LOUČENÍ ZVONŮ.

František Odvalil

LOUČENÍ ZVONŮ.
Vyzvánějte, zvony, na červené věži, rozhlaholte ještě naposled svůj hlas, vyplačte, co chvěje věrnou vaší spěží, vyslovte, co bolí utlačeno v nás! Naposled vás rukou třesoucí se houpá zvoník s hochy, kterým úžas z očí zírá; ku němému nebi vzlykot váš ať stoupá, mluvte, máte volnost toho, který zmírá! A zvony mluví vášnivě, jak v žalobě, jak v modlitbě, jak v svatém odhodlání. Zvon Velký, jenž tu visel již za slavných za pradědů, jenž na prsou svých nese kříž a slávu zná i bědu, se rozkýval a v širou dál teď duní věžní bání: „Já byl jsem hlas, jenž volal vás ve jménu Vykoupení! To vykoupení ucítit, 43 jak přešlo v krev i kosti, je v sobě ctít a hotov být vše dáti vždycky za ně, toť první příkaz Páně, toť povinnost nad povinnosti a větší nad ní není! Však býti zvoncem vězení má minulost se stydí. Za velkou cenu koupeni, nebuďte raby lidí!“ Vtom Poplašný se rozhoupal a výkřiky své metá v dál: „Ó, zmatek, zmatek, zmatek! slyš betlemských pláč matek! Těch požárů a dýmů! Vchod k peklu horoucímu! Krvavá světa lázeň. Čin rekovný či bázeň? Den horečnatých vizí. Krev prolít svou neb cizí? Hluk padajících domů. Zničení! Proč a komu? Třesk pout a šibenice! Kdo zradil dřív a více? Ó, boj a zmatek tuhý! Ať není horší druhý!“ 44 „Vykoupení, příkaz Páně.“ „V ohni, krvi nebes báně!“ Klekáníček, zvonek malý, také v sboru nezahálí, jeho Zdrávas smutně na nás volá dnes do šíré dáli: „K uctívání Nebes Paní o Života vtělení pěl jsem zvěsti – a teď nésti mám kdes smrti běsnění? Písní sladkou s Boží matkou hlas můj dob těch vzpomínal, dědů sbory pod prapory na Turka když volal král. A teď, děti, kam to letí vaše šiky ve zbrani? Kam jen jdeme, co tam chceme, již i s Turky svázáni?“ „Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Zmatek, zmatek, nářek matek!“ „Setmívání po klekání a pout ještě daleká.“ A do směsi těch hlasů všech teď umíráček žalně vzdech: 45 „Vašich očí, které zrudly, Vašich duší, které zchudly, moře slz jsem vyplakal. Vašim dětem, kterým v dáli bez jména hrob přichystali, z domova jsem s Bohem dal – ale kdyby, bídně zmožen, národ měl být ve hrob složen, to bych, děti, nepřečkal!“ „Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Blízká smrt – pout daleká.“ „Zmatek, zmatek, spásy není.“ A jedna vřava bezmezná teď z hlasů všech se mísí – to bijí srdce železná a slyší lidská čísi, jak z hlasů těch ti mrtví tam, co pod zvonicí leží, svým odkazem tak mluví k nám, svých zvonů věrnou spěží. „Ó, živí, slyšte, zajisté soud zdrcující o vás: Již všecko, i nás dali jste, teď zbývá vám jen provaz: Zda chopí se ho Mesiáš, 46 by vyčistil vám stánek váš, neb Jidáš, chmurných lící, nad sebou zoufající?“ – Tak mluví zvony, zvony jen. A slyší němí s údivem ti, co se dole tísní... „Mlčíš!“ – a rána kladivem – poslední křik, poslední sten. – „Ty malý zbudeš samoten, nás pomsti jinou písní!“ Tu hoši vráz se rozprchnou, a zvoník sejde v chýši svou a ve světničce bědné nad kronikou si sedne. Však slyš, tu s věže ještě křik úsečně zvonek sanktusník: „Ať vás nic nepoleká! Jen před Bohem se kleká! Přeletí krvavá horda! Amen a Sursum corda!“ 47