JOSEF V ŽALÁŘI.
Jednou jsme tady pospolu,
tak jaké upejpání?
Tady je všecko ty a ty,
chamrať i břichatí páni.
Ó, jen se nestyď, vašnosto!
Máš oči – v sádle čárky,
víš, já jsem taky chodil k vám
s košem od Putifarky –
oh, byl to tuze nóbl krám
za Memnonovou třídou –
však housky – sedm hladných let,
jež teprv, bratře, přijdou!
Svůj čas jsi trochu předhonil
věcí tak delikátní!
To smí si, brachu, dovolit
jen hospodářství státní!
Potom to bude za to stát –
tys dával za pakatel –
vidíš, tak přijde za mříže
i dvorní dodavatel –
111
No, co je platno! – A ty tam,
co s tebou, smutný muži?
Z tvých číší má přec farao
nos jako jednu růži,
a Putifar, ten taky byl
vždy hezky napařený,
když od vás k ránu přidrdal;
měls vidět pak ty scény!
Tak, co jsi sved? Tys bryndal as,
tys chtěl je odučiti?
Ó, zemězrádce! Nilu kraj
nemůže suchým býti –
No, bez urážky! Kdo má znát
egyptské vaše knify?
Sídlíme zkrátka v paláci
s divnými hieroglyfy.
Ba, tak to světem kolotá,
jak v opojené hlavě,
a v lapáku se shledají
přerůzní lidé hravě:
vy, muži vlasti vážení,
já, ultramontán štvavý,
vy za cosi, já za svou ctnost,
celibát zneuznaný;
112
vy žití v tvář jste hleděli,
já v sny se hvězdné stápěl,
pár facek shrábnuv od bratří
i v cisterně jsem lapěl,
a teď zas zde,zde. – Tak vidíte!
Nermuťte se tak, bratří!
Vás trápí sny? – No, to je kumšt!
Můj zrak do dálky patří,
i vyložím vám planetu
až ku podivu bystře –
– – – – – – – – – – –
Hm, hm, tak koše, ptáků houf –
hm, – to je vážné, mistře!
Povídám: tak se točí svět!
Není to na legraci!
Ty uvisneš a závod tvůj
rozberou jinší ptáci.
Čeká jich houf, a jiný houf
se křikem jejich zláká.
Ti budou potom pekařit –
oh, sedm let hladných kráká. –
Však ty, můj pane šenkýři,
ty můžeš býti vesel:
pít, to se bude zas a zas
113
při světle nových hesel,
a kšeft tvůj zase rozkvete
více než dnes a loni,
a k vyšinám tě povznesou
zas noví faraoni.
Oh, pít se bude, bratře, věř!
Ostatní vše je klamné! –
Mohl bys potom láhvičkou
vzpomenout taky na mne.
114