CO CHCEŠ TU, KRISTE, MEZI NÁMI?

CO CHCEŠ TU, KRISTE, MEZI NÁMI?
Co chceš tu, Kriste, mezi námi, beránku, mezi hyenami? Na kříži, psanec země němý, pokoje ještě nedáš zemi? Ty nedíš nic – jen zrak Tvůj hledí, vyslanec cizích zásvětí. – Snad někoho z nás nevyhledí – přec za Tebou kdos poletí? Kam přibijem Tě v osamění a jakým trním opletem, bys vydal nám již tuto zem, jež pažit ovcím Tvým již není! Kam vyštveme Tě ještě příště, bys nechal nám to mrchoviště, ať rypák je dle vůle zryje, vše ochutná, co v něm se kryje, a poslintá a pohaní! Nač máme rypák – k líbání? Jen ještě Ty nám rušíš tady žádostí našich rochání. 102 Ne, nám již nikdo nezbrání, chceš Ty? Ne, nikdo, bez výhrady! Tys němý, když nás tolik kviká, řve, chrochtá, vyje – až náš sluch je k jiné řeči dávno hluch – Ty mlčíš – ale k Tobě vzlyká přec ještě cosi ukryté z té siré země rozryté, z těch temných děr přec něco sténá. – Nás ruší hlas ten proklatý! Nač Tebe volá oblezlá má fena, vychrtlá fena s mými štěňaty, vždyť dosud jenom ke lži, ke sprostotě Tvé jméno nectnou tlamou tahala – nač kdesi dole, jak topené kotě, má mladost hloupě se mi ozvala, nač kosti předků šepotašepotat se jaly, ty kosti, jež mé spáry vyhrabaly, nač volá ta a ona vzpomínka má lichá, ten pohled, výkřik do nočního ticha, to právo tam toho, ta duše čísi – ach, Ty Kriste, který mrtvý jsi a siný, vždyť Tvůj němý zrak zas mluvit učí stíny, a Ty, sám stín, bys mohl oživnout též kdysi, 103 a zase mluvit, mluvit, těmi slovy všemi. – Ne, my nechcem! Nesmíš! My tě strhnem k zemi, kříž poslední. – Co chtěl bys mezi námi, beránku, mezi hyenami? 104