DOBRODRUŽSTVÍ STARÉHO JONÁŠOVA.
Kolíbá se, kolíbá, v zálivu svém siném
starý žralok Jonášov. Oči v tuku vězí,
břicho plné sardinek, ba i majonézy,
neboť zhltil lodníka, jenž byl nalit vínem.
„Poslouchejte, žraločíci, soudruzi a bratři,
ať už kdo nám do rodiny neb dál trochu patří!
Nu tak přece zavřete huby aspoň chvíli,
děda vám cos vyloží, byste vytrávili.
Tak vám jednou modrým mořem korábek se šplouná.
Jedou, jak by dobýt chtěli zlatého si rouna.
Od východu na západ určitý směr vzali.
Já – jak již to je náš zvyk – následoval z dáli.
Praporků jim ševelil houf na každém ráhnu,
větrem mírným. Myslím již, nadarmo že táhnu –
když tu hezká bouřička koráb rozhoupala.
Z toho může něco býti – běsům všem buď chvála!
Poslouchám a poslouchám – tu ti lidé milí
takový vám začnou spor, až bouř přehlušili.
To a to prý pomůže, to a to prý dělat,
Poseidonu herku dát, Venuši pár selat. –
98
To by hloupé nebylo – myslil jsem si skromně,
když už není Poseidona, bylo by to pro mněmě.
Ale kde! Nic nedali! Jenom čtverák jeden
vyřkl slovo záchranné: Celý spor buď sveden
v jiný směr: Kdo zavinil neštěstí to celé?
A hned všichni vypátrat chtěli pachatele.
To jsem toho uslyšel! Zkrátka, škandalosně!
národ útlých duší zná vyctíti se hrozně!
Až pak – cestou nejlepší – precedenc prý stará –
losem našli jakéhos, řekněm, pampátera.
Jmenoval se Holoubek – byl však zvíře dravé!
(Soutěže se nebojte – špatně s proudy plave!)
Červený jak jablíčko, ještě uchrněný,
byl by zaspal soudný den! Celý vyjevený
vytažen je z kajuty, slyší řad svých hříchů:
Měl se aspoň modlit líp – bouř by přešla v tichu;
a pak – jaký patriot! Chtěl, by čerti vzali
assyrskou tu ententu, která číhá v dáli,
proto taky utíkal, když měl do Ninive,
obracet ty pohany z cesty jejich křivé!
Taky názor! Ale nyní, plané jsou ty nářky:
Zkrátka, se mu nechtělo od mís, od kuchařky,
od pytlíka s dukáty. Při tom přec byl hloupý!
Effektus to ukáže. – Houpy, houpy, houpy –
99
nějakou mu přišijí na zhrbená záda –
a již letí s paluby, voděnkou již padá. –
A já honem, honem tam k tomu místu plovu,
cítím vonět sádýlko z nejlepšího chovu,
od ryšavé brady jde jako prška zlatá –
a tož chtivě otvírám hubu jako vrata –
a že hloupý žralok vše, co mu řeknou, věří,
tedy chlamst – a divný prorok již je jako v peří.
Ale to jsem si vám dal! On, sotva tam vletí,
jakési hned židovské verše začal pěti
a že prý ho poslal Jah, aby v mořské sláni
naznačoval věkům všem jakés zmrtvýchvstání!
A tak vše to, co jsem shlt, muž i jeho úkol
začali tak pracovat kolem sebe vůkol,
že jsem cítil zem se chvět, skaliska se hroutit
a mým břichem převýborným všecko tak se kroutit,
že jsem letěl jako šíp – v minutě sto honů,
až jsem ho kdes vyplil zas blízko Askalonu.
Fí, to byla přece jen krutá kocovina!
Neškodil by na ni sud karmelského vína,
v nouzi však jsem za vděk vzal na ten kousek konský
bábou s nůší, co v ní vezla ošlejch askalonský.
Spadla s bárky. Však z ní též páchlo breberií,
(neb v té zemi filištinské od kolébky pijí). –
100
Tak, a teď zas, bratříčci, huby otevřete,
pro mne za mne všecko kol sebe pohltněte –
ale pozor, žraločíci – konec potom zlý je,
jsou i věci – ani starý žralok nestráví je!
Nejvíce pak varujte se těch, co naplněni
jsou jak rejnok elektřinou snem svým o Vzkříšení!Vzkříšení!“
101