Pousteven v širých lesích již není.

František Odvalil

Pousteven v širých lesích již není. Pousteven v širých lesích již není.
Ale kout ticha a snění, smutek osamění, zvolil jsem přece míti kol sebe: dole šum stínů a nad sebou nebe a za sebou, jako skály stráň, Boží dlaň, tak sklenutou a vyhloubenou, – Ale těch hlasů, jež kolem se ženou, skálo, má ty skálo, toliks nachytala, že až v pláč se dala duše tím, co z venku do ní zaléhalo.
[5]