LÍPA.
1.
Dlouho tu stávala jak šedý úl chata.
Rostl v ní bílý vosk panenských těl,
rostla jak vonný med moudrost v ní svatá,
a poesie pel
se do pokladen shromažďoval
odevšad z lučin, lesů a lích
v ten úl, jejž snětí zastiňoval
a v ochraně své věrně choval
strom svatý listů srdčitých.
Dlouho tu stával dumný úl tich;
v klobouku došků své bohatství tajil,
šeptal a bzučel a zpíval a bájil –
až medvěd úl ten rozházel.
Ušlapán šumný národ včel,
na místo ruchu sedlo si ticho,
a co se nevešlo v chlupaté břicho,
po zemi leží rozmetané.
V bolestných krůpějích zlatý med kane,
pažitem mrtvě kus plástu se bělá –
Hrůza jde kolem a chvěje se celá
lípa jak matka osiřelá.
67
Tys viděl, Tys viděl, Tys viděl to, Pane!
2.
A ve kraj děsem neživý
táh chumáč jiných včel.
Jak z česna pekel. – Ohnivý
sršeň do úlu sjel,
a mladých sršňů vzteklý roj
se v pustém hnízdě zlíh
a na pastvu a na výboj
již letí po snětích.
Do koše matky lípy on pad
a přissál se a pás.
V něm zašuměl jen žalný hlas,
a zmlknul strom a zvad.
A poplašná jak pochodeň
strom s chatou planul noc a denden,
až chladným deštěm zhas. –
Stojí tu, stojí, lípa ohořelá,
na hrstku popela s jejího čela
jen uhýlek se střás.
3.
„Vás, chlapi, ještě tolik zbylo?
Tys nechal zdravý sobě hnát?
68
Co s ním chceš dělat? Kazit dílo,
jež zánik váš měl budovat?
Proč netlí kdes tvá lebka klatá?
Mají se z ní zas miasmata
dál ještě trousit v tuto zem,
ohněm a mečem vyčištěnou,
železnou metlou vymetenou,
získanou panským národem?
Vás ještě tolik, hmyze černý?
Tož, vy abyste zůstali,
má našich hochů přenádherný
květ zapadat tam do dáli?
Ó, otroci, zda nejste k tomu
jim mrchou svou stlát cestu vítěznou
a zůstat tam, by oni vrátili se domů
a stanuli zde patou železnou –
a holky vaše mohou být pak rády,
že smějí počat z nich rod lépe zvedený. –
Ó zdecimujem, zdecimujem řady!
Tu také červ pod lípou zrozený!
Tu také havěť z toho spáleného hnízda!
Přivažte jej! A jeho hruď
vám terčem buď,
ať věrná kulka hvízdá!“
Jich cvaklo šest – a pět se ve kmen vrylo.
Jich cvaklo šest, jen jedno u srdce se skrylo,
jen jedno zrno olova. To jedno postačilo.
69
4.
Matičko lípo, jak nacházím tebe!
Holé je místo, kde stával dům náš,
mračí se nad ním jen pochmurné nebe,
a ty mi umíráš!
Na věrný kmen tvůj kladu svou hlavu,
vychladla ovšem ve světě dost.
V srdci však pálí pro zašlou tvou slávu,
pro sladkou velikost.
Usínám znaven. První noc doma!
Doma! A chud a opuštěn!
Duši mé šeptá však mednýma rtoma
duše tvá věků tajemný sen:
5.
Nesázel jí leda Pán Bůh. Mladičká tu stála,
když se v jejím stínu chata budovala.
Pod ní usoužená po robotě hlava
sklánivá se v dlaně, zdrané do krvava.
Vysoko již měsíc bledým nebem šeří,
únavou vše leží, jenom lán se čeří,
únavou vše mrtvo, jen to srdce bědné
70
začíná žít nyní. Nemělo kdy ve dne.
Žije, touží, prahne, žaluje a nyje,
srdci družky věrné s důvěrou vstříc bije,
na něm roste, sílí k nové práci denní,
čeká na lepšího jitra probuzení,
čeká jako hrouda na paprsek vesny,
čeká jak v té lípě na svůj rozlet plesný
pěnkavino hnízdo, v němž se dorost peří.
Tak zde člověk čeká, miluje a věří. –
6.
Byly to dlouhé roráty, tesklivé věky touhy.
A leta jdou, jak chodci mhou, řad šedivý a dlouhý,
a leta jdou tak za sebou, jak údery, když zvoní,
a lípa roste oblohou, a k zemi chýš se kloní
u cesty, jež jde klikatá, a procesí jdou po ní. –
A v modlení a škádlení tak doba mládí plyne,
a světem zatím roste cos a světem cosi hyne. –
Vyrostla lípa v pannu švarnou,
brzo by šumní chlapci ji našli;
ona však nedbá na kratochvíl marnou.
Matičky medailon prsa jí krášlí
71
a kytka polní. Má chudé a prosté
panenka mládí. Však roste a roste.
7.
Hoj, ten synek jako kvítí,
jak mu koně letí!
Opentlený v svět se řítí,
moc má doháněti.
„Panno Lípo, v líc mi dýchni,
dej mi vonnou snítku,
ať to vidí v světě všichnivšichni,
od koho mám kytku!
Ať ji vidí, za kloboučkem
jak se zazelená!
Šohaj tvůj již není kloučkem,
tys mu vyvolená!“ –
8.
Blah byl mladé lásky věk,
rušné zasnoubení –
ale čas sladkých libánek
na dlouho stanoven není.
Ze švarné děvy ctihodná paní,
pečlivá, líbezná matka.
72
To se přec dychtí a stará a shání,
když rostou košilátka!
Bylo by myslet na útulek nový,
těsný již šedý je úl!
Kolovrat dcerce, knihu klučíkovi,
primiční oltář, svatební stůl. –
A oni rostou, sniví a smělí –
Bože, jak život ten letí!
Kéž by se také rády vždy měly
té matky Lípy děti! –
9.
„Ba, bylo dlouho dobře nám,
ani jsme nevěděli...
A na tebe jsme, vzpomínám,
i trochu zapomněli.
Již nedali jsme čerstvou ti
za kytičku tvou zvadlou,
a nikdo nechtěl zdvihnouti
medailku, s šíje ti spadlou. –
A potom, děcka zvlčilá,
jsme do sebe se dali. –
Tys marně, marně prosila. –
Neslyšet medvěda z dáli.“
73
10.
„Trpko je vzpomínat. Bezměrný žal
zaryje v srdci jak rádlo.
Všecko, čím duch kdys povzlétal,
vše těžce nazpět padlo,
všecko, čím býval kdysi blah,
vše zvrátilo se ve zlo,
zoufalství v ledných lavinách
na duši se nám svezlo.
Ó, vraždí u nás tesknota. –
Snad jinde míň žal drtí.
Mně stydno bylo života
a líto marné smrti.
A tak jsem šel. Své duše květ
jsem cizím nes i tělo.
Však neoblažil širý svět.
Po tobě srdce mřelo.“
11.
„A nyní se mi navracíš;
já vím, tys nebyl špatný.
Odpustí matka. Hlavu výš,
můj synu marnotratný!
74
Ještě ti zůstala pod nohou prsť,
ještě máš ve hrudi plamen!
Plamenem zrudne i hlíny hrst,
plamenem ztvrdne v kámen,
plamenem zdrolí se vápenec skal,
špinavá šeď jeho zbělá. –
Tys do světa se podíval,
ty víš, jak co se dělá!
Máš ještě dost. Dům buduj zas,
úl nový, červenobílý.
Ne dřevo a slámu. Ten hoří snáz,
ale též dříve je shnilý.
A mne již poraz. Minulost jen
jsem já a dokonávám.
Nezhrdej však. I mrtvý svůj kmen
s žehnáním tobě dávám.
Jak stával kdys! – Hvězd milion
vonných měl červnovým jitrem!
ale i teď buď, dítě, jak on:
popálen, zdravý však nitrem!
Jen z jedné hrozné noci má
pět ran dřeň jeho čistá,
a v nich pět kulí. – Čistýma
rukama vyteš z ní Krista.
75
Hřeby dal kat. Buď tobě to však
tvůj Bůh zas nalezený.
V život i v srdce laskavý zrak
dívat se bude s tvé stěny.
A svěcen též je krví již
ten kříž, znak žertev, bolů.
Tvůj brat jím padl, ty zvítězíš. –
A půjdem přec jen spolu.
Duch zůstává. – Mou svěží dceř,
jež za skálou se skryla,
sem přesaď. – A doufej a miluj a věř.“
A lípa, dobrá víla, tím vzdechem domluvila.
12.
A poutník vstává osvěžen,
k radostné práci zve ho den
a čarovných pár očí.
A nežli rok se stočí,
dům bílý s rudou střechou
a s lipkou milodechou
tu zase stál a smál se v dál
a kol vše mládím kvetlo.
A v bílé jizbě Kristus Pán
se stěny zří, a z Jeho ran
76
tak podivné jde světlo.
A oknem lipka voní,
a zdravím všecko dýchá,
a v koutku jizby zticha
tam nad necičky bílé
se tváře milé, milé,
s tolikou láskou kloní.
Prý dar to víly – sudičky,
dědictví lípy – babičky:
Z pařízků kmene od kořání
prý zbylo tolik právě,
co na necičky stačí!
A na křtiny již veselé
zve otec kolem přátele.
Jenž koupati se ráčí,
buď jemu ve vší slávě
přešťastné panování,
a miň ho sudba černá!
Ó, lípo, lípo věrná!
77