Bílých a černých myšlenek běh.
Daly se do skoku po párech
naděje, zoufalství, kletba i zpěv,
odboj a smír a láska a hněv.
Zašeří jedna důvěrnou bělí,
ale stín černý běží již za ní.
Markétku špehuje Mefisto smělý,
princezna utíká před černou saní. –
Tak skokem dvě kostky vždy na buben sjely,
černá a bílá z žoldnéře dlaní.
Ty hnědé dlaně též někdy se znaví
a vždy ani není, do čeho bít. –
Náladou zrádnou tok myšlenek dravý
chtěl by pak srdce zadávit,
a holek když není a není, co pít,
tož kostky se vyhodí a jazyk jen mlaskne:
Bratříčku, na plášť sedni si sem!
Jen když tu chvíli zabijem,
ať měsíční žold na to praskne!
Ať praskne vše, co vydobyto,
čert všecko vem dnes zajednou!
Čeho tu žal, když všeho je líto,
v tu noc, než hvězdy poblednou. –
Ty nechceš, škudlo? Buď si tam!
Já umím hráti sám!
Vidíš tu bílou lichometnou?
Vidíš tu černou sestru její?
Jak honí se, jak přebíjejí,
jak nárazem se střetnou!
Je každá levhart tečkovaný
a obě mají tvrdé hrany,
ty škrábnou, ba ty zarývají,
když po pružné, ozvučné bláně
házejí jimi šílené dlaně. –
Hra hloupá, však hraji, musím, hraji. –
Vidíš, jak bílá a černá si po bubnu tančí?
Kly bílé v černé tlamě kančí,
květ bílý tůně na kraji. –
Já neházím, já nehraji!
Kdos jiný chřestí kostkami za mne,
bílá a černá crnkají, klamné,
a mysl se tím utlouká
v zakletí, které láká i bolí. –
Toť kletba, vášeň, můra, zvyk –
jsme samý fantas, karbaník –
toť tíže chvilky lenivé v poli. –
Ale jak trubka zahlaholí
a zbraní třesk a koní ržání. –
Hola, ho, do kupy, bratrstvo věrné!
Adije kostky! Střesem tu můru!
Buben má jiné povolání!
Smetou se všecky, bílé i černé,
ať ztratí, kdo měl právě hod!
Ať ten, či ten, teď vzhůru, vzhůru,
za povinností – na pochod!