoufalství, kletba i zpěv, odboj a smír a láska a hněv. Zašeří jedna důvěrnou bělí, ale stín černý běží již za ní. Markétku špehuje Mefisto smělý, princezna utíká před černou saní. – Tak skokem dvě kostky vždy na buben sjely, černá a bílá z žoldnéře dlaní. Ty hnědé dlaně též někdy se znaví a vždy ani není, do čeho bít. – Náladou zrádnou tok myšlenek dravý chtěl by pak srdce zadávit, a holek když není a není, co pít, tož kostky se vyhodí a jazyk jen mlaskne: Bratříčku, na plášť sedni si sem! Jen když tu chvíli zabijem, ať měsíční žold na to praskne! Ať praskne vše, co vydobyto, čert všecko vem dnes zajednou! Čeho tu žal, když všeho je líto, 122 v tu noc, než hvězdy poblednou. – Ty nechceš, škudlo? Buď si tam! Já umím hráti sám! Vidíš tu bílou lichometnou? Vidíš tu černou sestru její? Jak honí se, jak přebíjejí, jak nárazem se střetnou! Je každá levhart tečkovaný a obě mají tvrdé hrany, ty škrábnou, ba ty zarývají, když po pružné, ozvučné bláně házejí jimi šílené dlaně. – Hra hloupá, však hraji, musím, hraji. – Vidíš, jak bílá a černá si po bubnu tančí? Kly bílé v černé tlamě kančí, květ bílý tůně na kraji. – Já neházím, já nehraji! Kdos jiný chřestí kostkami za mne, bílá a černá crnkají, klamné, a mysl se tím utlouká v zakletí, které láká i bolí. – Toť kletba, vášeň, můra, zvyk – jsme samý fantas, karbaník – toť tíže chvilky lenivé v poli. – Ale jak trubka zahlaholí 123 a zbraní třesk a koní ržání. – Hola, ho, do kupy, bratrstvo věrné! Adije kostky! Střesem tu můru! Buben má jiné povolání! Smetou se všecky, bílé i černé, ať ztratí, kdo měl právě hod! Ať ten, či ten, teď vzhůru, vzhůru, za povinností – na pochod! 124

ETYMON.
Jak pojmy lidské časem zrají, zde malý příklad viz: Při slově kacíř v dětství máji mráz chodil po mně kdys, neb z dojemných knih vzdělávacích dočetl jsem se o těch dracích a samorostle mněl, že proto tak se zvou, že kácejí, nač napadnou, zvlášť svaté sochy, obrazy a chrámy – – no, to buď Pán Bůh s námi! Pak studentu, jenž ulovil již stěží pár řeckých slov – a taky Katharos, duch urputný zas v druhý extrém běží: mu génij jakýs nabulíkal cos, a víc než celé řečtině on věří dál své vidině, dál drží český slova kmen, jen smysl silno poopraví, by český byl i pojem pravý. „Ba, kácí, ovšem kácí taký člověk zlatý však modly jen a tyrany a katy!“ on dumá sněním unášen. – 125 Však knih je moc a nestejných; vanou i jiné větry v nich. A kdybys vzal jen s reservou, co o těch zvíš, již „čistými“ se zvali, tož hroznými přec zjeví se i z dáli ti hrdí lidé, kteří soudí vše a rvou, a k tomu ještě pevně jsou si jisti, že v neurvalé této robotě zůstali oni jediní zde čisti! A na konec, když víc pak v životě než v knihách čteš (jeť poučný ten shon!) snad dokonce si jednou pobroukneš: „Nač uznávat jen jedno etymon? Když Katharos – tož Kateřina též! A myslím jakés spojení je přec se slovem Kateřinky – což je blázinec!“ 126

HANÁCKÝ ŽIŽKA. (Psáno 1916 – k jubileu Prajzů.)
Belo to právě před žněma – a Prajzu všode héna, Frolin se žene s hraběma, měl za potokem sena. No, kde pak Frolin, to bel drak! Ten neďál jenom hobó. Tož s lókó belo take tak. A měl jož kopko hrobó, dež najednó se podivá a vidí: chlap jak skeda, tož burkuš, leti protivá, a rovnó k němo teda. A Frolin, hop! e s patama! jak zem be po něm slehla. Prajz, přenda, krótil fósama – kopka se ani nehla. To začal ten Prajz fluchtrovat a pré že „heraus muss a!“ a do té kopke pchat a pchat jak rozjeděná vusa. 127 A Frolin pořád nic a nic, tak jak ten rak v té díře. Šak bel pak jeden šrám a švic, až nebelo to k viře. Až najednó se z hloboka to seno provalelo; „A tož te tak? Te do voka? E te prach kokrhélo!“ A drap ho e s tém vřetenem, a žduch s něm do bahniska – to žblunklo jak za kameněm – co dál – se jenom piská. A vrátil se jak jenerál, šak jenom s jedném vokem. Až po Prajzích řekl, co ďál na lóce za potokem. – Šak je to právě půl sta let, co Frolin jedném kóká; a moc se zatím změnil svět, jen Hanák né a lóka. A mladi – vobě voče zas do světa na šeroko... A Frolin řiká: Sraz každymo vaz, kdo tě chce vepchnót voko. – 128 FRANTIŠEK ODVALIL.
Dr. František Odvalil narodil se 3. října 1880 v Jaroměřicích na Moravě. Gymnasium studoval v Kroměříži, kde 1900 na německém gymnasiu maturoval. Již na gymnasiu, jak píše, „spáchal spoustu pitomých básniček, které bývaly občas horlivými prefekty konfiskovány, nebo v opisech u spolužáků kolovaly“. Sám jich neschovávalneschovával, a tak mu taky zmizela prvotinaprvotina, „epos“ Emigranti – celou studentskou „théhu“ obsahující, kterou napsal již jako tercián. Bylo by zajímavo, kdyby se u některého spolužáka neb známého vynořila; sám autor jí připisuje význam větší než všem pozdějším z dob gymnasijních a potěšil by se jejím nálezem. Po maturitě vstoupil Odvalil do olomuckého semináře, kde súčastnil se ruchu literárního a přednáškového v Jednotě bohoslovecké, kde také byl svého času předsedou literárního kroužku. Literární tištěná prvotina jeho vyšla na nejvýchodnější výspě jazyka českého – švabachem tištěná v Ratiboři v Pruském Slezsku – v kalendáři na rok 1901 vydaném „Katolickými novinami“. Byla to delší Legenda o pěti růžích, psaná manýrou Zeyerovskou (jak „Vlast“ tehdy uznala nejlepší z beletristických kusů kalendáře.)kalendáře). Pak uveřejnil básně a články v „Museu“, něco v „Novém životě“. Ačkoli s velikým zájmem a dobře studoval theologii a také jeho chování nemohlo se nejmenšího vytýkati, dostal – výslovně „bez udání důvodů“, roku 1903 ke konci prázdnin škripta, to jest – byl ze semináře vyloučen. Studoval tedy poslední rok bohosloví v Praze, kde byl 29. června 19041904, přes protest svých olomuckých představených, vysvěcen. Také odtud psal do „Musea“, „Nového života“ a „Evy“. Pak kaplanoval v Chebu, a tam, zase na nejzápadnější výspě světa českého, napsal a odtud datoval 1907 první knižní publikaci, obsáhlou studii o J. K. Huysmansovi s obšírnými výňatky ze všech děl, která Huysmans po konversi napsal. Již tehdy začal uveřejňovat překlady ve staroříšském Studiu. Také něco v „Novém životě“, zvláště překlady cír- [129] kevních hymnů. Roku 1908 přišel za duchovního správce trestnice pankrácké v Praze, kde dosud působí. Doplniv přes mnohé překážky privátní pílí svá studia byl r. 1917 prohlášen doktorem theologie. Roku 1917 vyšla v Staré Říši v „Dobrém díle“ básnická sbírka „Kvetoucí meze“, obsahující dosavadní básnickou žeň Odvalilovu. Pokud se jí kritika zabývala, byla kniha přijata s uznáním i od směrů nekatolických. Katolické časopisy ji však z velké části ignorovaly, nebo dosti reservovaně o ní mluvily. Byla považována za „mystiku“, ale autor se k této charakteristice nehlásí. Ale náboženství, a sice bolestně žité, to je i tam, kde se o něm přímo nemluví. Že i české srdce v ní hrdě a hořce promluvilo v dobách největšího útisku, toho si ani nikdo nevšimnul. Jinak uveřejnil Odvalil překlady z ruštiny (zvláště jemný Dymovův román „Vlas“ v „Dobrém díle“) a z frančtiny, většinou ve Staré Říši, Claudelovu „Křížovou cestu“ a článek o Claudelovi v „Arše“ vedle některých původních básní a drobností tamtéž, překlady z ruštiny a frančtiny, něco z maloruštiny, polštiny i němčiny jinde. (Davernův román „Cena krve“ z frančtiny, vychází v letošíchletošních „Květech lásky“.) K tisku připravena jsou Claudelova dosud nepřeložená dramata, Demolder, menší studie a články pro „Nova et Vetera“, Tadeáše Micińského Basilissa Theofano a j. Za dřívějších let uveřejňoval hojně kázaní v „Kazatelně“. První svazek sebraných nedělních řečí, většinou nových, má vyjít letos v Brně a další jsou připraveny. Obsáhlá studie o řeckém rozkolu dosud pro nepříznivé poměry tiskové nevyšla. Přítomná sbírka obsahuje dojmy z války a doby po válce. Něco bylo uveřejněno – většinou uveřejněno býti nemohlo za války – po ní pak svazek již v celku hotový rovněž pro nepříznivé poměry vydavatelské ležel, až nyní vychází doplněn novými dojmy toho, „co z venku zaznívalo“. Jiný svazek, intimních věcí, skoro vesměs také dosud netištěných, je k zadání. O. pracuje o nábožen. románě z doby „Temna“. Odvalil je nepolepšitelný zarputilec, upřímný a věrný několika málo přátelům, ostatní „ať prý ho škrabou na zádech“. LAD. ZAMYKAL.
[130] OBSAH: Str. Mír a vojna7 Železný hrad32 Smutné manželství34 Boha není36 Bukolikon ex anno 191739 Loučení zvonů43 Božetěchu48 Pečení chleba51 Království srdce60 Prapory65 Lípa67 Dvě matky78 Holubi94 Bratře96 Dobrodružství starého Jonášova 98 Co chceš tu, Kriste, mezi námi102 Habakuk105 Salome107 Josef v žaláři111 Pohádka o panence, jabloni a pejsku115 Tohle nemá ani nápisu119 Kostky122 Etymon125 Hanácký Žižka127 František Odvalil129
E: av; 2005 [131]