POHÁDKA O PANENCE, JABLONI A PEJSKU.

POHÁDKA O PANENCE, JABLONI A PEJSKU. (ŠKAREDÁ.)
Seděla panenka, ohnivý zrak, však krve líné dosud; ručenky v klíně, toužila jen, čekala, co dá osud. A nad ní svatý žití strom, jablka na něm zrála; jiní se rvali, až kapala krev, ona se unyle smála: Jen nechati prý časům čas, že přijít musí ta chvíle. – Nu, spadlo samo, jablíčko, však červivé a shnilé. „Hafy, haf, milá panenko, každý špás něco stojí! Co dávají kde zadarmo, toho se moudrý bojí. Škrábnutí? Kapka krve snad? Toť oběť spasitelka! 115 Vstát musíš, ručky natáhnoutnatáhnout, však jsi již dosti velká!“ „„Nu dobře, dobře, hafánku! Však netřeba se lekat. Ta jabloň na rok rodí zas – a tys měl též dřív štěkat!““ Přes zimu tančila, pila punč, koblihy cukrové jedla – a jak se trochu jařilo, hned pod jabloň si sedla. Jsou dlouhé tak a parné dni. Zdali to brzy bude? Rdějí se? Ano, rdějí již tomu, kdo brýle má rudé. Tož vzhůru, hezky vypjat se, na špičky, kdo chce být velký! Je nutno přerůst, předhonit ostatní čekatelky. „Hafy, haf, ještě netrhej! Panenko, počkej trošku!“ Neslyší, nevidí, celá jen plá a rve si do fěrtošku. Můj Bože, je to dobrota! 116 Až zuby lezou z dásně. Je to tak trpké, kyselé – však prvním být je krásné! „Hafy, haf, milá panenko, čas třeba časům nechat. Kdo nemá dosti rozumu, nadarmo je mu spěchat. Česá se, až se ochladí, a zvlášť ty druhy rudé. Tohle jen vysyp do smetí, počkej, jak za rok bude.“ „„I mlčíš, ty psí obludo! Ty haníš vždy mé skutky. Kdo ve světě dbá na psí hlas! Tam zalez do své budky!““ A přes zimu z těch kyselčat záviny denně pekla, a z jara, celá zmořená, se pod jabloň zas vlekla. A seděla a čekala a zdřímla v jarním vzduchu. (Pejsek má v boudě přes pusu náhubek od ucha k uchu.) 117 A kolem šum a šepoty, pak strkání a váda. – Teď my si kapsy nacpeme, teď je zas na nás řada! Teď klacek, kámen hodný sem, a jen do toho bíti! Nač má nás zase s česáním ta holka předhoniti! – „Hafy, haf, vstávejvstávej, panenko! Poslední chvilka volá: Kde jaký rošťák strom ti rve, jabloň je skoro již holá!“ „„Proč nehlídáš, proč nechňapneš za lýtko, ty pse všivý?““ A kopne ho, až zaskučí. „„Nač svět ty mrchy živí?““ A já tu hloupou pohádku s tím musím ukončiti; nevím, zda jabloň rozbitá na rok co bude míti. Však hafánek si bolestně svou ránu líže v skrejši. „Myslel jsem, že ta panenka má nožku spanilejší. –“ 118