DVĚ MATKY.

František Odvalil

DVĚ MATKY.
I.
Stínem habrů za dědinou kaplička svou bělí svítí. Otevřené dvéře kynou: Pojď se také pomodliti! Na bílé jí stěny do růžova vlahý večer jarní záplavu svou vlívá. V kytkách na oltáři, celá jako živá, Maria tam Panna Jezulátko chová. Chová si ho, chová, usmívá se dolů na toho, kdo dal tu kytku polních květů, na toho, kdo nese kytku svého bolu, na toho, kdo zraněn utíká sem světu. Chová Jezulátko, tklivě se usmívá a ženuna ženu, která denně zde prodlí, na matku, jež dnes truchlivá v slzách se vroucně modlí: „Maria, matko bolů všech, slyš srdce matky v bolestech! Dítě mé jediné, Václava mého, mi zachraň z toho moře zbouřeného! Dnes rok jsme spolu klečeli 78 naposled pod tvými krovy, a od té doby nezřely jej oči bědné vdovy. Jen mnoho slz jsi viděla a vzdechů mých jsi slyšela zde, Pomocnice milá! A vyznávám, žes vlila tak často v srdce potěšení – však dnes to srdce truchlivé je bolestí až neživé, je dlouho, dlouho bez znamení! I ty lístky, Panno, od srdce tak psané, které chodily, jak ptáče ke hnízdu se vrací, nejdou již tak dlouho! Ó, snad vykrvácí neviděnou ranou srdce utýrané! – Ke komu mám jenom útočiště vzíti, ne-li k tobě, jejíž oči celým světem svítí, jež ho můžeš vzíti, kdekoliv on bude, pod hvězdný plášť všude!“ A Svatá Panna usmívá se dál na matku, jež rozplývá se slzami ve své úzkosti. „Přec víš, co bylo naší radostí: víš, že muž můj dobrý poctivým mým věnem a svou prací dům tvůj sešlý budoval, až i při tom zhynul, zraněn stromu kmenem, ale s radostí i tu že obět dal, 79 že jsme s dítětem mým, pokud bylo síly, kapličku tvou potom věrně dokončili, že tu krásnou sochu tvou sám sem přivez s námahou hoch ten dobrý, jenž je celou mojí pýchou. – Ba, tys vždycky zřela v světničku nám tichou, víš, že potěchy jsme jiné neznali, nežli Bohu sloužit, lidské mírnit hoře. – Matko, tvoje láska jest prý jako moře, což nám nedáš, bychom zas se shledali?“ A Svatá Panna v rajské kráse dál s oltáře jen usmívá se na ženu, jež ruce lomí. „Matko, tak se zastesklo mi po dítěti mém dnes, po Václavu! Viděla jsem jeho zkrvavenou hlavu, viděla jsem ve snách jeho mírné oči zhasínat. Ó, matko, snad se nerozskočí srdce mé! Já vím, ty znáš ty boly kruté. Ale ty jsi aspoň tělo studené přitiskla na srdce mečem proniknuté – čím pak potěšíš to bědné srdce mé? Zase máš své dítě, v nebi zas jste spolu, i na oltářích jej tulíš v náruč svou. Snadno je ti ke mně usmívat se dolů, ale ve mně srdce hyne tesknotou, mysl má se kalí – vždyť mi všecko vzali, 80 nejubožší ženu tady zanechali, mysl má se mate – já to dítě svaté tobě taky vezmu a nevrátím dřív, dokud tvojí péčí ze všech nebezpečí nevrátí se ke mně Václav můj zas živ!“ A bledá žena zoufalá již po soše se vypjala a Ježíška, jejž v dávné dny v šat oblékla kdys brokátný, s ramene svaté Panny sňala a s lupem na útěk se dala. A po polích a do strání svůj výkřik zvonek vyzvání, a kvítí kol, by nezřelo, své oči raděj přivřelo, a větřík ulekaný sténá, že Svatá Panna oloupena! A na oltáři jako živá se Matka Boží pousmívá, a ruka prázdná hrozbou není; je jenom gestem udivení. II.
Prvním svitem večera mléčná dráha skví se. Maria Panna milostná po ní prochází se. 81 Zastaví se, k zemi zří – vidí udivená, jak jí vzala Ježíška utrápená žena. Jak by zrak se zarosil... Ale vtom již taky šumot křídel obrovských slyšet nad oblaky. Kam to spěje archanděl? „Postoj, Gabrieli!“ Na slovo své královny stane anděl skvělý. „Kam pak?“ – „„Svatá Panno, víš. Já, jenž v Nazaretu z vůle Boží zvěstoval vykoupení světu, že máš syna mít, jsem děl..děl... Viz, tam drzou rukou žena ti ho vyrvala, zmámená svou mukou. Musí býti navrácen! Přísný je trest Boží. –““ „Tak, buď vrácen! Ať se jen Gabriel v to vloží! Ale, poslyš, zdá se mi, Gabrieli svatý, že jsi mým též dvořanem, musíš poslouchati! Víš, tenkrát jsi musel též počkat ve svém letu, až jsem já „Aj dívka Páně“ řekla v Nazaretu. Slovo Boží stane se, děťátko se vrátí, ale kdy a jak, až já sobě budu přáti. 82 Ty, nebeské služby prost, pokdy máš k své pouti, ale já se nesmím teď odtud ani hnouti, musím držet, vždyť to víš, ruku svého Syna, aby nedopadla tíž, jak zaslouží vina. Jdi a plň i rozkaz můj: Synka vdovy jemně ochranou svou provázej kolem celé země, ať zas padne s jásotem na srdce své matky. Pak i žena ubohá dá mi Dítě zpátky.zpátky.“ III.
Od Karpatské strany nocí vítr skolí – leží porubaný syneček tam v poli. Na Karpatská čela drobný deštík padá – ach, toho zde měla matička tak ráda. Ráno zase tratí po horách se stíny – pochopí jen Máti slzy maminčiny. 83 IV.
Zbělely jí vlasy, ústa oněměla. V kapličce si denně jako dříve kleká smutná, ale klidná. Dědinka pak celá horší se a diví, ale jenom čeká, o Jezule nové nikdo nestará se. Však to beztoho jen bude vdova zase, jenom že as čeká, až se Václav vrátí. Jistě potom oba budou o to dbáti nahradit, co kterás ruka drzá vzala. A když nevrátí se? Pak by sama dbala. Co by s jměníčkem svým vdova započala? V útrapách a soužení přec ty časy letí. Bože, vždyť to bude již pomalu rok třetí. Lístek! „Máti předrahá, živ a zdráv jsem zase, však se vám zas navrátím v lepším, Bůh dá, čase. Více psáti nemohu. Buďte mi tam zdráva! Přes Rus šírou Václav vám políbení dává.“ A zas pak dlouhé mlčení a nejisté jen vzkazy, a měsíce teď táhnou se a čas se sotva plazí, a útisk denně všeliký – však v duši matky veliký klid nic již nepokazí. – – V pohorské vísce mnoho se neví, matička prostá teprv ne. Jednoho dne však zázrak se zjevízjeví, 84 poselství letí radostné. Zda je to jásot, či srdce to steny ten hlas slzami zatopený: Národe, vstávej, na vlastní čelo si korunu dávej! O čem ti mluvili proroci tvoji, stalo se skutkem v hoři a boji, národe vykoupený! A do poslední dědiny nadšení požár jediný se rozšleh v onom dni a radostně pak v šíř i dál v ten krásný podzim plápolal, jak záře vánoční. Ó svatá dobo, příští Páně po adventu tak předlouhém! Tys lékem byla každé ráně, tak krásným, vyplněným snem, zřel v tobě každý ráj svůj blahý, a kde zbyl v srdci jaký žal, tam člověk, vzdychnuv, zrak svůj vlahý oddaně k zítřku upíral. I maminčina hlava sivá k radosti všech jen mlčky kývá, pokorně čeká – čeká dál. – Až přišel večer – u stolů 85 v blikavém lampy plápolu ztajeným dechem po vsích kdy četli, jak do matičky, do svobodné Prahy, jonáků našich první zástup drahý vítězným krokem vtáh – tu v chalupě se jedné dvéře porozletly a přes ten nízký práh v baretě modrém junák opravdový na šíji letí matky vdovy. „Mamičko!“ – „Václave!“ – Objetí dlouhé. Hluboký pohled do očí. Ano, to není mámení pouhé! Až se jí hlava zatočí. Večerem vlahým zní Anděl Páně. „Teď budeš s námi?“ – „„Za krátko.““ „Ale teď pojďme k Marii Panně!“ – – – – – – – – – – „„Mamičko, kde má děťátko?““ – – V.
„Nebylo to smrtelné. Hle, jen jizva malá. Probudím se v zajetí. Vousatá se smála srdečná tvář nade mnou. A z té brady jeho na širokém řemeni z čtverce bronzového laskavě mi kynula s Dítkem Boží matka. Polibek jí donesla ruka moje vratká, a zas oči zavřel jsem. Ale, mamičko má, věř, že od té chvíle zas byl jsem jako doma. 86 Dobře o mne pečoval, než mne v špitál dali, Ivuška můj bradatý. Vždyť jsme se hned znali, oba věrní synové té, již na řemeni nosil hrůzou bitev on. V horečném pak snění zdálo se mi v onen den, jak by Boží matka, jako z naší kapličky, ale bez děťátka, prázdnou rukou kynula: „Musíš přijít domů, abys mi je navrátil!“ – Usmál jsem se tomu, ale od té byl jsem jist, když ona tak řekla, že se musím navrátit třebas z hrůzy pekla. Brzy byl jsem zase zdráv. Pak to putování, až jsem kdes pod Uralem přišel k jedné paní. Muž jí padl. Mladičká, měla oči laní a pak úsměv, matičko, měla ti ta vdova nebeský a smutný jak Lidka sousedova. Měla dvorec. Přišel jsem tam jen za oráče – ona pořád smutnější, nemocné jak ptáče, s důvěrou tak dojemnou vše mi svěřovala, až jsem viděl, že mi vše do rukou již dala. Bylo mi tam dobře tak – ale když ty zraky do duše mi hleděly, tesknil jsem pak taky. – Ano, milá matičko, tam v té ruské zemi všecko je tak bolestné, že i dnes žal je mi, když si jenom vzpomenu. Jednou, když ta paní do města mne poslala v svátek Zvěstování, k službám Božím kynuly zlaté cerkve báně. Vstoupil jsem – byl ikon řad, taky anděl Páně Marii jak pozdravil; tu jsem zaštkal v bolu: Kéž i mně by poselství přines s nebe dolů! 87 A když tak jsem v slzách stál – hlehle, tu na rameno ruka se mi položí. Budiž pochváleno jméno Boží, který tak sved mne se přítelem! Matičko, ten vzácný druh byl mi Gabrielem, neboť slavnou nes mi zvěsť, že dal Pán Bůh milý čas, abychom otčině volnost navrátili, aby mezi národy z poroby se zvedla a na trůně otců svých na věky zas sedla. Bylo sice bolestno před oči své paní předstoupit a oznámit své jí odhodlání. Slzami jsem pokropil laskavé jí ruce. – Ale tak se zdálo mi, veliké že muce, nevím jaké, unikám. A pak do družiny vstoupil jsem a bojoval, strádal jako jiný. Veliké to byly dny, těžké, ale slavné, kdy do české duše vtáh dech zas doby dávnédávné, kdy jsme, jak kdys otcové, směli zase jíti pod vlastními prapory v boj za čest a bytí. Co budu já povídat? Písmeno jen pouhé, byl jsem také v básni té hrdinné a dlouhé, jež se nese velebná po dálce a šíři od Karpat přes smutnou Rus celé po Sibiři, bojem hřmí a žalem lká, buduje svou prací, až se slavná vítězstvím v domov svůj zas vrací během slunka opačným, kolem země celé – jak by na vzdor osudům nesla Spasitele! Dlouhá cesta, těžká pout, ale všude po ní zdálo mi se, matičko, že mi v duši zvoní pozdrav Matky nebeské: obrázečkem v lese, 88 s věží milým klekáním, jež se v soumrak nese, celým světem, nejvíc však bolestný a známý hlas ten zněl mi Francií: svaté Notre Damy, velechrámy Marie, rozbité tam stály, němé lidem do duší tolik žalovaly. Matko, tu jsem pochopil, že v tom svatém boji vlastně bojovali jsme za čest matky trojí: za vši lidskost deptanou, za svou vlast tam v dáli – a za Nebes Královnu, které Syna brali! Teď jsem zde! Však duši mou svatá bázeň jímá! Skutečností byl můj sen: rukamarukama, hlehle, svýma Ježíška si nechová naše svatá Máti! Skrze ni se vracím já. Jak se jí Syn vrátí!“ „„Vrátí, vrátí, synáčku, slavně, s díky vrátí!““ – Starou truhlu otvírá rukou rozechvěnou a již oba, máť i syn, leží na kolenou: Zahaleno v bílý šat děťátko, hle, svěží na staré tam postile pokojně si leží. Venku černou oblohou drobounce se sněží. VI.
Bílý, svatý, štědrý den. Zas zří soumrak do oken, ale kapli slavná záře zalívá, a od oltáře 89 mluví k lidu starý kněz: „Svatý, štědrý večer dnes. Maria Panna děťátko Boží v náruč svou jímá, v jesličky složí, její je, její, Boží Syn! A třebas i trochu v náruč jej vloží pastouškům, kteří k jesliček loži spěchali ze svých doubravin – přece zas bere jej, její je dnes, a nesmí ani Herodes vyrvati matce poupátko její – – A dnes by lidé, v beznaději, a dnes by lidé, svedeni mukoumukou, chtěli svou hříšnou ubohou rukou s oltářů svých a od sebe rváti Syna a Máti? – – Ale vím, že poblouzení každé vinou stejnou není. Hle, zde srdce v žalném zmatku, hle, zde bolem chorá hlava, s prostotou však víra pravá v dětinském svém zasáhnutí Matku Boží k činu nutí: Na souboj zve matka Matku! Jaká výzva! Ku pomoci celé nebe v boj se řítí! Svatá Panna ne tak mocí, 90 láskou chce jen vítěziti, bojovat chce láskou jen. Ale pak, když zvítězila, matce syna navrátila, také ona chce zas míti Synáčka v svůj štědrý den! Pojď již tedy, usoužená ženo, dnes tak potěšená, a jak ruka tvá kdys vzala Dítě z loktů mateřských, tak ho ulož zase v nich, jemu budiž za vše chvála! – A vy všichni v zemi celé, jichžto srdce prázdné sténá jako náruč otevřená – nastolte zas Spasitele v svatyni těch srdcí svých, aby ve všech českých ústech znělo dnes jak v jednom úle: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem dobré vůle!“ A před oltář jak proměněna se synem předstupuje žena, a napřažené ruce její Ježíška v rouchu brokátném zas Marii Panně navracejí. 91 A lidem němý úžas běží – a ejhle, v tichu posvátném se ode dveří dere s těží děvuška jako májový květ. Jak nemá se jí ručka chvět, ručka, co třpytnou čelenku nese, a hlas, jenž v tichu odezve se: „Ježíšku, tvůrci divů těch, z krvavých slz české země, z granátů dívky v korunku stkán ten vínek v dík buď věnován.“ – Ach – snad mnoho prozradila! Oči se klopí. Jediný vzdech, skloněné tváře hoří tak temně. – „V dík? A za co, Lidko milá?“ Ne, dnes nic již nezjeví. Však, kdo chce, ten dobře ví. „Lidko, Lidko, v srdce skrejši záblesk jenom nejtajnější, nesmělý, však nejněžnější – ten že by se vyplnil? Kdo by tolik byl kdy snil?“ V slzách blaha celá září, 92 rajský nach ji oblívá. Bože, tolik, tolik štěstí! – Vánoce kol cítil kvésti v dál po celé české zemi samých květů závějemi, a Máť Boží na oltáři s dítkem svým se usmívá. – 93

Básně v knize Co v duši zaléhalo: