HABAKUK.

HABAKUK.
Proroku v naší selance, jenž klidem svým jen záříš a škubánky a žduchance své věrné chase vaříš, a s pole přijda s večerem si vypiješ svou pintu – ty netrápíš se zhoubným snem o mroucím terebintu, tys vrostl hezky do dneška, v ručenství všelijaká, a mysl tvá se nemešká aférou Béla a draka! Ty nevíš, že je Babylon, a neznáš, co je jáma. – Nu, mají věštci různý sklon: Ten snílek, ten reelnost samá. Jak vždycky. Kdo to převrátí? Není chléb z jedné dížky. Tam ten – ty smíš ho neznati – ten uměl jen smolné šišky, 105 a ještě k tomu chlupaté, a v tom svou hledal slávu! Toť pojmy jenom pomate a škodí všemu stavu. Však má již jen na kahánku a v díře hladem škytá, a pouhým snem tvých škubánků až sliny v ústech chytá. Inu, tam vede střeštěnost, tu se to nejlíp vidí. Dobře, že máme ještě dost řádných, jak ty jsi, lidí. Tož, vjedou-li ti do vlasů, jen neměj, bratře, trému. Bude to – bláznům k úžasu – uznání směru tvému. Bude to velký, dějinný rozmach andělské ruky. (Jen aby místo čupřiny nevjela do paruky.) 106