JAN Z LINHARTIC
Má v erbu psa a ptáče ve klenotě,
u nohou přilbu se pštrosím má pérem –
tak vesele zří na náhrobku šerém
Jan rytíř z Linhartic po žití toho psotě.
Svůj erb on vždycky jako fetiš ctil,
když žil a snil a pěl a pil,
když na vojnách i v turnajích se bíval,
když měšec pln a častěj prázdný míval.
Ah, pták a pes! Kdykoliv vzduchem ranním
praporec vlál – tu vážilo již cosi
na černé přilbě modré péro pštrosí,
a toužně zřelo mnohé očko za ním –
Však že svůj erb on věrně ctil,
tož srdcem jedné věren byl
ten muž, jenž nic si tuze k srdci nebral,
jen jedinkrát – když u nohou jí žebral –
Tož, třeba bylo mnohdy od ní jíti;
však žena statečná svůj úděl zná,
a snáší vše, tak dumně úsměvná,
neb srdce zná, jež na svém čila bíti;
197
ví, že se vrátí ten, jenž erb svůj ctil,
zas celý její, zdráv a mil,
tak mil i teď, kdy stříbro sedlo v skráně,
jak v máji svém on býval Bibianě. –
Pak léta míru. Vařily se šalše
a med se pil. A Bibiana, paní,
zabouří časem nad prokvetlou skrání,
prý plnou kudrlinek, plnou falše –
Však proč? To proto, že svůj erb on ctil
a nad tím psem, jenž dole – v srdci – snil,
jen kousek výš – ve prostoře té modré –
tož v hlavičce té – pělo ptáče bodré.
Nu, známe ženy. Nač takové scény?
Jak zahřmělo – tu ptáče zmlklo vždycky,
a věrný pes jen zavyl elegicky,
tak bdělý vždy – hned ze sna probuzený.
To proto zas, že erb svůj v pravdě ctil,
a zkušeností hlavu naplnil,
že hromy rychle přejdou po výšinách
a zas se ozve ptáče v zavilinách.
A tu zas dlouho, dlouho hezky bylo.
Tu začal koncert, jako v háji kdes,
198
kde pták si zpívá, zablafá si pes,
a Bibiana šveholí, až milo –
Jak rytíř Jan by nebyl erb svůj ctil,
co žil a snil a pěl a pil?
Já rytířem být, v zámku bydlet šerém,
chtěl bych ten erb a přilbu s modrým pérem.
199