LOUČENÍ ZVONŮ.
Vyzvánějte, zvony, na červené věži,
rozhlaholte ještě naposled svůj hlas,
vyplačte, co chvěje věrnou vaší spěží,
vyslovte, co bolí utlačeno v nás!
Naposled vás rukou třesoucí se houpá
zvoník s hochy, kterým úžas z očí zírá;
ku němému nebi vzlykot váš ať stoupá,
mluvte, máte volnost toho, který zmírá!
A zvony mluví vášnivě,
jak v žalobě, jak v modlitbě,
jak v svatém odhodlání.
Zvon Velký, jenž tu visel již
za slavných za pradědů,
jenž na prsou svých nese kříž
a slávu zná i bědu,
se rozkýval a v širou dál
teď duní věžní bání:
„Já byl jsem hlas, jenž volal vás
ve jménu Vykoupení!
To vykoupení ucítit,
43
jak přešlo v krev i kosti,
je v sobě ctít a hotov být
vše dáti vždycky za ně,
toť první příkaz Páně,
toť povinnost nad povinnosti
a větší nad ní není!
Však býti zvoncem vězení
má minulost se stydí.
Za velkou cenu koupeni,
nebuďte raby lidí!“
Vtom Poplašný se rozhoupal
a výkřiky své metá v dál:
„Ó, zmatek, zmatek, zmatek!
slyš betlemských pláč matek!
Těch požárů a dýmů!
Vchod k peklu horoucímu!
Krvavá světa lázeň.
Čin rekovný či bázeň?
Den horečnatých vizí.
Krev prolít svou neb cizí?
Hluk padajících domů.
Zničení! Proč a komu?
Třesk pout a šibenice!
Kdo zradil dřív a více?
Ó, boj a zmatek tuhý!
Ať není horší druhý!“
44
„Vykoupení, příkaz Páně.“
„V ohni, krvi nebes báně!“
Klekáníček, zvonek malý,
také v sboru nezahálí,
jeho Zdrávas smutně na nás
volá dnes do šíré dáli:
„K uctívání Nebes Paní
o Života vtělení
pěl jsem zvěsti – a teď nésti
mám kdes smrti běsnění?
Písní sladkou s Boží matkou
hlas můj dob těch vzpomínal,
dědů sbory pod prapory
na Turka když volal král.
A teď, děti, kam to letí
vaše šiky ve zbrani?
Kam jen jdeme, co tam chceme,
již i s Turky svázáni?“
„Vykoupení – větší není
povinností člověka.“
„Zmatek, zmatek, nářek matek!“
„Setmívání po klekání
a pout ještě daleká.“
A do směsi těch hlasů všech
teď umíráček žalně vzdech:
45
„Vašich očí, které zrudly,
Vašich duší, které zchudly,
moře slz jsem vyplakal.
Vašim dětem, kterým v dáli
bez jména hrob přichystali,
z domova jsem s Bohem dal –
ale kdyby, bídně zmožen,
národ měl být ve hrob složen,
to bych, děti, nepřečkal!“
„Vykoupení – větší není
povinností člověka.“
„Blízká smrt – pout daleká.“
„Zmatek, zmatek, spásy není.“
A jedna vřava bezmezná
teď z hlasů všech se mísí –
to bijí srdce železná
a slyší lidská čísi,
jak z hlasů těch ti mrtví tam,
co pod zvonicí leží,
svým odkazem tak mluví k nám,
svých zvonů věrnou spěží.
„Ó, živí, slyšte, zajisté
soud zdrcující o vás:
Již všecko, i nás dali jste,
teď zbývá vám jen provaz:
Zda chopí se ho Mesiáš,
46
by vyčistil vám stánek váš,
neb Jidáš, chmurných lící,
nad sebou zoufající?“ –
Tak mluví zvony, zvony jen.
A slyší němí s údivem
ti, co se dole tísní...
„Mlčíš!“ – a rána kladivem –
poslední křik, poslední sten. –
„Ty malý zbudeš samoten,
nás pomsti jinou písní!“
Tu hoši vráz se rozprchnou,
a zvoník sejde v chýši svou
a ve světničce bědné
nad kronikou si sedne.
Však slyš, tu s věže ještě křik
úsečně zvonek sanktusník:
„Ať vás nic nepoleká!
Jen před Bohem se kleká!
Přeletí krvavá horda!
Amen a Sursum corda!“
47