HABAKUK.
Proroku v naší selance,
jenž klidem svým jen záříš
a škubánky a žduchance
své věrné chase vaříš,
a s pole přijda s večerem
si vypiješ svou pintu –
ty netrápíš se zhoubným snem
o mroucím terebintu,
tys vrostl hezky do dneška,
v ručenství všelijaká,
a mysl tvá se nemešká
aférou Béla a draka!
Ty nevíš, že je Babylon,
a neznáš, co je jáma. –
Nu, mají věštci různý sklon:
Ten snílek, ten reelnost samá.
Jak vždycky. Kdo to převrátí?
Není chléb z jedné dížky.
Tam ten – ty smíš ho neznati –
ten uměl jen smolné šišky,
105
a ještě k tomu chlupaté,
a v tom svou hledal slávu!
Toť pojmy jenom pomate
a škodí všemu stavu.
Však má již jen na kahánku
a v díře hladem škytá,
a pouhým snem tvých škubánků
až sliny v ústech chytá.
Inu, tam vede střeštěnost,
tu se to nejlíp vidí.
Dobře, že máme ještě dost
řádných, jak ty jsi, lidí.
Tož, vjedou-li ti do vlasů,
jen neměj, bratře, trému.
Bude to – bláznům k úžasu –
uznání směru tvému.
Bude to velký, dějinný
rozmach andělské ruky.
(Jen aby místo čupřiny
nevjela do paruky.)
106