Přes náves za humna do polí
muzika vesele hlaholí,
basa a skřipky a píšťaly
dlouho už na chasu volaly.
Zní ohlas muziky přes pole širá,
za obzor zapadá, v daleku zmírá, –
jak umí hudba ta lákavě zvát!
Do šera večera pěšina bílá
z olšoví nad mlýnem se klikatila, –
vidíš-li bílou tam sukýnku vlát?
Jde hezké děvčátko, černé má oči,
červené pentličky ve vrkoči,
pospíchá, pospíchá, ňadra se dmou,
hebounké tvářičky purpurem žhou, –
hudba zní! V kole se všechno už točí!
Pospíchá, pospíchá, – u cesty teď
nizounká mihla se zeď.
A za ní kříže se zvedají řadou
a hrozí do šera rameny černými,
na rovy zarostlé pod nimi
dlouhé a smutné stíny se kladou.
Eh, což ti mrtví! ti pokojně spí,
ni skočná polka jich nevzbudí!
Amálka pospíchá, sukýnka vlaje,
z daleka muzika láká a hraje,
nožky už tančí, tváře jí žhou,
pod těsným živůtkem ňadra se dmou.
S horkého čela si shrnula vlasy.
Hle, v černých kadeřích chyběl jí květ, –
to cestou jej ztratila asi!
Mrzutě dívka se ohlédla zpět.
A jak se pěšinou nazpátek dívá,
za zdí tam růžový proutek se kývá,
a na něm rozkvétá krvavý květ.
Na hrobě propadlém, zarostlém travou,
nikomu nekvete, zítra snad
dojista větrem by spadl a svad.
Hodila Amálka svévolně hlavou,
utrhla, do vlasů zapletla květ,
ze hrobu vyrostlý květ,
tu růži krvavě žhavou –
a zase poskočí a dá se v let,
až bílá sukýnka ve větru vlaje –
vesele z daleka muzika hraje!
Ale ať hraje, jásá a zní,
tam za zdí mrtví se nevzbudí!
Šla chvilka za chvilkou. Půlnoc už byla,
přes pole, přes dlouhé záhony obilí,
kde klasy hedbávným šumem se vlnily,
měsíčná záře se rozproudila.
A ještě muzika v daleku hrá,
taková bujná a vášnivá,
ve stínech půlnočních doznívá!
Amálka umdlena divokým vírem
z náručí hochů se vyrvala již,
pěšinou zamihla v poli se širém,
běží a běží – kol smutná je tiš.
V prsou však děvčeti srdéčko bije,
a hlavou veselé jdou melodie,
na rtu jí pohrává smích,
v hlubokých očích jí plaménky hoří,
tvářičky do temna rdí se, a v nich
důlky se rozmilé tvoří.
Pospíchá k domovu. U cesty teď
nizounká mihla se zeď.
V měsíčné záplavě kříže se černají řadou,
a černé stíny se u pat jim na rovy kladou.
Amálka proběhnout rychle jen chtěla,
ne, strachu neměla, mrtvých se nebojí,
ať spí tam pod drnem v pokoji!
Křížek jen nedbale dělá.
Šlehla tam přece však očima stranou.
Hle, bílé plaménky po hrobech planou,
ze země potichu tryskají.
A na zdi zbořené u cesty na kraji
sedí kdos skrčený, do dlaní hlavu svou chýle,
měsíční paprsky bílé
skrz na skrz tělem se kmitají.
Krev stydla v Amálce a hrůza jala ji,
nohy jí poklesly, v očích se zorničky šíří,
srdéčko zatlouklo, v hlavě to víří.
Ten na zdi náhle teď hlavu svou zved’,
kalnýma očima k Amálce hled’,
zsinalý obličej obrátil k ní
a zří,
kalnýma očima strnule zří.
Šedé má vlasy a prořídlé jsou,
ostré a protivné rysy,
věneček vousů má pod bradou,
šaty jak za dávna nosili kdysi.
Zelený kabát mu s ramenou visí.
Jak líně ve vzduchu nohama klátí,
holenní kosti v nich z daleka znáti.
„Dlouho se nevracíš!“ skuhrat se jal,
v páteři kosti mu zaskříply temně,
jak hlavou zakýval. „Pojď blíže ke mně,
já jsem už před chvílí ze hrobu vstal,
z mrtvého, smutného stínu!“
A prsty suchými setřásal
s kabátu nažloutlou hlínu.
Jak vrostlá do země Amálka stála,
chvěla se úzkostí, dechnout se bála,
v žilách jí srážela mladá se krev.
„Proč jsi mně utrhla růžičku s hrobu?“
vykřikl najednou hrozný ten zjev,
viděla v očích mu zablýsknout zlobu –
„proč jsi mně utrhla jediný květ,
který mi popřál ten nevlídný svět?“
Vydechla sotva, jak hrůzou se chvěla:
„Já nevěděla!“ –
Čím déle hleděla jemu v líce,
známým jí zdál se být víc a více.
A jak se potichu se zdi teď smekl,
opravdu mrtvého poznává.
Je to on! je to on! Kdo by to řekl?
a strach s ní napolo spadává.
Vždyť je to – Pánbůh ví! – jen mistr Dratvička.
Když byla Amálka maličká,
botky jí dělával zapínací.
Proč se teď najednou z hrobu vrací?
Býval to mládenec starý a mrzutý,
s kladívkem ku práci celý den sehnutý
u okna seděl a tepal a žmolil,
nemluvný, plachý a stydlavý,
s děvčaty hledati zábavy
nikdy si za živa nedovolil.
Teď stojí a hlavou plesnivou kývá,
do hezkých tváří se Amálce dívá.
A když jej viděla nehybně stát,
ty vážně stažené studené rysy,
jak ruce v rukávech bez vlády visí,
jak pod ním chvěje se spuchřelý hnát,
očka jí počala šelmovstvím hrát.
Úlisně prosila: „Pro Boha!
odpusťte, čím jsem vám křivdila, ubohá!“
A mrtvý řekl – tak smutně to znělo:
„Proč jsi mi vzala ten růžový květ?
vrať mi ho zpět!“
Brada se počala lehce mu chvět.
Amálka potichu myslila si:
„Kdo, mistře Dratvičko, kdo že to byl,
kdo vám tu růžičku na hrobě zasadil?
hezounké děvčátko asi?“
Hleděl jí do očí a četl z nich,
co myslí, co značí tajený smích.
„Uhodla’s! Když jsem tu zasypán zemí
osaměl za tou zdí opuštěn všemi,
přišla sem – mladá a rozmilá –
přišla a na hrob mi růžičku vsadila,
se smíchem veselým pravila:
„Přináším růžičku z lásky ti,
ať se tu ujme a uchytí,
ať ve hrob černý a studený
hluboko zapustí kořeny,
ať v rakvi srdce ti vyssají,
po smrti klidu ti nedají!
Nebudeš, nebudeš klidně spát,
že’s nechtěl v životě lásky znát!
že’s nezved’ kvíteček jediný,
jenž ti kvet’ u samé pěšiny!“
Smála se trpce tak. Po mnoho let
růžový keřík mi na hrobě kvet’.
A květ ten krvavě plamenný
hluboko v černou zem zapustil kořeny,
krev moje v těch květech ohnivých!
vyrostly z prsou mých!
Mé jsou to květy!“ – A najednou vztáh’
dlouhé a kostnaté ruce a dychtivě sáh’
po rudém poupěti.
Krvavě svítilo v kadeřích děvčeti.
Chytil a vyrval je, k propadlé hrudi je tiskne,
v očních mu důlcích to radostí blýskne,
ohníčky rudé tam počaly plát.
Amálka chtěla se na útěk dát,
ale cos víže ji – úzkostí zmírá,
jediný vlas její, jediný vlásek jen
o stonek poupěte otočen
poutá ji, víže ji – marně se vzpírá,
nemůže přetrhnout hedbávný vlas!
„Pojď blíže!“ slyší jen strašlivý hlas,
„nevíš, jak srdce mé za živa
po lásce toužilo žhavě,
jaká to muka jsou strašlivá
v prsou i v plesnivé hlavě!
A já šel životem bláhový –
tak mnohý kvíteček růžový
u cesty na mne čekat se zdál,
já se ho utrhnout bál!
A jenom touha mi sžíravá zbyla,
hrobová hlína ji neudusila!“
A slyší Amálka trpký a tlumený smích.
Umrlec lačně tak do očí hledí jí,
kol prstů dlouhých a kostnatých
tenounký vlásek si pomalu ovíjí,
a na něm k sobě vždy žádostivěji
přiklání hezounkou hlavičku její,
marně se vzpírá, je blíže a blíž! –
hrobová plíseň ji dusila již.
„O, mistře Dratvičko!“ ručky své spíná,
„nechci jít s vámi! Je chladná tam hlína!
Jsem tolik mladá, chci teprve žít!
Pro Boha! Nechte mne odejít!“
„Neboj se!“ řekl jí, „vždyť já chtěl jen –
ve hrobě neklidný týral mě sen,
ve snách a v stuchlině pod těžkou zemí
po nebi, po hvězdách stýskalo se mi!“
Z daleka vesele muzika hrá,
opojná, bujná a vášnivá,
v divoké akordy vyznívá.
„Slyšíš, jak vábivě hudba zní?
Stlumená touha tak chvěje se v ní,
jásavé tony, jež letí sem,
jako by svítily životem.
Jako bych v dáli, v té mlživé dáli
slyšel své zapadlé mládí se smát. –
Takhle tak za jitra jedenkrát
muziky hrály,
fábory a dívčí vrkoče vlály – –
Poslyš, jak přes pole sladký se přenáší hlas,
jak by ta chvíle se vracela zas!
Cítím, jak v duté a vypráhlé hrudi
stará se ozvěna budí – –“
Objal jí ohebný a štíhlý pás. – –
V daleku vesele muzika hrá,
opojná, bujná a vášnivá,
v divokých akordech vyznívá.
Po cestě ve svitu měsíce
dva stíny vznáší se ve víru kroužíce.
V závrati Amálka zavírá oči,
v náručí kostlivce dechu již pozbývá,
ale jak muzika zaznívá,
poslušně v taktu se točí.
Hudba zní divoko, divoko, divočeji,
akordy v paprscích luny se chvějí.
Amálka tanci se oddala celá,
hudba ji vášnivá opíjela.
A tančí a tančí – lhostejno s kým,
až bílé sukně se rozlétají,
až dlouhé vrkoče ve vzduchu vlají,
v modravém přísvitu měsíčním.
Najednou zaslechla, kosti jak zachřestí.
Vytřeští oči a vidí – neštěstí!
Plesnivá lebka se tanečníku
s páteře smekla v tom okamžiku,
někam se kutálí do trávy.
V zeleném kabátě při každém skoku
kosti mu skřípají v boku,
a prázdné dlouhé dva rukávy
do kola lítají v divokém reji –
mrtvý se propadá v náručí její!
Vykřikla hrůzou a zdrcena stane, –
pozdě již! Po cestě kosti jsou rozsypané.
Hnedle je po zemi hledat se jala,
zakryla kostičky kabátem zeleným,
ten kvítek růžový uvadlý přidala k nim
a nad tou hromádkou potichu lkala:
„Hle, mistře Dratvičko, co jsem vám udělala!
Vidíte, bláhový, vidíte,
proč vy už raději nespíte?“
V tom cosi lehtá ji na hebkém líčku.
Paprslek sluneční pad’ ve světničku –
Amálka protírá oči.
Ach, Bože, Božíčku, vždyť už je den!
Zlekána s postýlky skočí.
Jaký to hrozný byl sen!
Divokým tancem se doposud hlava jí točí,
krev proudí bouřlivě, a nožky její
klesají mdlobou a pod ní se chvějí.
Dosud však v paměti hudba jí hrá,
taková sladká a vášnivá,
tichounko, tichounko doznívá...