PEČENÍ CHLEBA.
(Svým rodičům, za všecko dobré od malička i za ty mnohé bochníky posledních let. –)
Podzimní večer. Žlutavý svit
z lampičky v jizbu padá.
Zasedl svatý a znavený klid.
Děd hřeje si u pícky záda.
I.
(MATKA:)
„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám
po tuto noc, mé děti!
Záštitným křídlem k postýlce vám
andělé strážní ať sletí!
Tatínku, pojď a pomoz již,
schystám si na ráno věci,
přesiji mouku a svlažím díž,
chci zítra chlebíček péci.“
(DĚDEČEK:)
„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen!
Toť také tajemství zdaru,
vzpomenout moudře na příští den,
pomáhat pěkně si v páru.
51
Já zatím povím pohádky kus.
Zdali pak, děti, ji znáte?
O tom, jak letěla od lesa hus?
Anebo o rži zlaté?
Teda: stál jednou košatý dub,
hleděl na zelenou louku...“
(– lupity, lupity, šupy, šup –
maminka přesívá mouku.)
„Sedl si mlynář pod ten dub,
hle, tu se mužík blíží – – –“
(– lupity, lupity, šupy, šup –)
děťátkům oči se kliží.
Lupity, šupity, pořád míň,
jako v tom zakletém mlýně –
a nežli sešla matka v síň,
děti jsou ve spánku klíně.
Ale kol hlav jim, omamný květ,
ze tmavých jizbice koutů
roste dál známý, neznámý svět:
Koně i děda jsou tu,
maminka, táta i Ořech pes,
ale i dědovy zkazky:
zakletý mlýn, v něm šotků ples,
králi a zlatovlásky...
52
Všecko, co zdálo se zapadlým být,
vzpomínky mrtvé a bledé,
žití i snění prášek se chyt
v duši a dále tkáň přede.
Jako z té díže svlažených duh
kvas suchý k žití zas vstává...
„Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch
bdění i snu život dává. –
II.
Kikeryký! Vstávat k dílu!
Pán Bůh dal zas novou sílu,
sen buď žitím vystřídán!
Tatínek již krmí straku,
matka šuká u sporáku,
šelma, kdo si spí jak pán.
Za okamžik u kouřící
snídaně již zvoní lžicí –
a pak hajdy po práci!
táta v pole – na budoucí
zasít skyvu pot svůj vroucí –
s brašnou stojí školáci.
Patří: v jizbě káď, hle, sivá
od noci své kouzlo skrývá,
teď však též chce jísti již:
53
vědrem vody napojena
po nové vždy krmi sténá
velikými ústy díž.
Lopatka v ní po lopatce
vonné mouky mizí hladce,
tolikeré práce plod.
Napřed hravě, potom tíže
za kopistí kolem díže
matka běhá o překot.
(DĚDEČEK:)
„Tak se na chléb zadělává.
V žití také tak se stává!
Napřed Boží vláhy dbej,
zadarmo jíž nebe dalo.
Ale pak, co zemi vzalo
úsilí tvé, přimíchej!
Dík, kdy plno po žni hojné!
Věz však též, co díž tvá pojme,
by se náhlým kvasem snad
marně, žalně nezplýtvalo,
starosti co tolik stálo.
Nezapomeň soli dát!
Dobře vše pak mísit třeba,
aby k duhu šel kus chleba.
54
Dokola jde žití rej!
V mládí připadá vše hravě;
ale i když namáhavě
přijde hníst, jen vytrvej!
A když splnil jsi svůj úkol,
nevynášej hned vše vůkol –
požehnej a přiklop zas!
Až by, teplem lásky zraje,
nakynul až po okraje
vyzrálý tvé duše kvas! –
Do školy, děti, již je chvat,
též na chléb svůj si zadělat!“
III.
Učírna šerá, staré škamny tmavé,
jiskřící oči, hlavy plavé,
učitel mladý, slova živá
v mladistvé duše nadšeně vlívá. –
Přírody svaté zákon tu staví,
jež nalívá klas zelenavý,
výsledky práce, svornou sílu,
poznání, kázeň, jež ulehčí dílu.
Sotva že po žni, znova je třeba
starat se záhy o příští chleba,
a nežli sněhem pole se zbělázbělá,
55
v jeseni ještě zarosit čela,
by navrátil nám příští rok,
co dali jsme mu na úrok. –
A nejen leta, kolena celá
dědictví drahé též že obdržela,
co kdysi jiní před zimy své klidem
zasili národu, vzdělali lidem. –
A že tu drahou, zděděnou líchu
v pořádku třeba dál odevzdat v tichu,
vzdělanou dobře, silnou a krásnou...
A zraky hoří a srdečka žasnou –
a nežli kdo by nadál se konce,
ze školy zase volá hlas zvonce.
Ó, jak tu náves oživne celá!
Honem! Co maminka doma as dělá? –
A matka zas kol chleba se točí,
pozdravit děti smějí jen oči.
Do díže sahá, na stole válí.
V peci se drva mohutná pálí,
jiskří a září z česna a praská.
Za to děd svoje miláčky laská:
„Popatřte, děti, pojďte jen blíž –
bylo jen půl – teď plna je díž!
Co naše ruce s pomocí Boží
56
pracně v ní snesly, kvasem se množí,
roste a šlechtí. Co bylo plané,
chutným a záživným časem se stane,
tajemnou mocí Boha předobrého.
Víte, že kvasem je království Jeho.
By jím z vás každý byl prokvasen celý,
rády by ještě oči mé zřely.
A pak to jedno viděl bych rád:
by v tvary oblé na tvrdém stole
nemusel nikdo v života škole
než matky dlaň vás formovat! –
Teď pojďme jíst, však máme hlad,
a tatínek již vjíždí z vrat.“ –
IV.
„V Otce, Syna, Ducha jméno –“
Poledne již hlaholí
s šedé kostelíka báně.
„Poselství nes anděl Páně...“
Pomodleno, pojezeno,
matka zase prvá vstává,
uhlí z pece vyhrabává,
chvoštětem pec vymetává,
lopatu si podat dává
a pak bílý bochník na ni
vyklopený, posazený,
57
podmoučený, políčený
k poslednímu jeho zrání
v žhavý jícen pece sází,
znakem kříže doprovází. –
Děti jdou zas do školy. –
Starý kněz tam, laskavý,
Boží velká slova živá
do srdeček mladých vlívá,
vlídným hlasem vypráví
o Josefu, dobrém synu,
za cizí jak trpěl vinu,
bratry prodán, postrkován,
zotročen a obžalován,
v žaláře i vržen bídu,
aby Božím dopuštěním
veškerým tím utrpením
stal se spásou svému lidu,
chleba zjednal v hladu době
a nejvyšší slávy sobě.
Tak už Pán Bůh chce to mít,
aby v peci bolů zrálo,
co má dokonalým být.
Nejinak se jistě dálo
Božskému též Spasiteli:
Hořký kalich bolů všech
Bůh mu do dna vypít velí,
58
aby jako vítěz skvělý
vstáti mohl po třech dnech!
Proto také Mistr milý
za nejvyšší lásky znak
zvolil si ten chléb svůj bílý
těla svého za zázrak:
chléb ten svatý, obraz žití,
tolikrát jenž musí jíti
z klasu v těžkých zkoušek tlak,
drcen, hněten, válen tak,
a pak v žhavé peci zráti,
nežli smí se v pokrm dáti. –
Bystře hledí zraky hochů.
Pochopí? Snad tuší trochu,
život poví další pak. –
A než bys se nadál konce,
zní již zase hlásek zvonce.
Hurá! Domů! V chat a ples!
V chvíli sotva zrak je shlédne.
U sivé tam chaty jedné
chléb nový voní na náves.
Chléb náš vezdejší, dej nám dnes!
59