ZÁŘÍ
Co je mi vlastně do vašich lesů? Ale mám rád v nich divizny květ, růžovou barvu zvonečků vřesu, cosi, co nelze zapomnět. Co je mi vlastně do vašich lesů? Ostružiny jsou orvané. Buchty se slívami z prázdnin si nesu a srdce trochu zbodané. Co je mi vlastně do vašich lesů? Bukvice si tam seberte již! K městu vlak letí – do dílny běsů, dál kovat ducha nádhernou číš. Adie, lesy, druhové staří! Vraťte se, hoši, ke slabikáři! Z komůrky bytné vidět je třpytné podzimní hvězdy, jak zeleně září. 7

ŘÍJEN
Je měsíc révy, vinobraní, je měsíc naší krásné Paní, tož révy rajské – Marie; té něžné přímluvkyně z Kány, jež ráda džbánek vyčerpaný zas dobrým vínem dolije. Je měsíc révy, vinobraní. Já klečím, žalné srdce v dlani, ten džbánek prázdný přespříliš – a čekám, až Tvá láska shlédne na všecky nás v té zemi bědné, až také k nám se nachýlíš, až zželí se ti smutných hostí, jichž zrak se stmívá od úzkosti a k Tobě vzhlíží potají – Ó, Matko, zem ta chmurná, tichá, má mnoho nás, již do kalicha radosti vína nemají. 8 Ó Matko očí dobrotivých, té touhy sednout za stůl živých i srdce mé zná tíž – Já počkám však. Víc unavena snad mnohá duše žalně sténá – té napřed naplň číš! 9

LISTOPAD
Tma v nekonečno širé zeje a kolem samé nic – je hříšná duše bez naděje, a z jejich šachovnic figurka po figurce mizí. Mé které byly? Které cizí? – Které jsou bílé jako touhy a které výčitkami černé? Co na tom dnes? jen cvakot pouhý – a sklouznou v hloubky nedoberné. Dnes duch již po nich nezasteskne. Jen chladně, slepě dál se leskne ta plocha černých, bílých polí – Však věřte, drahá, přec jen bolí, když výsměšně v sluch zahlaholí: „Šach královně!“ – To vzal tu mou? s ilusí bílou korunou? 10

PROSINEC
Ó nedivte se, že mě milý kraj smutně krásný, černobílý – On bratrem as mé duši bude: má těchže barev dvé; vše ostatní jsou tóny chudé, nádechy neživé – – – Ó nedivte se, že mě milý – – Tak leží přede mnou jak kniha, ó, co mi vypráví! až černí z bílých stran se zdvihá horečka do hlavy! Kraj smutně krásný černobílý – – Tak hrd a chud se vždycky strojí v ty prosincové dni; to pravý šat je země mojí, na věky adventní! 11 Ó nedivte se, že mě milý – – A den když nad ním dokrvácí, k těm barvám přidá nach, tu každý jiný tón se ztrácí, i svity na horách. – Kraj smutně krásný černobílý – – Ten aspoň duše neošidí marnými přeludy: zrak barvy země mé v něm vidí a černé osudy. Ó nedivte se, že mě milý – – Ten nach, v němž mnohý den tu skoná, ta smutná čerň a běl – toť země má. – Proč víc než ona já pro sebe bych chtěl? – – 12

LEDEN
Není to již, není panenský sníh bílý. Poprve když padal zmlklým šeřením, jeho chladné květy všecko v hrob svůj skryly, urovnaly hrob a všecko vzaly s ním. VšeVše, co bylo zvadlé v trapném ponížení, kaluže a skvrny z dávné hostiny, nevinným a měkkým rouchem odpuštění skryly vše, a zůstal člověk jediný. Zatopily srdce osamění vlny, divnou rozkoš dal jich odříkavý bol – byly démantové, hvězdic byly plny, pohádkových snů rej poletoval kol... Byly krajky jemné, byly květy cudné, nadechnuté dnes a zítra změněné – Tam kde mrtvo vše, tam rostou do záludné do prázdnoty rády zámky vysněné. – 13 Není to již, není. Závěj umazaná zbyla z nich a šedý kostrbatý led. Mohlo by být jaro. Moh’ by jednou z rána plaše vykvést někde skutečný zas květ. 14

ÚNOR
Ve světě, v duši je špinavo, obloha šedá a nízká, a tak vše tlačí bolestně, po slunci tak se stýská. Však jde již vůně z hnědých hrud, taková prostá a řídká; a bláto – jak by vystříknout mělo již na holá lýtka. Bude to brzo? Zavoní fialky v mládnoucím křoví? A jakou pověsť zmatenou jednoho rána kos poví? Že prý má brzy kypět vše jak v rušném karnevale, že křídlatit a nadnášet se bude vše jak v bále? 15 Že pokvete i brambora, jež dosud v sklepě hnije, a každý pahýl na chvilku pln bude fantasie? – – Toť starý žert a průzračný, v tom tajnost žádná není – vždyť zatřepetá křídélky i chrobák, když se žení. – 16

BŘEZEN
Březuško, břízo, tvůj přišel čas,..čas... Pod pletí bílou opojnou silou mladou a sladkou svou mízu ucítilas. Vynesem Mořenu, přinesem líto, sladčej než umřít je žít! Zlatistý svit padá na husté a zelené žito. Březuško, bílá panenko v stráni, každého jitra jsi jiná! Nalej mi vínavína, připijem vesně na přivítání. 17

DUBEN
Že jest to trochu spletené dnes v horečné mé hlavě, tomu se zlaté Slunečko mé nemusí divit právě! Slunečko! Aspoň na chvilku! a za chvilku zas sněží. – V tom slunku strohým souladem jen mrtvé ploty běží. Však divně vše se proplétá, co touhou žití sténá, a na jabloni každá sněť je jinak pokřivená. Chci raděj býti zahradou než plotem. Nač se škrobit? nač človíček svou vážností má Pána Boha zlobit? 18 Tož hý! můj chmurný Pegase, rozepni křídla vraní! Sic pomyslí si Slunko mé, žes koník na houpání, ba dokonce žes desentér od kolotoče trénu, kde každý kluk si za troník směl houpnout do tvých třmenů. Však sláva Bohu, koni můj, to Slunko mé se mýlí. Jen aprilové princezně, té bychom dovolili! A to by teprv byl pak let – nestačí nebe skvělé! Beztoho oba splašení, zbláznili bychom se cele... Tak vida: ploty... zahrada... kolotoč... kde se vše vzalo? Trochu se Slunko usmálo a vše se zrýmovalo! 19 A tož jen hý! v tu zlatou dál... jedeme s královskou dcerkou. – Ba jedem! – Až na tu princeznu: Nejezdí s takovou herkou. – 20

KVĚTEN
Toť vůně chrám, toť šumu chorál,chorál. Toť obřad květů pučících. Kdo ještě srdcem neokoral, ve dveřích stane tich. A kdesi přec se vděčnost hlásí, že vidět smí, že ví – a na konec by rád té krásy si nabral do dlaní. A kdyby tak, svou znaven poutí, již nemoh ani pít – chce k čelu, na rty přitisknouti a v políbení mřít. 21

ČERVEN
Zelené, růžové hedvábí kolem. Trilky a zvonky nad prohřátým polem, světlem a vůní natlačena bolestných dramat luxusní scéna. Rojením maří až sílu svou včely. Růže by krve nacedit chtěly, požaté louky opojná vlna mdlobný a blažící hašiše dech do žilek všech vysílá, nezvratných osudů plná. Vrbím a olšemi ukrytá řeka bez hlesu plouží se kol – – – Velká je rozkoš a větší je bol. Uvadlý kalich duše kdes čeká na jednu krůpěj, čistou a svěží – – Schýlen již na blátě leží. – – – 22

ČERVENEC
Tam smí jen čistým okem svým ledňáček modrý zříti: jak v slunci jasem duhovým se vážek křídla třpytí, ve stínu houštím olšovým pod splavem koupel svítí – a v ní, ah, bledým, lilovým zářením řeřich kvítí – Jen ledňáček smí pohledět, a paprsek jen letmý smí vyrazit tam ze tmy a mladých řeřich zářný květ svým zlatým šípem postřílet – Je krásné býti dětmi. 23

SRPEN
Po době květů pučících a vítězného zrání doba vůně těžké, vůně zatuchlé. K zemi, z které rostl, těžký klas se sklání. Kosa šelestí a dává rány nahluchlé. Bylo by to drsné, bylo by to teskné – ale je to silné, krutě radostné! Bez reflexí kosa vražedná se leskne. Každý chce být živ – i ten kdo sel a žne. Počkáme rádi na mládí nové a na příští krásu. Je z čeho sít. I máky rudě zahoří zas. K modrookým chrpám padá tlum snědých klasů a o život teskní – hluchý jen klas. 24

LEGENDA SVATOMOŘlCKÁ
Jak černá věž, v níž pěkná bílá má holubička stan, byl Mořic svatý, muřín černý, vojsk římských kapitán. Na hrdé hlavě chochol bílý na černé přilbě měl a v sladkých očích slunce jihu a v duši sněžnou běl. Je život boj. A Michal svatý si voj svůj vybírá; je dobrý ten, kdo v boji bije, a lepší ten, kdo umírá. Legie thebská v poli stojí, šest tisíc šest set šedesát šest. „Kdo z vás je věren císařovi, vzdej bohům našim čest!“ 25 „To ne, můj pane generále, to není slovo rozumné! Kde našel jsi kdy statečnějších nad druhy mé a mne? César se může spokojiti, zde hlava má a pěst! Však duši svou mám pro jiného a pro něho tu čest!“ „A to je pěkná! Kam to spěje kázeň a gloria? Kdo stvořil říši? Kdo ji drží? –“ „To, pane, vím i já!“ „Ó, mlč! Již vím, ten křižovaný tvým bohem asi jest!“ „Ba jest!“ dí Mořic a s ním mužů šest tisíc šest set šedesát šest. „Ó, hrůza! Hrůza! Vojín římský se bídnou babou stal!“ „To ne, můj pane generále, nic dlužen bych vám nezůstal!“ 26 „Ah, hlízo! Již jste rozežrali i naše vojsko nádherné! – Nuž sekat, řezat, decimovat, vyhubit hlízu téhož dne!“ I sekali – a zas a zase, vždy desátý pad díl. Však Boha svého z bohatýrů ni jeden nezradil. Jak černá věž, když podkopána, tak svatý Mořic pad. Z té věže bílá holubička do Božích letí vrat. Zůstala čistá od té doby, co smyl ji Kristův křest, až z bojů všech si nesla k nebi palmovou ratolest. A slavnému se mučedníku nejeden staví chrám. O jednom pěknou historii chci pověděti vám. 27 To není o tom v Olomouci ni v Kroměříži as. Bylo to kdesi v dálné zemi v pradávný ještě čas. V té zemi ještě mnohý pohan se mezi lidem kryl (tak jako dnes – však tehdy ještě ten pohan lepším byl –). Tož jeden kovář – taky pohan – Hefaistův pravý syn, chtěl při té stavbě vydělat si pár dobrých stříbra min. Pobíjel pláty dubové brány, ozdobnou koval mříž, až v pekle z toho žalost měli, však proč, to víte již. A tu se stalo, co se stalo. On ve své dílně stál a do železných prutů žhavých horlivě bušil dál, 28 a do práce své pohroužený si zpíval vesele, a nepomyslel ani na to, že byla neděle. Pak hodil perlík, oči zdvihl od díla svého výš: tu stojí kolem kovadliny nejeden tovaryš. Jsou také černí, popálení, a oheň z nich jen čpí, a z očí jako z výhně svítí vítězství žádoucí. „Ty do pekelné výhně půjdeš, vždyť je dnes Páně den! Tvůj obchod se Svatým je marný, jsi v síť svou polapen!“ A již ho rvou, již černý chumel se k peklu potácí. Tam čert je čítá, kolik se jich mu z lovu navrací. 29 „Hoj, hola! Stát! Vždyť je vás víc!“ Kde se ten jeden vzal? Byl černý též, však chochol bílý mu na přilbici vlál. Tu rozprchli se pekelníci a svatý Mořic děl: „Ty, ďáble, jsi bez hospodáře svůj účet dělat chtěl! Vrátí se kovář z brány pekla, neb neznal zákona, a napřed práci svoji všecku na chrámě dokoná, až umyt křtem do vojska mého pak vstoupí na nebi. Jeť u nebeských legionů kováře potřebí.“ Svým mečem švih a kol se nese jak samých blesků zář. V té záři uzřel mistr kovář nejednu šklebnou tvář. 30 Ty všecky vtepá ve své mříže i v mnohé nářadí, než svatý Mořic ve své vojsko jej v nebi zařadí. – – – Mořici svatý, bohatýre, dnes mnoho bludných jest, legie celé – ó, kolikrát asi šest tisíc šest set šedesát šest! Jsou černí tak a opálení, a sterý blud a klam jim šeptá, že svou prací hříšnou budují svatý chrám. Ó, zamíchej se mezi bludné, až k branám pekla běž, a vytrhni je sudbě trudné a ztrestej pekla lež! 31

RŮŽOVÝ KEŘ
I.
Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl? Možná. Asi. Bezpochyby. Sám bych souhlasil. Bolestné však krásy bývá někdy život hříšného. A jak láska Boží živá hledá, vábí bědného, jak ho volá z bludných cest hlasem, jenž mu známý, jestznámý jest, o tom vypravuje vlídně naše zvěst. Rytíř Bobeš, duše štvaná, osamělá k pozoufání, lámal kopí pro čest Pána, pro čest mnohých sličných paní – ale z těch mu nikdy žádná nedala svá ústka vnadná. Ta? – Ah, ta již měla svého troubadoura dotěrného. Ta? – Má ještě náhodou srdce svěží jahodou, ale – než se Bobeš stočístočí, jiný již ji vezme s očí 32 a se smutnou písní, žel, Bobeš odcházel. Také Bobeš písně umí! Ovšem, jenom tichý bas – a že v něm i srdce šumí, kdo dbá toho, prosím vás? Chcete-li však sluchu přáti, možno nějakou sem vtkáti z těch, co jimi pučela touha, marná docela: * „Jediný květ hodit na mou hlavu, věru, tak zle byste o to dělat neměla! Vždyť jich přece máte – v májovém jak šeru opojných svých květů střemcha přeskvělá! Vždyť jich přece máte! Tisíc se jich tísní, poupata i květy dávno rozvité – Střemcho, včel mé duše kadeřavá písni, zda to možno jest, že o nich nevíte? Vždyť jich přece máte! Tisíce jich puká, raší, kypí, voní každým novým dnem – 33 jak jen lze vám, střemcho, kukačka kdy kuká, lakotit tak každým bílým lupenem? Vždyť jich přece máte! Střemcho sladkodechá, obsypaná vonnou svojí nádherou! Budete jak strom, jenž skoupě si je nechá, až je cizí větry bouřně poberou?“ * Ano, lakotit! Ach ano, nechávat je sobě! Vidět, že pan Bobeš na věky byl bloud! – Ostatně, že přec i v pozdní doufal době, možno vám i z jiné písně vyslechnout: * „HoIý kopec slunný, řady zkvetlých třešní – Nebuď, starý hochu, nebuď přec tak dnešní. Nejsou pro tě květy, jak jen myslet můžeš? Tamhle na kytičku jalovec si uřež! 34 Nebudou se na tě nikdy višně smáti – spíše se ten potok k pramenům svým vrátí! lnu, milý Bože! Nemožné to není. Slunkem Tvým se voda vrací ke prameni!“ * Vrací, ba že vrací! Ale cestou dlouhou, až přes samé nebe. – Ale napřed kalnou musí projít drahou, až do okeanu – Napřed ještě mnohou srdce pozná ránu, napřed v beznaděje poušť se ztratí žalnou. Tak i Bobeš. Bude hýřit, hrát a píti, v turnajích se bude bez příčiny bíti, bude hlučně honit, tiše brousit lesy – ale v řevu, v ryku, v lesním tichu kdesi přepadne ho stará touha nenadále, a on, jako prve, bude vzdychat dále: * 35 „Ó lesy, drahé lesy mé, bol rosou na vás padá! Zde bylo to, co řekla mi, že smutných nemá ráda. – A já jsem jak ten javor tam, vždy smutný, osamělý – – – Však i ten javor, Bože můj, v své chvíli zaševelí,zaševelí. A já bych, jako javor ten, též zaševelit uměl – pak, zhynout třeba sekerou, já padaje bych šuměl. – Však strom, jenž místo dryady měl červa, kterým zvadl, ten nešumí, ten straší jen, jsa mrtev dřív než padl –“ II.
Ano, mrtev, Bobši milý, zdá se ti jen asi! – Živé srdce ve své chvíli 36 přec se zase hlásí, přece žádá ze všech sil také svého štěstí díl – a že Bobši nikdy žádná a tak dál (– ta ústka vnadná –) to je to, co Bobše zlobí! Nu co platno – „Hola, hou! Kde jsi, kluku, s kobylou?“ Nu co platno – zas se jede někam, kde se mečem robí, někam, kde se na štít bije, do Flander, do Normandie, kopyto zas zmítá pískem – Zas se jede, cvalem, tryskem, přes řeky a bor se jede, přes hory – přes žití šedé – Město. Slavné, krásné, živé, město, jež má chrámy sivé, holoubky má na zvonicích, holubičky v hostěnicích, sivé, bílé, snědé, hnědé – (vidět to i v zakuklení!) 37 Brachu, to i světce svede – a pan Bobeš světcem není! V životě už je to tak! „Vašku,“ – Bobeš klopí zrak – „Vašku, vezmi zlata sáček, rád bych jednou věděl – víš – co to vrká taký ptáček – – Kluku, nehleď, ke všem všady! Táhni! Co pak neslyšíš!? Nešetř! Ať jste brzo tady.“ Tedy Vašek mruče šel. – A pak Bobeš ve komnatce, bolně zasnil se i sladce, zápolil a přemýšlel: Ó lásko, strasti všemocná, zlá touho má a nemocná! Jsi ztraceného ráje sen, jenž srdce ssát mi chodí? Jsi budoucí mé spásy den, jenž kdesi se mi rodí? Jsi povznesením k výsostem, jímž výšky nebes zvoní? 38 Jsi poduškou, již dává zem, když hlava v pád se kloní? Ó lásko, strasti nezměrná, mdlá touho má a nevěrná! Jsou oči muže smutné tím, co světem zřely, a smutnější jsou tím, co nikdy neviděly. Je v srdci bolno od toho, čím žilo, a ještě bolněj touhou, již nic nesplnilo. – Ó živote, já volám tebe, ač vím, že volám bol! Ale pod lis, kam dávám sebe, pod tíži slastných kol, o živote, přec stiskni víc, ať jednou již se zjeví, co vroucího je ve mně, zda krůpěj rubínu či nic zrodila země v mém srdci, které neví, v mém srdci, které nezná než vítězství tak nevítězná. Ó živote, tys přece klad, tvým nemůže být smyslem marné jenom chtění, tvou nemůže být vůlí, aby jaká síla se bojem k smrti unavila 39 tak sama sebou – ó živote, můj hlad, po tobě hlad, to věčné utrpení, jej ukoj přec již něčím, co by bylo tebou, co není pouhým, prázdným, ničivým již snem – ó živote, vždyť z blahoslavenství tvých není být – chudý životem! – – Ale ovšem, život! – Jeho jméno Eva! – Jak se hořkou může státi rajská réva! – Ano, ženy, ženy, do nebe mnou ctěny! To jen ženy, čarodějky, mládnou krví cizí – Na mně ovšem mnoho není, ale mé a ryzí! To jen ženy, čarodějkyčarodějky, z cizích srdcí ssají – Platím srdcem svým a bludné sny je vyždímají! Chudý jen a jednotvárný život nedal mnoho – HolaHola, Bobši! Almužny jsi nevzal od nikoho! – – 40 Nu co dělat! – Sýkorenky! Srdce jim až k nohám střít a nic, pranic nechytit, pranic, ani vlásek tenký – inu čerta! – Ať mé zlato pomůže – a na té jedné pomstím ženské srdce ledné! Nač se pořád mořit v taji? (Ticho, ty tam, v srdci kdes!) Čím si jiní pomáhají, zdali je to, moudře vzato, víc, než poctivé mé zlato? Ticho! Dost! Což jsem já pes? Ale ovšem, Bože milý, zda to jsou mé vroucí sny? Kam se to až ponížily, v jaký jícen bezedný hrdost svou jsem bědně hodil – Nu, toť má věc! – A je práva! Byla to snad větší sláva, když tě blouda za nos vodil mnohý prstík šalebný? 41 Sny? Ach jsme my, muži, bloudi! Ženy, zdá se, jinak soudí, a jak ony koho cení, no, to, Bobši, víš! Možná o nic horší není oněch, pro něž ty ses trápil, ta co přijde. Uvidíš. – Myslím, Bobši, by ses napil – (Ticho, ty tam, v srdci kdes! Což pak jenom já jsem pes?) Jaká bude? – Inu, hlehle! Mladá přec a krásná snad! Ještě by sis, Bobši, v téhle věci nechtěl vybírat? Co Bůh dá. – Ba ne, to není Boží lásky nadělení – jablíčko to dává had! Ostatně to není pěkné, toho tady vzpomínat, jenž na soudném stolci sedí – A co starý opat řekne, k němuž chodím ke zpovědi?! – 42 Nu, zapíši mnichům ves – K čertu, což jsem pes? III.
Trnitá tak, ubohá, klíčí láska v srdce taji. Koho trny pobodají, kdo si růží natrhá? Tu se dvéře otvírají a na prahu v přítmí stane štíhlé děvče ulekané,ulekané. „Budiž vítána mi, paní – – Vašku, dolů k šenkýři! –“ Hlavou mlha zavíří. „Paní. –“ – „Pane, slitování!“ „Co je s tebou, děvče milé? Počkej, světla máme dost – – nemusíš se u mne báti –“ 43 Vidí luznou nevinnost v úzkosti před sebou státi, vidí planout líce bílé, vidí prosit oči černé, vidí mladou hruď se dmouti utajeným vzlykotem – „Ale dítě, co pak je ti? – Jak pak ty jsi přišla sem? Počkej! Slyš mé slovo věrné: Proti vůli tvé se tobě nestane nic v této kobě, leda, že nám k řeči vlídné Vašek pohár nalije – (Kde jsi, kluku? Hola, hou. Pohni tam tou hospodou! –) Můžeš býti mysli klidné – Jak tě zovou?“ „Marie“Marie.“ „Mařenko, můj kvítku sněžný, tedy mluv mi aspoň, mluv! Čekám, že tvůj hlásek něžný bude jako štěbot žluv – aspoň ten bych slyšel rád. 44 Mohla bys mi povídat, jak jsi tedy přišla sem, když máš takou hrůzu ze mne – Vidím osudy v tom temné, chci ti býti ochráncem.“ „Ach, ó temné, pane milý! Hle, teď ve tvé moci jsem, tak to smluvil, vím, v té chvíli zbrojnoš tvůj s mým otčímem. Ach, já bědná jsem se stala nevolnicí tvou v té noci, ale přec snad nenechala Boží Máť mne bez pomoci v tom, že tys to, dobrý pane! Ušetř dívky utýrané, ušetř aspoň v tento den, jenž je Panně zasvěcen, jejíž svaté jméno nosím – Prosím, dobrý pane, prosím –“ „Nepros, nepros, milé dítě, nyní prosím já. Ať již déle netrápí tě 45 mimovolná pohana. Nechtěl jsem tě znectít, svésti, nechtěl tvého zla – V choré touze na to scestí bludná noha uklouzla – Ach, ty, která sotva tuší, jaký je to žal, poslední když kvítek v duši smutně pozmrzal –“ „Tuším, pane. Dnes v své hrůze ovál mne ten mráz. Ale ustal. – Ó jak tuze hlodal asi vás!“ „– Kolik zmatku, ponížení, bylo zakusit, než se v srdci v nízkost změní nejněžnější cit, nežli muž, tak hrdý kdysi, cítí prázdný hlad a svým zlatem míní čísi lásku kupovat – Jak to bolí –“ 46 „Ano, pane, tuším asi jak. Srdce dívky zaprodané zabolelo taky tak. –“ „Ah, ty cítíš, tušíš, věříš, ah, ty, drahá, víš? Vlastní bolestí svou měříš cizí, větší kříž! Větší, dím, že dlouho ničil, jako balvan hnět, až i z bolu pod ním vzklíčil jedovatý černokvět – Větší, dím, a dlouho nesl jsem jej Kristu blíž – dnes však hanebně jsem klesl, tobě hodit chtěl tu tíž – Byl to bol, ach, ano, jistě, ale je i hřích – Vyznávám tvé duši čisté, soud chci se rtů tvých!“ „Pane, pane, jak bych směla soudit muka tvá! Věřím ti. Ó jak bych chtěla 47 setřít smutek s tvého čela – ale já? Co jsem dnes já?“ „To, co včera! Brána ráje, u níž sladko je i mřít. Dítě, hlava znavená je tam se podepřít – Marie –“ „Jak mluvíšmluvíš, pane? Začínám se zase bát.“ – „Chtěl bych, dítě milované, svým tvé srdce zvát!“ „Jsem jen prosté děvče z lidu a tak chuda jsem –“ „Věř, že kryje větší bídu srdce pod mým kabátcem! Tebou bohato se stane – jinou nechci mít –“ „Ale já chci, dobrý pane, ve výši tě zřít, chci tě vidět vždycky znova, 48 jak jsi velik byl – Neznectívej svého slova, jež jsi přislíbil –“ „Neznectívám. HleHle, jen klekám, ke tvým křehkým kolenům – Čekám, kytičko má, čekám, zdali do mých dum jediný jen lupen schví se s šarlatové růže úst – ach snad potom probudí se a zas bude růst růže keř, jenž zaklet leží, snad se v srdci rozvije v jednu vroucnou růži svěží u tvých nohou, Marie!“ Tak jí mluvil. Ona snivě stála chvilku, zadumčivě, stála něma, v přemýšlení. Pak mu vtiskla v zanícení svatý pocel v horké čelo, přidala mu druhý v skráně. 49 Venku šerem s věží znělo milostivé Anděl Páně. IV.
„Pojedem, Vašku, pojedem! Čert vzal tu rukavici! Čert vem tu čest mou rytířskou, jíž musím tolik stříci! Nu, pojedem. Však dnes již jinak a možná, hochu, posledně – A jak to sedláš toho koně? Tak panenka naň nesedne.“ – A jeli. Jeli lučinou, a Bobeš basem pěl. A jeli. Jeli mýtinou, a Bobeš sesmutněl. A jeli. Jeli oborou, a Bobeš dumný byl, až před nimi se pod horou kláštýrek vynořil. 50 Kláštýrek malý, přívětivý, v něm holubic se hejno živí a vrká písně po dny celé na čest a chválu Stvořitele. „Marie, srdce mého paní, já vzal jsem tebe s sebou rád, ne proto jen, že v pohrdání ti bylo těžko setrvat – i mně tak těžko bylo v duši, když hned zas bych tě ztratit měl – Však řeknu ti, jak muži sluší, o čem jsem dnes tak přemýšlel. Hleď, jedu v boj a zbytí není –“ (Tu kovářský jak měch on vzdych.) „Za nebeské tvé políbení, za spasný pohled očí tvých, za jeden pohled duše sestry já budu vždy tě zbožňovat. Jsem rytíř tvůj; šáteček pestrý s mé přílby bude hrdě vlát jak dnes, tak vždy, co budu žíti. Hleď, jedu v boj. Co oběma chce laskavě Bůh naděliti, to zví se tam. Však, duše má, 51 tobě tam není dobře býti – A pak – zřím štěstí v tobě jen – však nechci, aby kvapný den, den jediný, snad klamný dost, u tebe rozhod budoucnost – Ne, neodpírej, dítě milé, já srdce mám již zkušené! – Hle, před námi ty zídky bílé, ty křivé střechy červené – tam nechám tě, své blaho celé – tam za mne pros u Spasitele, by odpustil mi vše, by zdařil, a naše štěstí budoucí dle vůle své nám mile stvářil – A ty, můj kvítku žádoucí, ty sama zatím, volna zcela, tam rozvaž znova, zda bys chtěla, (ač chce-li Bůh tak rozhodnouti,) mi ruku podat k žití pouti – Já chtěl bych tak! – Zda chce též nebe? Jak nevzal jsem – ty rozumíš, – tak nyní nechci vzít mu Tebe – – HleHle, fortnička nám kyne již. –“ 52 Kláštýrek malý, obílený, a po chodbách a z každé stěny se jako myrty kytička usmívá Boží Matička. A vstříc jim, hle, se šourá tiše kočička, bílá abatyše, a v rozpacích i s laskavostí zvědavě vítá divné hosti. „Velebná matko, tuto pannu mi laskavě vem pod ochranu, než mne mé služby sprostí svět. Nech sníti ji, nech přemýšlet, neb v hlavičce té v turnaji snad myšlenky se utkají – Nu, tu máš zatím – až se vrátímvrátím, to ostatní vám štědře splatím! – A ty, mé dítě milované, to věř, ať cokoli se stane, že roste v srdci poznova krvavá růže trnová. Dnes bodá jen – však zítra vzplanou snad její květy. – Na shledanou!“ 53 V.
Kláštýrek malý pod horou, vždy tich, vždy zapřen závorou, v něm panna z okénka se dívá a přemýšlí a sní a zpívá. „Božínku, jak Ti zde milo pěje tenký sester hlas – víš však, že by hezčí bylo, kdyby k tomu zněl i bas? Jistě, pěkný dvůr máš tady, ale slavnější by byl, kdyby dvořanů tvých řady dobrý rytíř ozdobil. Ve tvé službě, velký králi, šťastna je i dívka tvá. Ale rci, zda neobstáli by v ní lépe dva?“ A hlavičku zas kadeřavou si položila na dlaň pravou 54 a snila zas a snila zase, jak květkvět, jenž večer zavírá se. „Matičko Boží, pamatuj, že tebe on tím ctil, když v onen večer rytíř můj mne Tobě navrátil. – To Tobě dar byl, dobře víš, ó což byl malý tak? Čím Ty ho, Matko, odměníš, čím zjasníš chmurný zrak? Ó, drahý-li jen maličko, jej ještě dražším hraď. Však bez ceny-Ii, Matičko, pak celý mu jej vrať!“ Kláštýrek malý, chudobný, a těžko je tam v mnohé dny, a časové jsou hodně zlí a lidé trochu přiskrblí – Ba, bylo by již na čase, by novicka zas našla se, ba, bylo by to požehnání, 55 by hojné věno přišlo za ní. Ten rytíř zdá se štědrým být – a panna jistě Bohu milá – Bude se třeba pokusit – Kočička, matka hovořila: „Panenko, klamný je ten svět –“ „Také jsem, matko, zřela hned –“ „Krásnou se zdá tak mnohá lest –“ „A někdy zlým, co dobré jest.“ „Jak sladko je se zříci všeho –“ „Ach ano, všeho – pro jednoho!“ „Tak vidíš, dítě. Jsem ti radou zde skrýti se před světa zradou a vzíti závoj, duše milá, bys cele naší sestrou byla –“ „Ah, matko, ne! Já čekat mám a také věrně dočekám!“ 56 Tak poprve a znova zas, tak mluví dívka vždycky, když upříst chce jí matky hlas čepeček klášternický, tím snažněji a lichotněji, čím víc ke konci groše spějí, tím úporněj a útočněji, čím víc se krajem nese hlas (o Bože, všecky ochraň nás!) že vojna jde zas krvavá, že král zas volá lidi v pole, že již se bijí kdesi dole! Úsilněj vždy ta slova znějí, však jako hrách se odrážejí od tvrdé toho čílka stěny, až abatyšky unavený hlas sboru sester přiznává: „Již tak jest – věc až nemožná: Dívka je málo nábožná.“ VI.
A polem, lesem, oborou pan Bobeš zatím jel, 57 a za kláštýrkem pod horou se dlouho ohlížel. A když mu zmizel stříšek tlum, pan Bobeš hlavou kýv, a zapadl zas do svých dum a smuten byl jak dřív. A tichou píseň sivému koni do hřívy pěl, že Vašek sotva kterému slovíčku rozuměl. * „Co stalo se to s tebou, hochu? Nu, Bože, co se stalo! V ní milostivé nebe trochu se na mne pousmálo. Co počnu já s tou věcí blahou, vždyť ruce se mi chvějí – Snad neroztříštím vásu drahou, přemilou duši její? 58 Ó dík, že aspoň tisíckráte smím vroucně myslet na ni. Má jediná – Vy býti máte již mého srdce paní! A zatím cizí kraje jdou a města letí kolem. A jako dřív já samoten se toulám širým polem. A zahrabal jsem v srdci vše jak v starém hnízdě syslím – Teď aspoň na co myslit mám, a myslím, myslím, myslím! Však co, to říci nemohu než Bohu samotnému a jednomu, jež v světě mám, děvčátku předobrému. To odpustí, že rozvilo v mém srdci květy rudé – však jí, jak slunka na nebi tím přece neubude!“ * 59 „Neposkvrnil jsem obraz Váš, jen v teplém srdci choval, a vysoko, ach vysoko, jak kalich pozdvihoval – Před něčím klek by člověk rád, před něčím rád by vzlykal – Jen kdyby mu tak rychle zas ten obraz neunikal! Že myslím na Vás bolestně, že myslím toužně na Vás, že víc než třikrát denně k Vám své vroucí vzdávám zdrávas, že obrázkem Vy někde býtbýt, kde buky v chrám se klenou, kam putovat smí poutník mdlý – k Vám lez bych po kolenou – ah, o tom všem, ó jediná, snad nemusíte vědět – však aspoň to, že vzpomínám, jak to Vám napovědět?“ * 60 „Duší žalně chudou vzpomínám chvil s Vámi – Na věky mi budou vonět resedami. Bylo víc v nich blaha, víc než zasluhuji – ale přece, drahá, Vám jich nedluhuji,nedluhuji. Co víc moh jsem klásti v laskavé Vám dlaně? Dal jsem, těžké strastí, celé srdce za ně!“ * Tak Bobeš jel a v srdci, žel, s ním větší jela touha, neb blaha den je krátkykrátký jen a cesta žití dlouhá,dlouhá. Do proudu řeky ulomen pad purpurový květ. Zapadl klášter za BobšemBobšem. A Bobše shltil svět. 61 VII.
Kláštýrek chudý, studený, smutný a lidí vzdálený. Často mu, často, na vrata klepá pěst hladu kostnatá, a čas je dlouhý k sešílení,sešílení. V okénku panna za mříží teskně do dálky pohlíží – a po Bobšovi slechu není. Matička, kočička, nepřede již na svatý závoj nit. Je škoda slova uronit, – a v mlčení je tíž. Tož mluví sestry – k ulehčení – a bída vlídna není. „Je to ale čistý pták! Jde a děvče nechá tak.“ „Inu, takých dost je všude! Ale ona, děvče chudé, co si to jen myslela? Kam to, hloupá, hleděla?“ 62 „Ten již dávno má zas jinou! Vystřeže se našich vrat!“ „Anebo ho dávno snad pokryli tam někde hlinou –“ „Zkrátka – je to k nevíře. Ve klášteře tady živit děvče toho frejíře!“ „To se potom nelze divit, že to tady všechno letí rázem od desíti k pěti!“ „Čas promluvit s matičkou, aby se to s maličkou konečně již spořádalo –“ „Dobře ještě, jak se stalo, – pro závoj to děvče není.“ „AIe sedět v záokenní, jako vonný hřebíček – snít a zpívat v roztoužení řady hříšných písniček –“ 63 „Ba a při tom v zahálení ujídat nám krajíček –“ „Ano, ať si vydělá. Ať se taky práce chytí!“ „Jenom kdyby uměla.“ „To snad přece – Co však tady? Práce není, mřeme hlady –“ „Tedy musí po svých jíti!“ Mračily se, z povzdálí zrakem, slovem bodaly; bouřily se, hněvaly, až i matku naštvaly,naštvaly. „Děvče, není mi to snadné – ale hleď – nás plný dům – chleba málo – čáky žádné – vrať se ke svým rodičům –“ 64 „K rodičům? – Ah, nikoli! Vzpomínka již zabolí!“ „Co však s tebou? Vidíš sama, rytíř zmizel za horama, každým dnem se naděj tratí –“ „On se vrátí, matko, vrátí!“ „BIáhová! Již by zde byl! Všecky nás jen ošálil!“ „Ne, ó ne. Já věřím v něho!“ „Věř jen v Boha jediného!“ „Ten však mluví v srdci mém –“ „Mým spíš, děvče, rozumem –“ „Matko milá, neznáte ho.“ „Koho?“ „Mého reka ctného.“ 65 „Myslíš na něj víc, než sluší, kouzly opoutal ti duši –“ „Snad. Já v slasti těchto pout trpět chci i zahynout –“ „Pokoř se přec, dívko, Bohu! Mysli víc na věčné žítí –“ „Právě! V lásce své si mohu nejlíp věčnost představiti –“ „No, toť příliš! – Jedním slovem luč se zítra s naším krovem.“ „Zítra? – – Buď si! Někde v blízku počkám – třeba na pastvisku.“ „Tak si jdi. – – Věc nemožná! – Vidím, že je bezbožná!“ VIII.
Může to být, že ta, které v mukách celoval Bobeš ručenky, 66 sedláku pase na chladných lukách hubené krávy, stračenky? Hola hou, hola hou, strakaté mé kravky milé, dušenku má bolavou! Může to být, že Bobeš se vrátí? A tak ji najde sníženou! Zda bude paní svou ji zváti, vyhnanou, smutnou, hubenou? Hola hou, hola hou, kravičky mé trpělivé, hlavičku má zoufalou! Může to být, že slunce, jež právě ve vlastní krvi skonává, vrátí se zase v růžové slávě v oblaka bledě modravá? Hola hou, hola hou, – půjdem taky, kravky milé, slunko zmírá za horou – A jak hnala od té strany, před hospodou stál 67 cizí žoldnéř, ošlehaný, na loutničku hrál. Oslepl prý dole v boji – kytku růží měl – všude cestou lidem svoji divnou píseň pěl: „Zpívám píseň hořké lásky, zpívám velký žal – Míti ještě oči sivésivé, hořem bych je vyplakal. Padl v boji pán můj statný, vím, teď nerad pad! dříve, kdy sám smrti hledal, uměla se vyhýbat. Ah, již není! Cizí země kryje jeho rov. Vizte však, kdo oči máte, pravdu věrných slov: Nezřev sám, jsem jenom hmatal, každý však to děl, 68 na rově že divně rychle růžový keř vypučel. Nezasazen, přímo v srdci kořen jeho rost, a na sněti se mu rozvil této růže skvost! A tak zpívám svatou lásku, divem ctil ji Bůh, sám On chtěl ji nezkalenou přesaditi v rajský luh. Zpívám, hledám, že tu kdesi klášter v lesích sní – tam má žíti této lásky druhé tajemství!“ – – „Co je to zde? Kdo vzlyká tam? Ó řekněte – což je to klam? ó povězte – ten hlas já znám!“ „Ó Václave!“ – 69 „Ó paní má! Kéž ubohýma očima bych shlédnout směl vás jedinkrát! Ten pohled doved zvěst by dát, jak On mřel touhou po vás! – Ah, jste to vy? To není sen? – Na srdci chovám pergamen, jejž poslal po mně pro vás! Ó pojďte jen pod lípy ven, těžko se v kobě dýchá – je širý prostor potřeben a slavná velkost ticha – Však co to dím – a kde to jsem? Nebyl to klášter pod kopcem, to hospoda jen byla – A jak jste vy jen přišla sem? Ach co se ptám – jsem zmaten sám – hlava se zatočila – ó pojďte jen, kde samoten svou duši člověk sdílí – – Ach ano, cítím, je to ten drobounký prstík milý (ó dobře jsem já hleděl naň!) ach ano, je to ona dlaň, 70 v niž uzdu jsem kdys dával, ó ano, ano, je to ona, ta štíhlá, drahá ručka vonnávonná, již Bobeš pobozkával – Ó pojďte jen – ven z lidí – ven, a čtěte si ten pergamen, je krví srdce psaný! Ó já jsem ještě dobře zřel, jak příval slz mu napršel v bělostné jeho blány, když večer před svým skonem pan Bobeš v divné tuše děl: „Sem péro, kluku, honem!“ – Konečně tedy sami jsou a uslzené zraky čtou – „Co, jediná, ti mohu přát, má-li se osud dokonat? Odkazuji ti růže keř, jejž vzbudil zrak tvůj tmavý – Ó čiň co chceš – ó lámej, řež na věneček kol hlavy, má láska ti ho bude přát a štěstí tvé svým dechem hřát 71 a žehnat bez únavy – Co mohu tobě ještě dál, jediná, poručiti? Své srdce k nohám jsem ti dal, a nechci zpět je vzíti. Tak příliš bohat nebyl jsem, však co jen kde je mého, to vezmi všecko nádavkem, i Vaška upřimného – Co učiníš, vše dobré jest. Co bez tebe – je klamné. A potkám-li tě v říši hvězd, nestyď se, drahá, za mne! –“ „To tedy psal, a velký žal mu z věrných očí zíral. „„Víš, Vašku, vše se může stát – ten pergamen jí máš pak dát –““ A ráno v poli zmíral – – Ó paní má, teď všecko víš – Tys dobrá též – co učiníš?“ Tu stála chvilku, oněmělá, a jako ze sna potom děla: 72 „Co učiním? Toť rozhodnuto. Neváhala jsem chvíli tuto, jen z hrdla nechtěl hlas. On čekat kázal, tedy čekám. Před vůlí Boží v prachu klekám, když takto podělila nás! On rajskému teď slouží dvoru, mne zaved sem, pod tuto horu, zde do smrti je místo mé! Já počkám zde – až v lepším žití, kde slunko věčné slávy svítí, snad všichni zas se spatříme. O velkodušné dary jeho nebude mezi námi svár. Já ráda bych ti přála všeho, však v bídě klášter je a stár, – ó pomoz mu zas k důstojnosti, vždyť tady chci mít jeho kosti, chci, Václave, jen jedno, věř: by květnici zde krásnou míval ten drahý skvost, ten růže keřkeř, o kterém ty jsi zpíval –““zpíval –“ Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl? Možná, ale jeho lásku sám Bůh očistil. 73 Sklání se, sklání v závoje běli nad růže keř, jenž nemá kaz, panenka čistá, a kláštýrek celý obrostly růže, a zvroucnělý hlas zpívá tam píseň v celách i chóru, podobnou písni andělských sborů, o tom, čím končí naše zvěsť, že Pán Bůh láska jest. 74

SMRT STARÉHO LUKÁŠE.LUKÁŠE
I.
Ještě pokos, ještě ouvrať – a je konec žní. V bledé nebe věsí se již srpek měsíční. Kráčí Lukáš opálený mezí k potoku. Hoj, kdos jiný – taky s kosou – jde mu po boku. „AIe to je jednou trefa – odkud, kmotra, ty? Bílá, tichá – do roboty, nebo z roboty? Beztoho mi dlouho trvá dnes ta cesta k nám. Půjdem spolu, pořečňujem – já dnes nespěchám –“ 75 Kráčí Lukáš s pole domů, kráčejí dnes dva. Pán Bůh taky kráčí nebem, světy rozsévá. II.
Kráčí Lukáš opálený, s ramena se kosa kývá; kráčí dnes tak unavený, toužebně se ke vsi dívá – nu, zde aspoň hřbitov již. Tu jsme doma. Starý kříž sladkých lůžek řady střeží, dědů, otce, ženy, matky znavené tam hlavy leží – Věru doma! – Mezi vrátky, hle, tu ještě jeden druh: Kmotr hrobník. – „Pozdrav Bůh.“ Klapla vrátka, vrzá klíč, na ramenou blýskl rýč. „Nu, tak pojď. Jsme ode dávna muži téhož úkolu. 76 My patříme pospolu: rolník, hrobník – i ta bílá, která za hřbet se mi skryla – Nu, jen nech – je řeč to správná. My přec nejsme Němci tady, můžem si to říci, brachu! Já, když jsem byl chasník mladý, s koňmi křičel čehý, hot – tu jsem taky v Němcích sloužil – No, tam bylo vždy dost strachu, tam se nocí po vsích ploužil kolohnát, že prý „der Tod“ – S Němci ovšem boj je tužší, než z nich dostaneš tu duši,duši. Jim vaz třeba lámat silou, na to musí býti chlap! Ale my – my přece máme v loktušce tu kmotru bílou, pěkně si s ní povídáme lichotky a žerty steré, ona nás kol krku bere jako k tanci – klapy klap! – No tak vidíš! Zvlášť já tady: oseju si brázd svých řady a pak obilí zas srážím – 77 Myslíš, že si málo vážím, když to dělá jiný s námi? To je přece v pořádku! – Tak jen mi tam do řádku ustel, bratře, vedle mámy! Beztoho již na mne kývá, ťuká jako v háji žluvy – a já chci již za ní jíti!“ Udiven se hrobník dívá: Ten dnes nějak divně mluví! „Ale strýče! Jste jak kvítí –“ „Které dnes je plné rosy, zítra ohni dáno bývá! – Ba, tak jest to s všemi námi – Pamatuj, tam vedle mámy!“ Měsíc plá a v něm dvě kosy. III.
„Otče“Otče,“ – Lukáš vraští brvy – „vždy se shledá trochu mrvy – schválně dělat ji, mou prací 78 nebývalo sice v žítí. Ale včas ji vykliditi, aby tím, co zemi vrací slabost všeho stvořeného, milosrdnou láskou Boží, láskou toho, jenž i smetí v zlato umí obraceti, rostlo zas na půdě jeho nové, čisté, zdárné zboží – to je též přec naše péče. – Vyznávám se, v duchu kleče, před Bohem a, otče, tobě, přiznávám se k chybě, mdlobě, k provině své všeliké –“ Jizbou táhne veliké smíření a zasvěcení. A na bledá ústa kmeta v láskyplném políbení v květu hostie pak slétá Beránek, jenž sňal hřích světa. Svatý olej světí čelo, sílí ducha, léčí tělo, aby zrádně neumdlelo 79 ve zkoušce své poslední – A jak když se rozední, starý Lukáš dobrou tváří do setmělé jizby září, když na křížek Pána Krista horečné své rty pak vtiská. Hospodář tu s hospodyní, malí vnuci kolem klečí, sousedé se tlačí v síni. Ale jak nad skalní skrejší slunečko svůj nejkrásnější červánek dá naposled, tak ten sedlák, který vždycky mlčky konal heroický úkol svůj po mnoho let, v západu teď svého záři žehná, loučí s krásnou tváří se všemi se touto řečí: „ByI jsem sedlák. Ještě jsem. Slunečko mi hřálo zem, s níž mu osení mých vlny šeptaly zpěv chvály plný. 80 Stará píseň, tuze stará – Začne skřivan, posel Jara, potom hebkých pentlí smích, máky, orlíčky a chrpy, pak sbor klasů vousatých, a na konec – kosa, srpy. Slunko, které vyhýčkalo veškeru tu krásu z hroudy, sežehlo ji svými proudy a pak zralé pod srp stlalo bílý klas i útlé kvítí – – To je stará píseň žití; a tou písní nyní sám, děti mé, já umírám: Slunečko mne povolalo. Slyšte, děti sedlákovy! Moudrost svou vám Lukáš poví, tu kterou vždy hlásat slyšel, kdykoliv si v parný den s pluhem, s kosou v pole vyšel, anebo, kdy za neděle nesl tam jen roztoužen nástroj jeden, srdce celé. 81 Byl jsem sedlák, ještě jsem: moudrost tu mi dala zem. Zelené vstává stéblo ze země, lehce a jemně fábory šumí, zahrát si dává kde jakou kdo umí, větřík i cvrček i komár i pták. Všecko je plesové, všecko je svěží – Ale čas běží, a obilíčku nad hlavou ohnivě plane nebeský znak – A klas, sotva že odkvete, sám poddává se změně té, a žloutne a bělá, až napita celá je bytost jeho v pokoře barvou tam toho nahoře. Blah, když dosti odtud pil! Plný světla, plný sil chleba dává hospodáři, Bohu slouží na oltáři, a co z něho v zem se klade, 82 vstane zase v kráse mladé. Zmařit se nedá ta drobná věc bledá! Ze země živo k slunci zas žene, co sluncem bylo prozářené – – Však zbloudilec, jenž v stínu skryt věčné jaro chtěl jen mít, nechtěl v horku slunce stát, nechtěl v sebe přijímat barvy nebeského krále, ale marným travěnkám mínil podobat se stále – ah, ten zmařil žití dobu, zmařil, bloud, i sebe sám! Přijde čas a nevyzrálé lehké zrno zelené neobstojí v brázdy hrobu a nevstane vzkříšené. SlyšteSlyšte, děti! Sedlák jsem, však ne krt, jenž ryje zem! Chci být skřivan, jenž se výše vznáší nad svůj rodný lán: 83 Jest i jedna Boží říše, v níž je slunkem Kristus Pán! Života krása – Božím je darem. Života radost – je potřebou duše. Ať nechřadne suše ve věku jarém srdce, jež spjato je cévami všemi, jak kořínky stéblo, s živící zemí – Země však jedinou dárkyní není: i ona jen splácí vyšší políbení! Tož osení žití, jež pentlemi šumí, v srdečné kráse svůj potrvej čas! Ať křepelky hnízdo ukrýti umí, ať písni dá vznik, ať potěší vás – Ale to Slunko, jež svaté má právo, ať najde je vždycky silno a zdrávo a schopno a ochotno přijímat s nebe dar vyššího zrání na podobu Sebe! Ať nabývá váhy a nabývá chuti. Povrch snad bude osmahlý, žlutý, vnitřek však celý buď naveskrz bílý! 84 Ne zrno jedno – však družně se pojí zrnečko k zrnku v souměrný klas. Ne každý je stejné výšky a síly, ne jeden klas tu samoten stojí, celé však pole je oseto v ráz – Bude se klásek v změkčilém bolu vzpírat, by nebyl zavázán v snop? Bude se vyhýbat mlýnskému kolu, utíkat do jiných krajů a dob? – Ať ve službu lidem, neb ke slávě Boží, obětí družnou se s jinými složí, jenom když uzrál v podobu Krista, cena mu bude velká a jistá. Na osetek pak v život věčný též zbude podíl dostatečný!“ IV.
Oddychá Lukáš, oddychá trochu. Na hlavu miláčku, studentu hochu, položí ruku a mluví pak dál: „Vy se teď na knihách učíte mnoho. Také jsem knihou nezhrdal a ten můj příklad vám dopovím z toho. 85 Netřeba stydět se časem svým pravým za krásnou zeleň, za barvu země. Jsme země děti! Buď zelený máj! Šumně a křepce, však čistě a jemně ve mládí vašem vše jásej a hraj! Ale ta zeleň, již odstíny všemi namíchal Tvůrce na paletě zemi, ta přec je směsí – snad dobře to pravím – jiných dvou barev, modré a žluté. V tom tajemství je uzamknuté. Netřeba, děti, zapomínat na to, netřeba utonout v zeleném moři! Dvojí ta barva nad hlavou nám hoří: oblohy modř a slunečka zlato! To druhé je plnost – to první je nic, bludiště hvězd a létavic, samo však – prázdno nekonečné, možností pouhých dějiště věčné. Ah, ta říše snů a tuch! Tam my stavíme své hrady! Třeba toho asi tady, když nám otevřel ji Bůh; třeba srdci ku rozletu svobody a dosti místa – ale, děti, říš těch světů 86 musí velká být a čistá! – Proto přece zklamané mnohé sny se v prázdnu ztratí. Nejčistší modř vyvane, k skutečnosti duch se vrátí – ale blah, kdo po ten čas jako bělající klas z plnosti směl pít a zráti. –“ Stojí všichni, poslouchají, podivením dech se tají,tají. To, co starý Lukáš pravípraví, všichni cítí v srdci kdes; ale tolik, jako dnes, mluviti ho neslýchali – „Zda to starce neunaví?“ Ah, nechte ho hovořiti! Jemu jistě z krajů Žití Věčné Slunce teď již svítí! Oči, jež tím sluncem plají, pro svět se již zavírají. * 87 Brzo na hrob Lukášovi děti stavějí kříž nový, a na jeho černý štít ruka řemeslně píše: „Podobna je Boží říše člověku, jenž vyšel sít.“ 88

DOLORES
Cela v klášteře Karmelitek v Albě de Tormes, 4. října 1582. – Sestra Dolores sedí v zamyšlení. Oknem na malém dvorku vidět jediný strom, uschlou mandloň, a v protějším okně blikot svíce.
Ne, plakat nechci. Kdo ví, jaké býlí by na mé poušti vzbudila slz vláha! Snad také pro mne den se brzy schýlí – Ale jednu krutou věc již dnes já také vím: Smutno je a těžko. Bolestně tak váhá duch můj unavený dlouhým čekáním: Na úsvitu trochu, na kapku jen rosy, na pohnutí vánku, na radostné cosi, na něco, ať lidé jakkoli to zvou, co by vzbudilo zas blahý žití zájem, co by potěšilo bědnou duši mou! Jak je dávno již, co byl mi Karmel rájem! Samota šuměla nášepty nebeských úst, chudoba cítila perutě do oblak růst, a od modliteb, horských zdrojů chuti, nebylo, nebylo ani odtrhnutí! 89 Myslela jsem tehdy, vždy že bude tak – A přec iižjiž dávno jinak je – Je život dlouhý. Vše je ztracené – Osamění – jako skály na srdci dnes tlak, odříkání – marnou cestou do prázdna se tratí. A duch, který lehce opouštěl tak svět, začal churavět, prázdnotou a žalem začal umírati – Není to lítost a není to touha – Je to jen otrava dlouhá, zhrzený milenec jedem se mstí – Ukrutné světa tajemství! Já vím, ten svět mnoho není. Je to jen tečná, z nebytí v nebytí říš odtud, co není ještě, tam co není jižjiž, možností pouhých přímka nekonečná. Jediný bod z ní v oblast bytí je vzatý tam, kde se jí dotkl Kruh Plnosti svatý – jediný bod – ach, ale ten září, dráždivě svítí do očí a tváří – Což, měla jsem já právo, zhrdnout tím, co Bůh nechal vstoupit z ničeho v bytí svatý kruh, právě tak jak mne, jež také jsem jen nic? Krásné přec je vše, co jest, krásné vše, co žije – Vinice kdes rozkvetlá, milých družek zpěv, 90 útulný dům v zahradě slunné Kastilie – dětí zrak – a oheň, kterým hoří krev – a dvé tak černých zřítelnic – Ale ne! Nač myslím?! – To jsem všecko dala a neberu svou obět zpět. Avšak, Spasiteli – vypráhlá jsem skála – potřeba je přece trochu napršet, aby oživ pramen, odkud může píti ptáče, bez jehožto srdečného pění nést to žití možno není! Radost, Bože, radost, radost jakoukoli, sebe menší radost, ať má z čeho žít to srdce utýrané! Já neporoučím, ne, co by to mělo být, ba ani nevím, Pane – nemusí ze světa zářiti ten svit, Ty můžeš ho vzít odnikud – z ničeho, jak zemi a nebe – nemusí z něčeho radost to být, když může být přímo z Tebe! HleHle, toť každodenní prosby mé jest hlas, toť již jediný jest modlitby mé sten! Za radost, můj Bože, za radosti jas, jakoukoli radost, sebe menší jen – 91 každodenní hlad – ty přec to dobře víš – ty, jenž na obraz svůj, sám jsa přeblažený, takové jsi stvořil srdce bědné ženy – proč hlad ten nesytíš? Ó čekání! Jak čekání tíž znaví! Dnes dobrá byla by mi hrstka šedé trávy na hřbitově chudém, na mém hrobě – A nesmím říct to nikomu, a pravím to jen Tobě, můj Spasiteli milý, že není již síly, že zde bědné srdce člověka nic již nečeká! Vždyť jsem jak uschlá mandloň naší kvadratury: nerozkvetla jarem – bláhov, kdo by s hůry čekal na zázrak, že opět rozkvete! Co bych čekala já chvíle té? – O jistě, hodna nejsem, ani abych sňala matce Teresii s nohou opánky – Ale hlehle, i ona, která vždy se pjala jako kondor výš a nás vše s sebou rvala, na konec své pouti došla unavená – Bože, jak tam leží! Bol jí na spánky vytiskl svůj pařát – smrti zasvěcena, nebeskými léky všemi opatřena, modlitby své šeptá – ke světu nic nedí, 92 oddaně a klidně na křížek svůj hledí, ale více nic, o Bože! Schoulena jak dítě křížek svůj si tiskne hodně křečovitě, a z těch dobrotivých jasných očí zří – já jsem zahlédla, tozahlédla to, celá uděšená – smutku tajemství! – A víc nic, o Bože! Což pak možno není, trnitý jí sejmout věnec utrpení, radostí a slávou skončit její dny jako slunka západ zářně vítězný? A to přec jest ona! Zápasila tak a ještě zápasí! Což pak teprv já! Strom uschlý, bez krásy. Nebude již jinak. Škoda cesty té! Nerozkvete život. Uschlá mandloň nezkvete! (Zazní umíráček. Naproti otvírá se okno – v ten okamžik mandloň rozkvétá – a slyšet hlas: Matka Terezie právě skonala.)
Zázrak, BožeBože, zázrak! Mandloň v květu celá! Co jen, Bože dobrý, neblahá jsem děla, co jen nevděčná jsem nedočkavě chtěla? Spasiteli milý, buď mi milostiv! Počkám již! Já počkám! Přijď, kdy budeš chtíti, radost dej, až budeš jakou nazbyt míti – 93 jsem strom uschlý, pravda, pahýl smutný, černý, ale ty, můj Kriste, ty jsi přece živ, a tys duší květen, příští slávy den, – mou buď bídou veleben, věčný a věrný! 94

RAJSKÁ LEGENDA
Třpytem hvězd a přítmím věků svatý advent nebem kráčí – také se tam slavit budou požehnané Vánoce! Matka Boží v blahém snění prožívá zas ono štěstí, dlouhou cestu do Betléma, tajůplnou svatou noc. – Ale ne, dnes není sama, jako tenkrát u jesliček! V adventě již přicházejí ohlásit se svaté panny, přijdou k službě jiné ještě, jak jen zazní Gloria! Vystlána jest liliemi jejich čistá náruč bílá, krvavý nach lemem zdobí běloskvoucí jejich šat. 95 Přicházejí, jak je věky k nebes jeslím povolaly, za staletí, tisícletí – ale tam, kde tisíc roků u Pána jest den jen jeden, všecky v jeden sbor se staví, všecky v jeden koncert splynou, žalmem, písní, legend zvěstí, pohádkou i uspávankou – svaté chůvy, jež jsou hodny v náruč vzíti Ježíška. Svatá Panna na svém trůně usedá si v dumném snění – a již svatá Cecilie rajské síně rozhlaholí velebnou svou předehrou. SV. CECILIE
Slavnou buď písní život náš Pánu, jásavou v boji i vítězství svém! Jak včelka pilná shledává duše z života květů života krásu. 96 Rozkvete sama výsluním Krista, až i ten svět pak zatouží po ní. Zazvučí louten svatebních hlasy, zašumí hedváb i v pohárech víno. Zachovej, Pane, co milostí tvojí na zemi rostlo, květ mého srdce! „Ženichu smrtelný, nedotýkej se! žárlivý anděl střeží květ Boží.“ V zápase bezradném duše tak děla. Ale Bůh štědrý se zahanbit nedá. Kdo je ten anděl? Zda nemá jich celé legie nebes všemocný král? Hledal můj ženich krásu v mé síni: Taková, hle, jest ve věčném nebi. Věnce nám poslalo z liljí a růží. Cítíš, jak blažená vane z nich vůně? 97 A tak si ženicha, jenž jako lev přišel, beránkem vedu k Pastýři duší. Jaké to vítězství dobýt tak srdce, celé a věrné a přetékající! Dusný byl jako má smrtící lázeň život tam dole v nevolném Římě! Ale teď, ptáče za rosného jitra, oddychá duše volností blahou. S těmi, jež našli jsme, bratrská srdce, s těmi, co našli svou příbuznost v Bohu. Hosanna, Hosanna, zpívejte se mnou, zpívejte sborem i každá pěj zvláště života píseň u Kolébky Žití! SV. KATEŘINA
Zasněná sfinga; gazelím zrakem do dálek hledí – dům plný je hostí, nevěstou rádi by vedli ji domů, 98 ona však srdce své dát chce jen tomu, kdo by nad všecky byl duchem a ctností. Ty, Matko dobré rady, zde pomoz! Klečí a vroucně ruce tak spíná. – Tu nebes Paní té kněžničce bílé srdečko zajme a zasnoubí mile ženicha nad všecky – vlastního Syna! O jak by teď teprv neměla moudrost veškerá sídlet v té srdečka schráně? Ať se jen pohanští mudrci spojí! Léčky a systémy po marném boji podlehnou všecky té jediné panně! Alexandrie, ty město škol pyšné, moudrost tvá všecka se k nohám jí sklání! Jak by i za to vítězství skvělé neměla v lásce, k smrti až vřelé, na srdce tisknout Dítě té Paní? SV. FLORA
Od Sevilly zní má píseň, z kraje Maurů; slavík jásá, 99 velká jest, až bolí, krása pohádkových paláců. Slavík pěje, srdce pláčepláče. Matička mi zmírá drahá, třesoucí se ruka sahá znakem kříže na čelo. Zaseto je do srdečka palčivé a hořké símě. Ah, již nikdo nezbaví mě květiny té v srdci mém! Otec pohan, bratr krutý, hrozné, dlouhé přemlouvání – Ale ne, mi něco brání, nechci s vámi štastnašťastna být! Tolik věrných muka trpí, tolik slabých zapře Krista – ne, již nemá dosti místa rozrostlý mé víry strom! Osekejte, zutínejte! Jak se ocel vaše leskne! 100 Ale Krista oči teskné nový svět mi vykouzlí. Ze Sevilly, z Maurů zahrad vzrostl strom do nebe tvého – mučenkových květů jeho, Ježíšku, si natrhej. SV. BARBORA
Dobře jsi mne, tatíčku můj, dobře jsi mne chovat chtěl, před úklady všeho světa pevnou věž mi vystavěl. Ale jak nit slunka zlatá skulinou se protáhne, tak i ve věž Boží láska šípem žhavým zasáhne. Na Barušku nehněvej se, dobře jsi ji vychoval! Kdybys ty byl poznal Pána, byl bys též ho miloval. 101 A že mi tvá vlastní ruka mladou hlavu skosila? Bůh ti odpust – Bůh ti odplať, mne s mým Slunkem sblížila! Blízko, blízko, do náručí – ach, vždyť již mi podává Slunéčko mé, Krista Pána, jeho matka laskavá. SV. LUCIE
V houštinách světa číhá zvěř kletá na Caesara v pýše jeho i na broučka maličkého. Chtěla jsem býti broučkem, jenž svítí od smrákání do svítání poutníku i plaché lani. Slunečné svity do sebe vpity, 102 hájem myrt jsem chtěla lítat – děsný spár mne jal se chytat. Mohly by maně hrubé ty dlaně shasit svit a setřít pely – co pak mně ty tlapy chtěly? V křovinách skryta světluška kmitá – do bažin ji zahnat chtělichtěli, v nichž se sami utápěli. Nevzali světla! Výš jsem jen vzlétla – Ježíšku – chceš si mne chytit? V ručce Tvé vždy budu svítit. SV. OTILIE
Hrad stál v lesích alemanských, hrdý tak a naježený, a v něm drsný, nezkrocený, jak ten krunýř tvrdý pán. 103 Ah, ta jeho milá paní, ah, co ta se natruchlila: slepá se jim narodila dívenka jak štěňátko. Otec zuří, hněvem šílí: „Ať to nikdo neuslyší! Bez milosti v lesní tíši ať se vyžle utratí!“ Pláče matka; chůva stará z hradu odnesla to dítě, v chatě své je chová skrytě, pak je dá do kláštera. Ale žije Světlo Světa! Děťátko když bylo křtěno, svatým křižmem posvěceno, s duší prohlédl i zrak! Svatý biskup zázrak vidí: „Kéž tak na mne podíváš se, Otilie, v nebi zase!“ dí on, v slzách žehnaje. 104 Spasiteli, světlo světa, dost se sic, tvá láska ví to, naplakaly oči tyto, ale štěstím na konec! Otec získán – z hradu jeho klášter buduje se z ticha, svatou láskou vše v něm dýchá, kol Otilky blažené. Mučenic já nemám růží – jdu jen z kraje dumných lesů, ale velkou, velkou nesu kytku rudých slziček. O, tož pověz, svatá Panno, nač jsem dostala ty oči? Po světle se stále točí, které v náruči Tvé plá. Nač tu srdce, boly zralé, nežli abych na něm, Máti, pokolíbat, pochovati směla též Tvé Děťátko. 105 SV. VIKTORIE
Vinice kvetou v Tivoli, mne srdce mé již nebolí. Kdyby mne byl jen dobře znal, to nejdražší by nebyl bral. Kdyby tak rád mne býval měl, nebyl by srdcem zkameněl. To láska ani nebyla, když věznila a vraždila. Vinice kvetou v Tivoli, krátce jen srdce zápolí. Neboť byl jiný nad něho. Viděli jste tak krásného? Viděli jste tak milého? Srdce mé nezná nežli ho. Vinice kvetou v Tivoli a duše má již nevolí, 106 vítězně dávno zvolila Tvé dítě, Matko přemilá. SV. JENOFA PAŘÍŽSKÁ
Byla jsem jako babička veliké rodiny dětí. Často mi srdce rozdrali – mohla bych vyprávěti o hrůzách času, kdy všecko se chví, o ranách, zoufalství, vině, o slzách lítosti, které můj lid vyplakat přišel v mém klíně – a zas o černém nevděku – ten stín i na hrob padá – ale já ty své divochy přece tak musím mít ráda! Mohou mne kopat a mohou mne bít ty zlostné nožky a ručky – nebude nikdy proklínat bába své vnuky a vnučky. – 107 Jeť jako dítě mé Paříže lid, zvykla jsem tomu všemu, života trny jsem zvracela vždycky radš k srdci svému. Od tebe jsem se učila – dobrou jsem chůvou se stala – zdali pak, Dítě, dovolíš, bych též Tě pochovala? SV. PRISKA
Vražedné jsou ještě mlhy, doba zimomřivá – co pak, že to ptáčátko odvážně již zpívá? Orel římských legií smrtelně tak klová – proč to ptáče nemlčí? Kam se před ním schová? Schovává se, schovává k nohám svaté Panně – 108 můžeš si je, Jezulátko, chytit do své dlaně! SV. ANEŽKA
V zahradě, jedy začarované, našel jsi bílou ovečku, Pane! Blízko již vlk se potuloval – tys na srdci svém si ji schoval. Zvířátko lidské, sic nevinně čisté – ale tys duši v něm probudil, Kriste! Prstenem zlatým’s ji zasnoubil sobě, zlatohlav králů dal k svatební zdobě, hrdlo jí ověsil kamejí řadou, zatížil uši perel svých vnadou, mléko a med z tvých svatých úst ssála, krví tvou líc se jí začervenala – nevěsta čistá, teď láskou tvou hoří, Vestálka pravá nebeských zoří – – 109 Poznáš ji nyní – tu ovečku chudou? Na krku od meče stužku má rudou, za tebou přiběhla na luhy ráje – Pohlaď ji, Ježíšku, to ovečka tvá je! SV. AGATA
Kat nestyděl se zneuctít, co sám jsi poctil u své Matky, když prsů ženy hrozen sladký Tvé přesvaté rty chtěly pít. Tu pohanu mou, Kriste Pane, tu vinici mou zpleněnou zas kvésti nechals láskou svou – teď vezmi plody požehnané. Uzrály žárem pod Etnou ve vinobraní době – a lokty mé jen tobě se rozlétnou, ach rozlétnou. 110 SV. DOROTA
V kapadockých horách leží ještě sněhy, pod nimi se budí kvítek vroucí něhy, čemeřice bílá. Povídají lidé: „Jedovaté kvítí! Nehodící se na nic pro způsobné žití čemerka ta bílá.“ Ale když ji šlapou, ale když ji drtí, zázračný svůj dar jim pošle ještě v smrti čemeřička bílá. Na své smutné cestě jednou jen ho zřela, jinak však než láskou již ho nevzpomněla čemeřice bílá. 111 Dárek, kterým Kristus do nebe ji vítá, ona duši bludné za svatý lék skýtá, čemeřička bílá. Nač jsou čemeřice? Kdo pak to jen poví? Pod sněhy kdy všecko, kytku Ježíškovi čemerka dá bílá. B. MLADA PŘEMYSLOVNA
Schází ti zde, Panno svatá, ještě píseň severu, koleda ti schází sladká českých zimních večerů. Dovol, abych já ji pěla, skromné ptáče šedivé; vzácný purpur mučenický nezdobí sic roucho mé, 112 jenom za hřích otce rudý za rána i z večera měla jsem jak holubička vrkat ve zdi kláštera. Zpěvná Češka, ptáče z hnízda Václava a Ludmily; teď ti také z jejich země nese pozdrav přemilý. Slyšíš housle, slyšíš dudy, slyšíš naše pastoušky, slyšíš tenké děvčat hlásky, babičky a dědoušky? To svou píseň Ježíškovi poslal se mnou český kout, poslal mne za všecky Češky na srdce ho přivinout. 113

SVATÁ CECILIE
Na varhany Cecilie hraje písně svaté. Za kalkanta chytila si čírtě chundelaté. Rajsky její písně znějí, andílci kol září. Lid je nadšen. I ten čertík dobrácky se tváří. Ale přijdou kasuisté; „Co to myslíš, Santa, že máš tady jakéhosi čerta za kalkanta? K službě Boží certissime přípustné to není! Tu má vše být čisté, svaté, kolik pokolení“.pokolení.“ „Ovšem, pravda, zcela správně, předůstojní páni! 114 Ale já těch jeho měchů potřebuji k hraní“.hraní.“ „Poslouchej, stroj dá se zřídit – můžeš šlapat sama –“ „Ano? – Ach, to bude hezké – hrát i noženkama! Ale pak si, dobří páni, přidám na tu krásu: Pedály mi udělejte, chci mít více basů!“ „Budiž! Ale s čertem vari. Šlapej někdo z lidí!“ „Někdo? Z lidí? To tak snadné pánům být se vidí? Nestačí – zvlášť nyní – každý: ten má hrb, ten břicho. Náhle místo fortissima zavládlo by ticho“.ticho.“ „Tedy si vem andělíčka! Nač ti chodit k čertům?“ 115 „Ne, to ne, všech andělíčků třeba k instrumentům! Nechte mi již toho tady – tak to bylo vždycky. Duch i nízkou sílu mění v chorál harmonický“.harmonický.“ Andělé i panna hrají, rajská hudba šumí, lidé pějí, rarach šlape – dělá, co kdo umí. A Pán praví: „Zcela dobře! k měchům stačí běsi. Pozor jen, by nesáhli vám také na klávesy“.klávesy.“ 116

VÁNOČNÍ
Ježíšek, který na nebi Vánoce svaté slaví, pokynul andílkům. Slétli se, a on jim takto praví: „Vidíte tam tu jiskřičku, jak dole plá a bledne? Nebojte se té dálavy, nebojte hloubky ledné! Toť země má. Tak maličký na světě tom má podíl. Ale já mám ji vroucně rád: tam jsem se, milí, zrodil. Toť země, matka člověka. V klíně má přemnoho dětí. A ty dnes přece nejlépe mé narození světí. Vy ode mne je pozdravte a štědře podarujte 117 vším, co má nebe lidského! S mým požehnáním plujte!“ Tu hned se všude po nebi duhoví, zlatí, bílí, jak při velikém ptáků tahu andílci rozkřídlili. A svatý Josef hned jich má kol zástup nepřehledný. Prý: dědečku, nám udělej,udělej škatule, truhlice, bedny! Sekerou mávl pěstoun jen, beden jak babek v máji! a pilou říz a pod pilou zas bedny odlétají. (Neb v nebi se již taková věc děje bez povyku, jak Bůh, když svoje „Budiž“ děl, tak vše se dělá v mžiku.) A pak se v bedny nakládánakládá, co všecky ráje mají: 118 jablka, datle, oranže, jaké jen v nebi zrají, a toť se ví, i banány a kokosy a fíky a zvlášť těch zlatých ořechů pytel tak převeliký, a čokoláda, bonbony i mandle upražené, všecko, nač se jen takový andílek rozpomene. A potom děti, kterým jest tak blaze na nebíčku, (však každé tam má přemnoho babiček, dědů, strýčků) své poklady již snášejí: panenky, ovečky, oře, kašpárky, slony, medvídky – barev a zvuků moře – a každé ještě něco by tak rádo přibalilo, 119 co malým tvorům pozemským by obzvlášť milo bylo. „Ten míč, se kterým přišel jsem!“ „A ptáčka, který zpívá!“ „Těch bonbonů, jichž z kornoutu mi tady neubývá!“ A zvláště svatá Mláďátka, miláčci Matky Boží, co za celý rok dostanou, ze všeho tady složí. A bedny jsou již plničké a pěkně povázány. Teď ještě vzkazy rozličné pro malé slečny a pány. „Tož především jim řekněteřekněte, jak pěkné to zde máme!“ „Aby si přišli za námi!“ „A že se nehádáme!“ „A že to vše, co měli jsme, jim darujeme rádi“.rádi.“ 120 „Aby to dobře věděli, že jsme jich kamarádi“.kamarádi.“ „Že posíláme jim i sny, kterých jsme nedosnili“.nedosnili.“ „l touhy, které teprv zde se nám všem vyplnily“. –vyplnily.“ – V tom svatá Panna blíží se, andělské tichnou hlásky,hlásky. „A já že jejich maminkám posílám mnoho Iásky“. –lásky.“ – Nebeská vrata dokořán, andílci letí, jen fičí. Zvolna se sype měkký sníh. Na nebi Gloria cvičí... Však co to jest – ten nesouzvuk – jak ustrašené ptáče! Ah, venku kdesi, před vraty, několik andílků pláče. „Co zas? Vás v Čechách vyprali?“ I Petr má duši malou. 121 „Ne, my tam ani nebyli...nebyli...“ „Tož zpovídat se, alou!“ „Nějací černí andílci se do nás cestou dali... Měli též svoje balíky... naše nám skonfiskovali...“ (tak naříkají andílci, byli to prváčci malí.) „Ó Michale, již rychle leť, tebe ta spřež se lekne, a pořádek hned udělej! To by tak bylo pěkné!“ A s vojskem Michal vyjíždí, polnice nebes dují. „Ať mi těch dětí aspoň dnes svým jedem neotravují!“ 122

BYL KDYS JEDEN VŮL...
Byl kdys jeden vůl. – No, víte, vůl je vždycky vůl. Starý chudák utahaný, byl tak sám jak kůl. Jetýlek? Ah, kampak, braši! Vůl je jenom vůl! Byly plevy, matoliny, byla zvláště hůl. Nu, co s ním. Již na nic není. Vozí kárku vůl: bačům slaninu a tabák a ovečkám sůl. Ah, když přišel, ty se smály! „Ten náš starý vůl! Jeden roh má uražený, druhého jen půl!“ – I ten pejsek chundelatý hafal: „vůl, vůl, vůl!“ 123 hleděl o něj blešku otřít, mělť jich celý úl! Nu, a pak vše mizí v stráni; v stáji bdí jen vůl,vůl. Toho nikdo neukradne – Stájí vítr dul. V prázdný kotár smutně hledí, prázdný jeslí stůl. Vzpomínal by, hlava prázdná – vždyť je jenom vůl. Vzpomínati blahých časů nemůže náš vůl; což kdyby z těch němých očí potok slz se hnul? Ne! Má jasné, mírné oči i škaredý vůl. Nevzpomíná. Přežvykuje, snad i sedřímnul. Ach, můj Bože, je to možné, by měl sen i vůl? 124 Co to vchází do stájenky? Muž – a nese hůl! Ale ne, ten neuhodí! Klidně leží vůl – Potom dívka, jakby zoře paprsek tam vplul. Na oslíku šedém jede – oh, jak žasne vůl – Tolik hostí! Také jemu druh se namanul! „Bratře, zdá se, žes pan osel – víš, já jsem jen vůl – ale vítám tě v té stáji, chceš-li: každý půl!“ – Nu, a víte, co se stalo, když tak snil náš vůl? Dítě v jeslích zaplakalo. Bylo věků půl. Zimou robě zakvílelo,zakvílelo. Rychle vstává vůl, 125 aby vším svým teplým dechem dítě ovanul. – – Jako bylo v onom čase, vůl i dnes je vůl. – – – Ježíšku, až přijdeš zase, k volečkům se stul! 126

ROMANCE BETLEMSKÁ
Odkud ten vítr zblázněný letí? Jakou to divnou přinesl zvěst? Rozčeřil vody a pohmoždil sněti, sběhal již tisíc dalekých cest – a letí, šumí, výská! Poslechněm zblízka! VĚTRY:VĚTRY
Kde je ta salaš, ten podivný chlév? Ten, který silnou opratí drží nad mořem a strží nás, větrů všech, divoký běh, ten pustil nás náhle a zalíbil sobě – ubohé robě – složit se v kolébku z chatrných dřev? My smíme dnes všecko, seč síly jsou – hola hou – můžeme strhnout ten ubohý kryt a v moře kdes jej pohodit, můžem své vítězství syčet a výt – 127 hola hou! – hola hou! – Kde je ta stájka pod skalou? Ah! To je on, to poupě bílé? Co tolik letíš, ztřeštěný? Zde zmírníme let šílený a zahnem u skaliska..,skaliska... Ó pohleď! poslyš! Máme čas! – A nalaď trochu sladší hlas, ať jako šalmaj píská! SNĚHY
Jakých to vločků křídlatých sbor vletěl v náš bílý, mlčící chór? Veliké, zářivé oblohou letí, slávu a pokoj je slyšíme pěti na cestě s nebeských hor! Je-li to pravda, co píseň ta hlásá? Ten který sítem nás na zemi střásá, příkrovy tká a rubáše spřádá a závěje sype a ledovce skládá a lavin hroby v údolích – Ten pustil síto z rukou svých? Nuže, pak všecky dohromady! 128 My, nicotky – však miriady – v tíži a síle neskonalé sedněme všady a lehněme všady, ať rozmáčknem to hnízdo malé, v němž choulí se jak ptáče –! Ah, to je on, jenž pláče? Toť on, jenž v hrsti sena leží? Nuž zlehka, zlehka, bílé družky, a měkce leťme – kmit a kmit – kde možno se jen zachytit, složíme se mu na podušky, tak kypré a tak svěží! – BĚDY
My též jsme něco, jakkoli jsme zvány, my, nedostatky, bědy, bolesti a rány, a třebas bičem dosavad jsme v cizí dlani, ten bič dnes z ruky oné pad – a zvrátí se i na ni. Ze smečky naší prokleté já první v tělo dítěte smím zarývat své drápy! 129 I pán náš, stav se člověkem, ať zví o pánu prokletém, jenž každé tělo trápí, já první jdu, já přednost mám, jen počkejtepočkejte, vy druzí tam, však na vás dojde taky! Já první začnu hrýzt a rvát – jsem hlad – jsem hlad – Ah to je on – temten maličký? – Já, jenž vše vážím a vše smím, já, jenž se nikdy nestydím – já před ním klopím zraky! Ah, vzpomínám, čím sám jsem byl, než had mne v ráji otrávil, než naplnil má ústa rmut – že byl jsem zdravý cit a chut, a tím že zas chci býti! A dítě to – má Matičky prs čistý chutě píti. ZVÍŘATA (osel)
Nuž, také my se rozběhněme, když svitla volnost neznámá. 130 My také něco dovedeme: ty, bratře vole, rohama, a já, jenž spolkl moudrost mnohou, já zase nejlíp zadní nohou, (proto též oba – yhá, yhá – jsme v čele stáda, jež se zdvihá.) Kde je ten pán, jenž odměřoval všech požitků kdys míru nám? Prý ve stáji se kdysi schoval, a v žlábku, v dosah našich tlam... Ah. To je on? – Jak zimou chví se, až dojato je srdce mé – Tož, bratře vole, ponáhli se, my teple na něj dýchneme. ČLOVĚK
Že vetřelec ten vstoupil sem a prestol svůj chce vstavit do říše mé a na mou zem a koruny mne zbavit? Hvězda? – Ó, zdráv si kraloval ve bledé říši hvězd! Písma? – Ó, ať jen hlodá dál 131 mol mrtvou jejich zvěst! Já tolik jen se po nich ptám, co síť si na něj usoukám. – Prý dítě. – Nuž, ať hledají mí špicli – mám jich dost. A žoldáci ať konají pak svoji povinnost! Toť jediné, co mohu chtít: zahubit, zničit, zardousit! 132

HERODES UKRUTNÝ
„Pěkně vás vítám, páni bratří! Toť od vás pěkné, tak se to patří, že jste se cestou na chvíli též u mne, starce, stavili. Nu a jak u vás? Žádné křiky? Nesou vám co ty pašalíky? Toť hlavní věc! Obchody jdou? A výběrčí moc nekradou? Víte, já nejsem z Izraele, ale tu moudrost pojal jsem cele, spočítat vždycky co a jak a nebýt při tom nezdvořák. Mesiáš? Král? – Ne, nevím pranic! Povídám, stařec! Ba, jsem již na nic. A pak, jsa vlastně bezvěrec, neměl jsem zájem o tu věc. Však pomoc snadná: naši rabbi, ti vědí víc než staré báby, 133 těch ptejte se a hledejte, a pak mi zprávu podejte! Víte, mně na něm nezáleží. O jednu věc mi jenom běží – vám, mudrcům, netřeba slov – zachovat se jak filosof! Jsem pokrokář – však pochyb není, že nábožensky založený – a ten, když zví, co světem tlí, svou povinnost též učiní – –“ Mudrci jdou, a z okna kouká za nimi on a pak si brouká do šedé brady – hola hou – písničku jaksi ponurou. A pak se mrzel. Měl ty týdny nejistot plný život bídný, až by z těch nálad přemilí dvořané byli zjančili. „Má podagru? Či nadýmání? Jakého štíra mu ti páni 134 do hlavy píchli? Oč tu jde? Ah, kdo tu pomoc vynajde?“ A pak šly těžkým krokem roty a zaleskly se kopí hroty – a jako podupaný lán vzdych Betlem, krví postříkán. „Proč, Bože, proč?“ Tak lidé lkali a tajně pěsti zatínali. Herodes ví. Však po kom šel, toho tam právě nenašel. Neplačte, milé betlemské matkymatky, nad obětními neviňátky! Obětí jejich zdráv a cel v dálce vám roste Spasitel. V palmách a růžích hrají si nyní, najdete si je v nebeské síni. Mnohé snad, kdyby přežilo, pozděj by Boha vraždilo! Vy dnešnídnešní, plačte! Oklamaný Herodes-satan se svými many 135 počítá dále co a jak a není dnes již náhlý tak. Ne růže těl – on duše kazí! Ah, snad z nich budou Boha vrazi – Kde s těmi pak se shledáte? Vy mu je, matky, necháte? Ó řádí, řádí ukrutněji! Jak zoufalé pak nářky znějí – třeba že Toho, o nějž mu jdejde, kat duší dětských nenajde! 136

SVATÁ FRANTIŠKA V CAMPAGNI
(„Žízeň sester, v lednu před městem dříví sbírajících, čerstvými hrozny révy, se stromu visícími, ukojila...“ Breviář.)
Jak zšedla modrá dálava, jak campagna je sirá! Jaká to těžká únava do vysoka i šíra! Kde kručinek je kadeřavé zlato, kde růžová je vřesu louka? Kde rozložené na řasnato vějíře kapradin? Ah, šeď a stín, a jilmů kmen v nich straší jen a divoký pták houká... Toť známe vše, toť nenové, takové půldne lednové! A nepřišlinepřišly jsme také sem za zábavou a s výletem, 137 než proto jen, že v klášteře je také třeba večeře a pod ni kousek chrastí... Však přec – tak smutný dnes je svět, že bolestno i pohledět, že bolestno je postát chvíli a slyšet, jak ten vítr kvílí, jak z dálky v dál jde jeho sten, jak úzkost svou lká beze změn – že mohl by i bědných žen ubohé srdce zmásti! Ba, škoda poslouchat a stát. Raději spěšme nasbíratnasbírat, proč přišly jsme! – Či také snad, že v klášteře je větší chlad, že ještě víc tam čiší z cel, a že byl skoro rád i oslík náš, když vyjížděl ze chmurných našich vrat? To známe též, to nové není. Na to jsme zvykly v ponížení: Chudoba, paní velebná, 138 je v zimě též míň úsměvná – Však přece jen, – tak mnohý den je celý příliš rozteskněn a smutno je v něm žíti, což snad i osel cítí... Ach, čtverák náš! Snad o tom snil, jak cestou po campagni by suchý bodlák uchytil – Arci, ni bodlák není dnes jak v den, kdy hlavu hrdě nes a růžový květ na ní! Však – oslovský to praví cit – i ve zvětralé tkáni by mohlo ještě něco zbýt, co stojí za hýkání! Ne, milý osle, nezbylo! Jen pokušení vábilo. To známe též, to nové není. A stát, jak ty, za balvany tak zježený a zklamaný, je trapné zahanbení – My, Francesčiny sestřičky, jsme zamítly svět celičký, 139 my vzdaly jsme se navždy všeho pro Spasitele chudobného, pro Božské lásky opojení, pro první věčna políbení, pro svatou radost Jeho – Však jest to, Pane, mnoho: chtít u ohýnka se posadit, když v ruce tolik zebe? I Petr Tvůj se zhříval tak, jenom že při tom, nebožák, v slabosti zapřel Tebe! Ne, zapřít ne! Ni před tím světem, ni v koutku srdce ne! Jenom že v tluku mnohaletém to srdce někdy ochabne a v takovéto chvíli šedé tesknoty zapřít nedovede; že potěchy pak zachce se mu – Ty rozumíš přec, Pane, všemu – i tomu srdci zmatenému, jež neví samo, co by chtělo. Hle, bolestně se rozechvělo pro pouhé nic: že v campagni 140 se vítr dnes tak rozhání, že dotírá se do všech žil, že rodí se v něm žízeň zlá – a duše hned je vyprahlá jak země, již on zpustošil – To víme též. Však nevíme, jakou to žízní trpíme, co přinésti by mohlo lék srdci tvých nuzných děveček... Tož prosíme jen: Nesuď, Pane, když v duši, trýzní ožehané, když v srdci, jež je přec jen hlína, zas jakés touhy květ se vzpíná, když po rose své volá prach... Tys také volal na sotnách, Tvůj svatý ret svým „žízním“ lkal; víme, byl větší ten Tvůj žal, o tolik větší, oč Ty sám – Však odpusť, ulev, přispěj nám! – „Neslyšíš, matko, větrů sten?sten?“ „Odkud a kam to táhnou jen?“ 141 „Co nesou tuch, co nesou změn!“ „AIe jak tlačí a suší!“ „Zdá se, že tělo i duši!“ Tak ke Francesce sester pět dnes mluví na campagni. A její hlava – kolik běd již složilo se na ni! – a její ruce pomocné i srdce, láskou nemocné, se k tiché prosbě sklání. Co modlila se v pokoře, že vítr ustal chvíli? Co vyprosila nahoře, že slunka záblesk bílý sem zapadl tak znenadání a vykouzlil zde na campagni ostrůvek stříbrný v šedivém moři? Hle, brilanty v něm všecko hoří, i oslíkovy šediny i suchý vřes a tráva,tráva. A černý jilm, jenž jediný 142 a holý vždy tu stává, kde vzal té révy ratolest, jenž k větvím se mu vzpíná? Zda zázrak to, či pekla lest? Ve jménu Otce i Syna! A hle – na révě opadalé pět rudých hroznů nenadále tak opojně se stkví! „Nuž, berte, děti, trhejte! Kristovu lásku poznejte vždy stejně něžnou! Ať vás zkojí v těla i duše trapném znoji to svaté tajemství!“ Ne, teď se žádná neleká. Však Franceska jen pokleká a jilmu staré větve černé jí ukazují dřevo věrné a pět ran Syna Člověka. 143

MALÁ KŘÍŽOVÁ CESTA (Příteli O. Zlámalovi)
I. U PILÁTA
Ty, jenž dosud trpíš na všech místech země, Ty, jenž trpíš v těch, kdož milují Tě, já to nejsem, jenž Tě nenáviděl temně, já to nejsem, jenž Tě stíhal lítě, já to nejsem, jenž Tě hnal před zavilý tribunál, zrádce hledal a lid štval, hlasem na Tě žaloval – Já to nejsem! Ale jak to povím lidem těm? Mám si také mýti ruce s Pontským Pilátem? Gestem tím se s farisei sešel Pilát na vždycky. Byl to na ty umyvače výsměch cynický, aneb duše rozpoltěné omyl tragický? Ale ne! Tak z vin se mýti, toho žák Tvůj nečiní. Takovés nám nezanechal, Mistře, náčiní,náčiní. Vinen, vinen, stokrát vinen, tak jak Pilát byl, tím, že povinnost svou svatou dost jsem nečinil, 144 vinen, vinen, stokrát vinen, Pane, vyznávám! Vím, že tím na hříšnou hlavu krev Tvou svolávám, ale prosím, ať mi není k zavržení! II. PÁN PŘIJÍMÁ KŘÍŽ
Nesl jsi jej dříve již. „Kdo chce za mnou“ – tak jsi zval – „vezmi na sebe svůj kříž!“ Teď se hrozně zjevným stal. Tys jej přivítal. Starý oltář od Mojžíše v rozích býčí rohy měl, (žalmista též o nich pěl,) ale já jsem nikdy spíše nechápal jich, až v ten den, kdy jsem jimi naznačen poznal oltář rohatý, kříž Tvůj rozpjatý! 145 Ó, kdy záblesk duši daný zjeví mi, proč i můj kříž ty a ty měl hrany? III. PRVNÍ PÁD
První pád. Nač povídat, když rychle tak se stane? Ale vstát, rychle vstát, vzít zas kříž a putovat s Tebou, Kriste Pane! IV. SETKÁNÍ S MATKOU
„Synu, proč’s mi to učinil? S bolestí jsem tě hledala –“ Odpověď žádná,žádná. Té otázky slovy ta Matka také nedala. Vidění praví, že tehdy jsi klesl na obě svatá kolena. Před Tebou stálo, před čím se kleká: Matička bolem zlomená. 146 Musí ty oči na vše hledět? musí to srdce o všem vědět? Ba vše, vše musí protrpěti společně s tebou, když obtížen všemi strastmi, jež zrály na bídné té zemi, činíš ji matkou trpících dětí! Tak tajemně je usouzeno. „Co mně a tobětobě, ženo?“ V. ŠIMON
Jak jste se tak sešli jen? Ty po radostné práci, voně jarním polem, pospícháš domů, kde jak vinný kmen manželka čeká, a za starým stolem jak proutky oliv dvě tvé děti – Či ti naproti již nedočkavě letí? Tu ti v ústret přichází ten druhý. Nemá nic již, než ten kříž. Nemá nikoho, než lotry za soudruhy. Nevyhneš se? Nevidíš? 147 Ach, ty jediný máš ponášet ten kříž, jímž spasen bude svět! Šimone milý, jak jste se tak sešli spolu? Ty přec nejsi z jeho apoštolů, nejsi z těch, kdož dí, že všechno opustili – ano, vše, – a nyní také Jeho! Ubozí! Ó nesuď stádce rozběhlého, budouť mnozí každým dnem až do smrti Šimonem! VI. VERONIKA
Kdys modrým kvítkem pokryl zem, na blankyt smál se blankytem. Pak vytržen na ladách schnul, a máčen zas, by odprahnul, po dřevěných i železných mučidlech přešel potom tich, až v nový tvar ten modrý len byl spředen, utkánutkán, vybílen. 148 Šátečku bílý, duše má, za ňadry tiše složená, teď zase rozkvěť, rozviň se, na bolestnou Tvář přiviň se, a vtiskni si ji ve tkáň svou! Ta bude věčnou slávou tvou. VIl. DRUHÝ PÁD
„Petře, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát odpustíš bratru svému!“ Tobě však, ó Pane milý, katané neodpustili ani bolestný Tvůj pád – Komu jsi jím ublížil? A přec mnohý lál a bil! Jiní zdvihli – ano – snad – ale jak? A proto jen, aby mohli křižovat. 149 Ach ne, Pane, sedmkrát! Lidé–Lidé – i když zvednou–zvednou – neodpustí plně ani jednou! VIII. PLAČÍCÍ ŽENY
„Blahoslavené jsou, které nerodily?“ Jaký úžas budí z úst Tvých slova ta! Před Tebou se matka šťastná radovala, po Tobě má býti bědná, proklatá? Ach, jaký to rozdíl! Dcerku Jairovi, matce syna vrátils, řka jí: „Neplačiž!“ Ruce Tvé na dětských hlavičkách se chvěly – teď a matkám „PIačte!“ díš? Ne, všem neříkáš to! Ty jsi spasit přišel – Nemůže být nyní horším zrození! Ne, Ty neměníš se! V Tobě rozdíl není! Ale rozdíl hrozný v lidském snažení: V těch, kdo milují, a v těch, kdo křižují Tě, v těch, kdo dobrý strom, a kdo jsou bodláčí – Ale kdo a čím je na Tvém soudě? Slza nad Tebou–Tebou – Ty pravíš–pravíš – nestačí! 150 IX. TŘETÍ PÁD
Celý svět a jeho slávu dával démon, abys hlavu sklonil před ním jedinkrát–jedinkrát – Lstivě–Lstivě – ale marně! Ach, co ode mne chceš za to, přede mnou že v prach a bláto padáš takto po třikrát? Zdali také marně? X. SVLEČEN A ŽLUČÍ NAPÁJEN
Strhává roucho pustý kat. Hnusné dá šťávy ochutnat. Tak křižování řád to žádá. Ale že činí to tak ráda ta bestie, jíž rovno není, bestie v člověku, jež nejraději cení své zuby vlčí na toho, který trpí a mlčí! Tak křižování žádal řád. Ale Ty, Pane, chtěls to snad, 151 snad mukou tou jsi platil lék, by vzteklosti své zbavena byla ta v srdci schoulená bestie zbabělá, která vždy hleděla na tom nejvíc Mlčenlivém, na svém Bohu živém vylít svůj bídný a bezmocný vztek! XI. PŘIBIT NA KŘÍŽ
Nač mám napřed myslit, Bože? Na ty klouby vymknuté, na ty ruce proražené, na ty nohy přikuté? Na ta muka, o nichž ani učenci se neshodnou, hledajíce bolným údům polohu víc příhodnou? Ale ne, nic nenaleznou umem ani srdcem svým–svým – Bože skrytý, i Tvá muka zůstanou vždy tajemstvímtajemstvím. 152 Nejen že muk cizích moře pojmouti je nemožné (kdo netrpěl, nepochopí, a kdo trpěl, zná jen své). Nejen proto–proto – ale, Pane–Pane – jak to říci mám? Muk Tvých hrůzu vymysleli člověk, satan i – Bůh sám! XII. PÁN UMÍRÁ
Skončena jsou boje muka. Dokonáno! Dokonáno! Že ještě bude trpět Tvá ruka, že bude trpět srdce Tvé v tom, kdo Tebe miluje, milionkrát po vší zemi–zemi – proto přece dokonáno! Nepohne nikdo slovy těmi! Nemůže se změnit díla plán! Půjdeme jen šlépějemi, kterými šel Pán, 153 vítězství je již psáno! Dokonáno! XIII. NA KLÍNĚ MATKY
Jak se k tobě přiblížiti, když ti v klíně dřímá Syn? Ach, jak ti Jej změněného vrací smečka našich vin! Jak tvůj pohled, Matko, snésti, a jak sám na tebe zřít? Jak se k tobě opovážit a svým studem nezemřít? Utéci, jak Kain kdysi? Ale kam se vrhnout jen? Jak se k tobě opovážit, nežli také proměněn! XIV. BOŽÍ HROB
Smutný pohřeb, kterým, Pane, s Tebou se zde loučíme. 154 Smutný, ale smiřující. Hle, teď Tebe vložíme do hrobu, jenž na věky by nad pyramidy se stkvěl, do hrobu, v němž nikdo z lidí ani z bohů neležel! Jsou to srdce milionů. Spočiň v nich, vždyť Tobě jen možný zázrak nad zázraky: zůstat v nich i oživen! 155

ŽENY PO POHŘBU PÁNĚ
Slunečko zašlo krvavé a noc se přivalí. Však srdce naše bolavé, to ještě bdí – to bdí! To ještě není pochovánopochováno, ještě mu souzeno žít... Však kam – ó kam – než přijde ránoráno, své oči obrátit? MAGDALENA:
„Tebou jen žila, z Tebe jen pila duše má mír a naději...“ SALOME:
„Pastýři sladký, navrať se zpátky! Kam ovce Tvé se podějí?“ 156 MARIE JAKOBOVA:
„Slunečko naše – do temné skály tak smutné jsme Tě pochovaly!“ Aloe, myrhy vůněmi zasypán zářný sen... Smutno je, smutno na zemi. Zda ještě svitne den? Však ejhle! Luny milostivé vychází stříbrný svit! Tou Slunce – kdesi přece živé – nás přišlo pozdravit! MARIE JAKOBOVA:
„Matičko Krista, Panenko čistáčistá, k nám obrať bledou svoji líc!“ SALOME:
„V tvé svaté tváři Ježíš nám září, vzpomínek budí na tisíc!“ 157 MAGDALENA:
„Ó Matko, Matko, mám jen Tebe, když spustla jsem a shaslo nebe!“ Zdráva buď, plná milosti, nám nezacházej již, Luno, jež slávu výsosti v noc naši odrážíš! Nedávej srdcím hynout v hoři, úsměv tvůj provázej na poušti světa, na bouřném moři, a Jitra dočkat dej! 158

K BOŽÍMU HROBU
Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu. Ten, který má v torbě maso a chléb a čutoru plnou na řemeni, i ten, který v čas jídla obchází a natahuje hubenou ruku. Ten po prvé jde s námi, a ten již po kolikáté, neboť vrátiv se jednou, uprostřed dvorce svého a po boku ženy jak bodnutí nožem u srdce ucítí zas naši touhutouhu. Známe jen směr, ale nikdy neznáme cesty. Potupně na nás volají holomci s hradů a vesele z rybníka žáby: Kam? Kam? Kam? „RozžízniIa se duše po Bohu silném a živém... Propast k propasti volá...“ Tak zpívali bychom a šli bychom kraji, a kdo by chtěl, šel by i mlčky s námi. Šli bychom v průvodech, pod korouhvemi. Pod korouhví ztlumeně červenou, na níž vyšit je kříž po celé délce i šíři; pod korouhví zsinale modrou, kde jako hvězdy svítí se hřeby, více než čtyři; 159 pod korouhví zelenou jak dubnová louka, a Beránek bílý je uprostřed pažitu, urvaného zemi a vzneslého k výším; pod korouhví bílou, na níž se zračí obrysy bolestné Tváře jako na rouchu Veroniky; a pod korouhví černou, na které stejně jsou bílé lebky i květy. A šli bychom pokojně, pozdravujíce již zdaleka svatyně na horách a vítajíce na cestě studánky a dobré duše. Tak chodívali jsme kdysi. A zvony nás vítaly s věží a ženy nás vyprovázely požehnáním. A kteří chtěli, šli sami opodál, hvozdy a odlehlými pěšinami, a lotři jich nepřepadali. Šli silnicemi, a cizího osení nikdo nešlapal. A někteří měli kolem hlavy za věnec stočený prut akátový, a u jiných nebylo vidět, jaké trní jim ovíjí srdce. Tak šli bychom zase tou poutí k Božímu Hrobu. Tak šli bychom zase. Proč nás nenecháte? Proč za náš peníz neprodáte nám chleba a soli? 160 Proč rušíte nás, proč se v cestu stavíte? Myslíte, že se té pouti můžeme vzdát? Myslíte, že jsme tak příliš znaveni? Myslíte, že pokora naše je slabost? Že umíme jenom modlit se a zpívat? Ještě na dně duše zapomenut zbývá jeden cit, jenž není muže nedůstojen! Chtěli jsme jej nechat spát, ale on se vzbouří, když je udeřen; tlupy naše pocházejí z plemen bojovných! Či není poutnická hůl též náběhem zbraně? I ta škeble připomíná, že kdysi byla krunýřem. Bojovník je ukryt ve hlubinách srdce a protřev oči, vzpomene slova: „Přijde čas, kdy třeba prodat sukni a koupit meč. – Požehnaný Hospodin, jenž učí ruce boji!“ A stojí tu křižák, vinou těch, kdož bránili mu býti poutníkem. Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu. Musíme tam jíti, neboť musí napřed s Kristem pohřben býti ten, jenž chce s ním z mrtvých vstáti. 161

SVATÉ PANNĚ V MĚSÍCI KVETOUCÍCH LIP
Paní, smutných těšitelko, v hořké léky med svůj sladký přidej vlídnou rukou matky, svatá včelko rajských lip! Uzdrav tam, kde unavený člověk smutně hlavu kloní, srdci, z něhož krev se roní, zalomený vyjmi šíp! Vrací se zas naše víra jako choré dítě domů; pohlédni jen a zas tomu, který zmírá, bude líp,líp. Věsíme se zas kol Tebe, Královnou buď nové pouti, roj náš s Tebou vyletnouti touží v nebe věčných lip. 162

SVATÝ JAN NAD TŮNÍ
Nad černou tůní vrby rostou, kořeny drží její hráz. Nad tůní vrby svou krásou prostou v předjarní čas dávají kočičky namísto palem na pochod v nebeský Jerusalem. Nad němou tůní, němy samy, trpělivými modlitbami postavy jejich okleštěné jak pahýly rukou vzhůru se pnou. Nad nimi nebe modré se klene, obláček jde tou nádherou. Buď vítánvítán, blahé vláhy zdroji! A k obláčku se oblak pojí, až v obrovitých křídel stín zahalí vše, a do hlubin zachví se země ptáka obra letem i hrůzou z toho, co on nese – Teď nad zmlklým světem 163 zableskne se, a z černých tajů plnosti již nezdržená – s rychlostí bohatá první krupěj se snese. Ó chvíle deště! Liják v máji! V bezmoci schouleno všecko se tají a čeká jen a němě zírázírá, jak v živodárný kruh se oběh uzavírá, jejž určil vodám dobrý Bůh. Prší. Svá ústa otevírá žíznivě každý tvor. S nebeských hor milion drobných olovnic padá na vyprahlá lada, milion tenkých proudů splývá, milion darů s výsosti – až vyčerpáno štědrosti poslední kapce vycezené zas nebe rozjasněné se mile v oko dívá. Vykoupána a nasycena oddychá země omlazená. Vzala si všecko, co jí třeba, 164 by strom dal plod a pole chleba, a co ještě zbývá, v potůčku o další práci si zpívá: jak žernovem pohne, stoupami, stroji, jak se v proud mocný s jinými spojí, jak ponese lodi s tovary všemi, s lidmi a jejich nadějemi, jak bude sloužit a úkol svůj plnit i pak, až mořem bude se vlnit a čekat třeba věky celé na pokyn Boha, ředitele, až zase vzhůru do kola čerpadlem slunce povolá – – Kolik vás, kapek, kolik vás bylobylo, nežli z vás stal se oceán? – Každé však nebyl úděl ten přán! Ach, stejný byl všech první let – však mnoho pak cest a různé dílo a různý osud naposled... Ubohá kapko! Také jsi chtěla vyprahlé zemi setřít prach s čela, vymetlas ulice, dvory jsi smylasmyla, svým spěchem mnohde i vrásku jsi vryla té milé zemi do tváře – 165 a teď – tvůj chvat do léčky pad tak ubohého žaláře! Ach, jak tu ležíš, ponížena, tak špinavá a unavená, útulek žab a larv a mloků – kdys nedočkavá, na poskoku, teď zaskočena, zajata, ubohá vodo stojatá! Tak smutný je tvůj pohled mdlý – a přece ještě zrcadlí ten země kout, který tě zvábil a zde v té tůni zabil! Jak to, že krásným se ti zdá, co poutem tě zde obrůstá, ta hráz, ten břeh tvůj, býlí, křoví, že všechno lesk má opálový, tak zářné vše a zlacené? Jenom že – všecko zvrácené! Nohama vzhůru! A hlavou – kam? Ach, níže, níže, – k hlubinám! A co tam? V té kouzelné a zrůdné kráse omamný přelud usmívá se, že přijde chut tam zalétnoutizalétnouti, 166 kde na konci tak snadné pouti přec také stkví se v čaru svém kus nebe se svým slunečkem – – Však blah, kdo svodům odolá! Kdo obrátí své zraky ke slunci, které plápolá, skutečné, nad oblaky, k tomu, jež se své výsosti i na tu louži svítí a může Boží milostí i z jámy vykoupiti – – Ach, dokud to se neztratí, i z tůně – (jako z oceánu!) se mnohá krůpěj navrátí zas ještě v života bránu! Nad tůní vrby oroubané – Podivných věcí viděly dost, bludů a křivd a zklamání s nimi – – Novými pruty zelenými vykřikly k nebi o milost. Smiluj se, smiluj, Pane! 167 Nad smutnou tůní pod vrbami stojí tvá socha, Jene. Má zlato dávno otlučené, je stejně šedá s námi. Kolena k prosbě podlomena, a dumná hlava nakloněna, a v náručí máš kříž – Tak na tu tůni pohlížíš, a jiná tůň ti před zraky se černá – Ne, na tu na věky nezapomene tvá duše věrná! Co ty ses do ní nahleděl! Jak tys tu bídu z blízka zřel! Ty víš, tam leží všecko slito, co z darů nebe zneužito, co v poblouzení zmrháno, co divou bouří strháno, že žití proud tam rmut svůj snesl, že mnohý květ tam v bahno klesl – ó ty to víš! A v úděsu i soucitu na smutnou tůnítůni pohlížíšpohlížíš, již nese člověk, v nitru ukrytu. 168 Ach, jakou hrůzou ona ovanula tebe! A ty jsi pro ni obětoval sebe, tys na hrázi vždy stráží stál a milost Boží svolával, by cestou k žití, ke slunci se dalo, co nemocno a zajato tam spalo – Ó svatý Jene, ty víš více: ty víš, jak tajemnou je tůní zpovědnice! 169

DUŠE PTÁCI
Jsou duše vrostlé v země klín jak polyp korálový, však víc je těch, jež jsou jak pták, jenž v dálkách cosi loví a touží vždy a hledá vždy – však co, to sotva poví. A hnízdo ať je vysoko, na jedli, skále, věži, či v bídných jenom podrostech, v dolíku role leží, přes všecky výše žene cos, až mnohé vidět stěží. Ti v hejnech jdou, jak chumáč vran, tak družně krákoravý, ti jako husy divoké se v klínový šik staví, ti v párech milostných – a sám skřivan i orel dravý. Ten za lupem, ten s písněmi, jež v srdečku mu hrají, 170 ten zase v touze tísnivé po novém, bájném kraji, však bez únavy každý, kam? – oh, což se lidé ptají! Je mnohá duše jak ten pták, za nímž se v dálku hledí. A mnohá víc. Ta vznáší se ve smutných oblak šedi, ač okovy má na nohou a šíp jí v srdci sedí. 171

BIBLE VNUKŮ
Tys bibli nám kdys vykládal, jak stvořena země a nebe; teď sám dej pozor, dědáčku, teď budu zas já učit tebe. Však s tím, co bylo, neb co jest, s tím my se netaháme; my v bibli své hned první verš co teprv bude máme. Napřed – snad je to plagiát, však je to již naše gusto – stvoříme, to snad uvěříš – skutečné prázdno a pusto. Pak: Světlo buď! – ó staré to miloučké naše théma. Ať v lebkách všech se svítí tak, jak v sýpce přede žněma. Pak obloha. Však ta má být „oblohou“ do písmeny: 172 by země byla skutečný chlebíček obložený. Pak země, moře. Úplně změní se tvářnost světa. Tam kde se oceány dmoudmou, ať Atlantis nám zkvétá a Utopií celý svaz ba co vše – čerti vědí – za to od Prahy k Urálu se mohou lovit sledi. Slunečko, měsíc, hvězdičky – to může zůstat vždycky, však musí to být zapjato na knoflík elektrický... Ryby a ptáky taky si stvoříme s vlastností novou: ať pečení již lítají a smažené již plovou. Osli a voli, prasata, těch budou stáda všude, 173 v břiše mít budou salámy a na krk mašle rudé. Dědáčku, heč, to bude ráj. Had nám ho neuloupí: na vyskákané Evušky bude i ďábel hloupý. Však co má přijít na konec, v tom ráji je první všeho: Bůh nebude chtít poslouchat – my vyženem jej z něho. 174

STVOŘENÍ
Ó Nesmírný! Já domýšlet se nechci, že sledovat bych mohl tvůrčí činnost Tvou! To jedno vím, že vytvořiti můžeš i v duši mé svět nový, budeš-li tak chtít. Hle, chaos čeká! Vždyť jeho kvil a svíjení a bezmoc jest žebroněním před Tebou, a to být může největší z Tvých chval. V to temno bezradné, jež halí původ věcí, Tys zjevením svým rozžal řadu světýlek, by na čem spočinout měl chabý zrak – nuž ať ta světla hoří! Jako svíček řadu je rozžíhám po jedné straně Tvého tajemství, a po druhé mu straně tolikéž plá hvězd, jež v říši milosti Tvůj rozžal Syn svým blahým Otče náš. – Hle, oltář můj! Ó Otče, chaos volá k Tobě! Jsem propast tmy a nicoty a zmaru, však Ty jsi Světlo, Všehobyt a Vznik, ó schyl se, Všeho Náplni, nad propast mou 175 a rci: Buď světlo! Chci poznat Tebe! Učiň, ať v Tvém světle vše ozřejmí se vnitř i vůkol mne, a světlem tím se posvěť jméno Tvé! Toť první bude den, Tvůj tvůrčí prvočin. – A já v té záři na kolena padám, již nikoliv jen chaos, nýbrž bytost již, jež ohlíží se po svém určení, jež blankyt hledá nad hlavou. Ó rci: Buď obloha! I pro mne buď, cíl tužeb mých a snah! Já potřebuji nad svou hlavou nadějí těch kryt, by nezdrtila poznání mne marnost. A s druhým dnem a každým dalším blíž přicházej Tvé království! Je ještě chaos pode mnou. Jej rozptylrozptyl, Bože, též! Dej pevnou půdu také nohám mým, zemi a moře rozděl, ať, jako nahoře, i dole též vše spořádá se v Tobě! Buď vůle Tvá! Ji plnit chce ten, jenž Tě miluje, 176 ó nepohrdej ubohou tou láskou! A láska jako moře ať omývá vše vůkol, co z Tvé vůle jest! Ó dvojnásobně plodný ten Tvůj třetí den! V něm seješ hned a obláčíš prsť země! Ó Otče, já jsem také hlína, jí neodpírej símě milosti, neb zakvést může jenom tím, co vnoříš v ni! A z obojí té říše, milosti i hmoty, dej všem nám každodenní chléb! O Bože můj, jak nicotným přec vždycky bych byl sám sebou! Vždyť výsluní, v němž duše štěstím oddychuje, to výsluní Tvé také přestávky své mívá, a pak mne jímá tma – neb nemám světla ze sebe! Noc proviny! Jí nenech bez úsvitu svatých hvězd! Ať aspoň Luna panenská Tvých světel odrazem mi září v duše smutné smrákání! Ó orloj nebes, jak on času hlásá chvat a blízký soud! 177 Ó kompas nebes, jak on bludným dává směr! Ó odpusť vinu mou! Jeť spravedlnost Tvá být slitovným, tak jako má se kát. A po noci buď jitro – buď mi Sluncem zas! Ať bezpečen a kliden zas se mohu dívat ve hemžení Tvých tvorů, pro mne stvořených. Ať netřeba se před mlčící rybou stydět za dar slova, před ptáčaty se hanbit lidskou svobodou! Ať nejsem horší jich! Ať nemusím jim závidět! Stvoř ve hlubinách duše myšlenky jak pstruhy, a povznes volné slovo jako rozlet ptačí! Dej trpělivou, volnou, jásající sílu, a nad ni jež by bylo, zažeň pokušení. Vždyť Ty jsi dobrým stvořil vše, a zneužití není ni v spárech lva, ni ve kůzlete hraní, ni v žádostivém zraku nevinných Tvých zvířat, jen v nestálosti lidské, jíž jsi zvůli přál dát přednost čemus před Tebou a hynout bludem tím. 178 Ó zbav mne to zla, ať s milostí Tvou vládne mnou čistý zákon mírnosti, a podle vůle Tvé ať vždy jsem pánem, nikdy sluhou tvorů! Ó Pravzore, na obraz Tvůj stvoř ve mně člověka! Tak radosten a vděčen vyžiju svůj týden, v moudrosti svaté ždaje spodobnit se s Tebou v budoucí spočinutí, jemuž požehnals. V ně všichni odtud toužně spěcháme, kde říci možno bude: Dokonáno dílo! a Ty v to řekneš velké Amen – staň se! Ba staň se, staň, ó Pane, jímžto vše se stává. – 179

SVATÁ RITA Z KASSIE (Sdružení katolické mládeže – Spolupoutníkům 1925.)
Tichý klášter. V chudých celách sotva kdo dnes dřímá. Vrátily se, plny štěstí, starší sestry z Říma. Vypravují. Zrak jim hoří. Každé slovo stéká jako balsam v srdce družek. Jich ta radost čeká. Půjdou všecky. Jitřenkou jim myšlenka ta svítá. Smutná ze své poustevničky přišla dnes i Rita. „Matko, matko, kéž i já bych na tu pout jít směla, svaté prahy apoštolské, slávu církve zřela, 180 hroby Božích mučedníků v slzách zulíbala, žíznivé své duši rosy rajské napít dala...“ „Vzmuž se, dítě milované,!milované! Vím to, jak jsi zbožná, ale rána na tvém čele... ne, to není možná.“ Ach ta rána! Divná rána! Kristus dal ji Ritě. K jeho kříži vinula se vždy tak křečovitě, až trn koruny ji zranil. Hrozná odtud rána zeje v čele, stále horší. Divná milost Pána! Kane na tvář hnis... ach, ano, co as Rita zkusí! Jsme jen lidé. I ty sestry pohled ten si hnusí. 181 Rita trpí. Osaměle tráví smutné žití. Ne, tu ovšem možno není do světa tak jíti. „AIe, Pane, jest to mnoho, touha-li tam letí? Vždyť tam svatý Otec volal všecky svoje děti. Jest to pro mne příliš mnoho? Nuž, staň vůle Tvá se!“ V poustevně své Rita sama v slzách rozplývá se. Potom rukou odhodlanou přetře ránu čela – Ach – je možno tolik lásky? V div by doufat směla? Ale ano! Je to pravda! Kam se rána děla? Čisté, bílé, hladké svítí čelo pod loktuší. – 182 Se sestrami Rita na pout s rozkvetlou jde duší. Líbá prahy apoštolské, uctí svatých kosti, v srdce jako včelka sbírá milost za milostí. Modlí se za církev celou, zvlášť za kraj svůj milý, aby se tam duše všecky v Kristu oblažily, za sestřičky, za převorku, za svůj klášter prosí – pro sebe jen za svou lásku, kterou v srdci nosí. Se sestrami pak se vrací. A ta láska, zdá se, větší jest dle vůle Boží, ale v staré kráse, neboť doma – zas ta divná rána otvírá se.!se! 183 Milost větší je v té ráně, obět Bohu libá. ZůstaneZůstane, až v smrti Pán ji s toho čela slíbá. – – Svatá Rito, my tu tvoji divnou ránu známe, ba nám zdá se, svatá Rito, že ji sami máme. Má ji každý, kdo chce býti věrný Krista Pána. Je to milost. Ale u nás je to též zlá rána. Víš ty, milá svatá Rito, že je u nás zvykem, s hnusem hledět na každého, kdo jest katolíkem? V ošklivosti být u bratří, jak to duši hněte! RánaRána, za niž stydíme se po křesťanském světě. 184 Komu to jen vysvětlovat, komu požalovat? Ne, tu ránu bude nejlíp všemu světu schovat. – Nuž, jak divem scelila se! My ji necítili. Byli jsme tam bratři bratřím nesčetným tak milí. Scelila se v krásném Římě. Ach, vy blahé chvíle! srdce květ a duch byl oheň, čelo hrdé, bílé. Doma však–však – zas otvírá se. – Ne, jí nechcem skrýti! Vždyť sám bolů král, Pán Ježíš, ráčil nám ji vrýti. Bude to jen milost větší, milost nekonečná. Ponesem ji s vůlí Boží třebas na práh Věčna. 185

ROZMLUVA SE SVATÝM
Kolik věcí ztracených poručil bych Tobě, svatý Antonínku! Ale pod kapucí slyším smích: „Nestojí to za to, synku – Znám to však a vím, že těm, kteří stojí prostřed žití, může hodně těžkým býti, co je pouhým snem–snem – Tedy pověz! Pěkně si to, tak jak oklípá se žito, snop po snopu proberem.“ Iluse – ó Svatý, víš, draho jsem je vždycky platil – žalno myslet – – ale již všecky jsem je ztratil – „Iluse? Hm! Škoda, žel! Proto jsi tak zesmutněl? A to chceš být filosof, 186 chytaje se takých slov? Iluse! – Máš za ně pravdy dopátrání –“ Ano. Kámen mudrců. Tvrdý však a raní! Nepotěší života. Zbývá umírání – „Hleďme, smrt! A trochu jiná, nežli k jaké ruce vzpíná František – Ty, toužíš po ní?“ Ah, jak lákavě mi zvoní zvonkem vysvobození! „Řekni zvonkem proměnění! – Nu, to nejhroznější není toužit tam, kam nutno jít. Tedy smrt! Však poslechni: Jedna cesta vede k ní,ní. Kdo chce cíl, po kterém touží, zdaliž nemá cesty chtít? Cestou ke smrti jest – žít! Život, smrt – tak velkým není rozdíl ten – a tím víc bledne 187 těm, kdož s obým usmířeni. Život, smrt v moudrosti jedné – dvojí gesto, jedno dílo – nutno stejně vděčně vzíti – Vlastně se nám podařilo smrt z problému vyloučiti! Nemyslíš? Zbývá tedy: pravda, žití – Znáš ta slova, svatá slova Ježíšova, víšvíš, co před ně položiti? Cesta –“ Ah, toť právě! Cesta! Kříž! A když ten je těžký příliš – „Ale, bratře, co tak kvílíš? Což se trochu nemodlíš? Nepoznal jsi, neucítil, že tě často sám On chytil, když jsi klesal již?“ Pravda, Svatý! Ale, žel, tobě se to lehce řekne! Jezulátko milé, pěkné 188 na srdce jsi tisknout směl – blaženě a zadumaně hledíš na ně, jenom na ně – ah, to jistě netížilo – „Ale milá duše chorá, myslíš, že vždy lehké bylo? Co ty všecko víš! Mám zavolat Kristofora? –“ NeNe, to nemusíš! 189

POSLÁNÍ SVATÉ DUŠE CYRILOVY K 11001 100. výročí jeho narození.
Chystá se duše na pozemskou pout. Jde rozkaz Páně vyslechnout, jde pro svůj osud před trůn Boží, než se kde v lidskou kolébku složí. „Duše, můj tvore, se smutné země pronikla bezradná modlitba ke mně, bída, jižjíž déle neodolám. Proto tě k tvému určení volám. Slyšíš ty hlasy, jež úpějí temně? Volá po světle Slovanů plémě. Úmorná práce pro život celý –“ „„Pane, zde jsem, ať milost tvá velí,velí.““ „Únavou padneš na té líše –“ 190 „„Budu ji orat věrně a tiše, a kde sil mých se nedostane, ty bratra dáš mi, Kriste Pane.““ „Budou tě za tvou práci štváti,štváti.“ – „„Tím Tobě chci se podobati,podobati.““ – „Budou tě tupit, na soudy vodit.“ „„Budu jen ve tvých šlepějích chodit.““ „Nuže, pak jdi s tím losem dolů, se slavným losem apoštolů, s řekami milosti, s Ducha váním a s velikým mým požehnáním! Nesčetný lid – ba, rodina celá národů čeká na slova tvá vřelá, lid, který v dravém vlnobití zápasí o duši i o své bytí. A já ti dám milost: kde noha tvá stane, tam stanou i vlny rozpoutané, 191 v té zemi jim pevnou postavím stěnu; a ty si tu zem zvol za odměnu:odměnu!“ „„Ó Pane, pak dej mi tu krajní, tu zadní! Ať nemohou dál již vrahové zrádní, ať zachráním lidem i věčné jich spáse co nejvíc – všecko, co zachránit dá se!““ „AIe tam příboj shltne i tebe!“ „„Budu jak Ty, když přišel jsi s nebe bojovat s peklem, jež chtělo krev tvoji, než u tvých nohou vzdalo se v boji!“boji!““ „Bude ti hořký tvůj zvolený kout! V zemi té divné mnozí tě zradí, do srdcí jiné na místo tvé vsadí, na tebe dovedou zapomenout –“ „„Ach, Pane, všude nevděk se rodí, za Petrem vždy Jidáš nějaký chodí – ach, toť i Srdce tvého je rána – nemůže učedník větším být Pána!““ 192 „Budeš jim jednou, v hanebném dni, zbytečný zcela – poslední! – A já jim tam za trest pro tolik zlob nenechám k útěše ani tvůj hrob!“ Ale již neslyší varovná slova. Tajemnou spletí osudů letí v osud svůj velká duše Cyrilova. 193

ŽEŇ METODĚJOVA Katolickým rolníkům moravským.
O svatý červenec, v němž ke žni kraj se bělá! A jako hospodář s radostnou starostí za jitra vychází, by shlédl pole celá, by obezřel, co jeho ziskem jest a ctí: Tak dnes Metoděj zří s Velehradu nebe na líchu, již těžce zorával a sil; toužným okem hledá, Moravo, dnes tebe, co mu za vší práci lán tvůj urodil. Metoději, otče, hle, jak se ti vlní požehnáním Božím lány rozsáhlé! Každý klas je těžkým, bílým zrnem plný, třebas zvenčí byly slunkem osmahlé – Metoději, otče, viz své pole vděčné, úsměvem ať vlídným zasvitne ti tvář: hle, zde vonné ještě, hebké tak a mléčné – to je naše mladá, již však slibná jař – 194 a tam ozimy zas, pod žernov už tvrdé, (ó, ty přestály již kruté zimy čas!) – Metoději, otče, viz své pole hrdé, a za setbu svoji, otče, uznej nás! Dobrořečme Pánu! zní to pod oblohou. Nezahyne národ, žní tou může žít! A Tvé velekněžské ruce odtud mohou,mohou dnes i pro oltář si obětní chléb vzít. Dobrořečme Pánu! A ten koukol rudý, kterého nám nasel vrah do našich lích tehdy, když jsme spali – ó, ten ovšem trudí. Vztahují se po něm ruce maličkých, vztahují se po něm v dětinské své tužbě, mnohá krásná ouvrať pro něj zdupána – My dnes nesoudíme! Božích soudů službě,službě svěřeno je naše pole od Pána. Jemu dobrořečme! Andělů dlaň bdělá sebere snad zase v snopky plevel zlou, aby semínka svá černá neházela v bezelstnou tu půdu, pro vše úrodnou. 195 Dnes my nesoudíme. Dnes tím našim lánem,lánem šeptá jen a šumí Ducha vanutí. Zatím té své setbě vypros před svým Pánem, ať si zdravím svým i místo vynutí! 196

JAN Z LINHARTIC
Má v erbu psa a ptáče ve klenotě, u nohou přilbu se pštrosím má pérem – tak vesele zří na náhrobku šerém Jan rytíř z Linhartic po žití toho psotě. Svůj erb on vždycky jako fetiš ctil, když žil a snil a pěl a pil, když na vojnách i v turnajích se bíval, když měšec pln a častěj prázdný míval. Ah, pták a pes! Kdykoliv vzduchem ranním praporec vlál – tu vážilo již cosi na černé přilbě modré péro pštrosí, a toužně zřelo mnohé očko za ním – Však že svůj erb on věrně ctil, tož srdcem jedné věren byl ten muž, jenž nic si tuze k srdci nebral, jen jedinkrát – když u nohou jí žebral – Tož, třeba bylo mnohdy od ní jíti; však žena statečná svůj úděl zná, a snáší vše, tak dumně úsměvná, neb srdce zná, jež na svém čila bíti; 197 ví, že se vrátí ten, jenž erb svůj ctil, zas celý její, zdráv a mil, tak mil i teď, kdy stříbro sedlo v skráně, jak v máji svém on býval Bibianě. – Pak léta míru. Vařily se šalše a med se pil. A Bibiana, paní, zabouří časem nad prokvetlou skrání, prý plnou kudrlinek, plnou falše – Však proč? To proto, že svůj erb on ctil a nad tím psem, jenž dole – v srdci – snil, jen kousek výš – ve prostoře té modré – tož v hlavičce té – pělo ptáče bodré. Nu, známe ženy. Nač takové scény? Jak zahřmělo – tu ptáče zmlklo vždycky, a věrný pes jen zavyl elegicky, tak bdělý vždy – hned ze sna probuzený. To proto zas, že erb svůj v pravdě ctil, a zkušeností hlavu naplnil, že hromy rychle přejdou po výšinách a zas se ozve ptáče v zavilinách. A tu zas dlouho, dlouho hezky bylo. Tu začal koncert, jako v háji kdes, 198 kde pták si zpívá, zablafá si pes, a Bibiana šveholí, až milo – Jak rytíř Jan by nebyl erb svůj ctil, co žil a snil a pěl a pil? Já rytířem být, v zámku bydlet šerém, chtěl bych ten erb a přilbu s modrým pérem. 199

DUŠIČKOVÁ
Teď již vskutku dokonáno. Nesvitne již nové ráno,ráno. Pláče, přátel není mnoho. Vzdal se všeho pro někoho. Jediná mu bliká svíčka. A Bůh soudí nebožtíčka. „Co s ním? Chyb a hříchů mnoho. Všecko z lásky pro někoho!“ „Synu milý, hořká byla, celý život rozvrátila... Do pekla ho nezamítej, všecky bědné slzy sčítej...“ „Nuže, Matko, přímluvkyně, skryj ho ve své lásky stíně, v říši tvé, než duše zbělá, aby na oči mi směla!“ Raduje se na ta slova Panna, kněžna očistcová. 200 „Pojď, dušičko, pojď, bludičko, pobudeš tu na kratičko, na krátko, než sejde s tebe vše, co rušilo by nebe. Nešetř lítosti a slzy, ať se uvidíme brzy!“ V sobotu pak – jak to bývá – kráčí Matka milostivá do očistce s vlídnou tváří, „Jak se mému vězni daří?“ „Ach, Matičko, slitovničko! Nebude to za kratičko! Je to zatvrzelec tuhý! Zpívá si – a kazí druhy – že prý větší trýzeň kdysi působily zraky čísi, a ta trýzeň že prý byla přece sladká tak a milá...“ „Dál jej tedy odešlete, tam kde větší bolest hněte, taková, že o ní není na zemi ni pomyšlení!“ 201 Za týden zas – jak to bývá – Matka Boží dobrotivá stane v bráně, krásná celá: „Co můj zatvrzelec dělá?“ „Ach, ten starost způsobuje! Nelituje, nežaluje, ani slzy neuroní! Rád prý vše to trpí pro ni!...“ „Veďte jej do hrůzy sluje! Snad se přece vzpamatuje..vzpamatuje... Snad se žalu pramen vzruší, aby obmyl hříšnou duši.“ V sobotu pak – dřív než bývá – Matka Boží lítostivá přichází již na úsvitě: „Co to nešťastné mé dítě?“ „Ach, Matičko, dej nám rady, všechněm tady dohromady! Trpí hrozně, srdce bědné... myslí však jen o té jedné, 202 ta prý, kdyby vědět směla, že by přec jej ráda měla!,..“měla!...“ „Tedy – dál – hloub do soužení!“ „Dál už, Matko Boží, není!... Dál je jenom říše klatá...“ „Nu – pak otvírejte vrata, neboť zde mu není spásy. Ať jde k ní a zavzdychá si, ať se vhledí do těch očí – A když zákmit lásky zočí, lásky, jež by chtěla nésti k jeho spáse, k jeho štěstí, trýzní těch díl tisícátý – on – tou láskou – budiž svatý!...“ A již duše letí – letí... Ah, snad k noženkám jí sletí, jediné a milované... Ale Pane, Kriste Pane! V čí to náruč hlavu sklání, jaký smích a šepotání? 203 „Jak jsi milý! Jak jsi jiný! Nejsou na tvém čele stíny... Dobře, že tam ten již dřímá. Očima již pekelnýma nesleduje, nevyruší...“ Shroutilo se všecko v duši... A v tom jednom okamžení taková ji bolest plení, že v ní vše jak bleskem taje, vše, co nesmí v Boží ráje. Očištěná přímo letí Matce Boží do objetí. 204

O SVATÉ KLÁŘE
U svatého Damiana byla jedna milá panna celá ukoktaná. Srdečko jí rajsky kvete, ale slovo, mrcha, se rtů nechce, bědný jazyk všecko sešmodrchá. Mluví třebas o piniích, ale kdo se vtípí? Kuřata, jež k ní se slétla na koktavé pi – pi? Stydlivě se v koutek staví, a jen srdce hyne, když se žalmy, písně nesou nebo hovor plyne. Matko, matko – věrné oči ke Kláře se žalměžalně pnou – 205 zarosí se, zacloní se – politujte ubohou! Bratr Bepo – blázen – přijde, zrak mu suše hoří: „Ach, to je ta nejhodnější, ta, co nehovoří!“ Ale Bepo, což jsi kacíř, víš, co je to defectus? Nedostatek můžeš chválit? Taky nemáš v hlavě plus! Nevíš, jakou dokonalost vložil Pán Bůh v ústa žen? A že vzal ji této panně? Ba, proč ty jsi potřeštěn? Jinak smýšlí matka Klára! Ach, ta mnoho ví! Jen kdyby též mohla dáti rozum Bepovi. Nu, co není, může býti, dokud Pán Bůh žije. 206 Rozum bude míti, komu Pán Bůh rozum vlije. Stalo se! Tož lekce praví, že se stalo, jak má být. Na přímluvu matky Kláry bratr blázen rozum chyt. Stalo se. A umoudřelý bratr mluvit nelení, kázání na théma vede: Čas mlčení, čas mluvení! Vidíš, to je moudrost pravá! Není ideálem pořád mlčet – to by mohl pařez býti králem. Matko Kláro, jak bych ráda – však ty to víš sama – jak bych ti to pěkně řekla, koktám však jen: ma – ma..ma... Ano, slyší matka Klára, která mnoho ví. 207 Ví, že ženě patří jazyk, rozum mužovi. Schýlila se dobrá máti. „Ano, dítě, chvíle ta přijď i tobě, kdy Pán řekne svoje: Efeta!“ A Pán řekl. Přišla chvíle. Zaplesaly panny, plesá s nimi jeden čerstvý jazyk rozvázaný! Stalo se! Ach díky Pánu, jeho sláva vivat! Stalo se, jak má to býti: mluvit, šeptat, zpívat! Uč se: Nutně jazyk zdravý k bytosti již patří žen, když i sestřičce byl tiché – a to divem – udělen. 208

LEGENDA PETROPAVELSKÁ
Je to vskutku pravda? Mne to vždycky mate, šlapány když vidím ideály svaté, náhlý vzdor když z toho duší zavlní. Je to vskutku pravda? Mne vždy potěší to, slabosti když lidské stane se mi líto, a když Boží soud mne bázní naplní. Je to vskutku pravda, čím ty sady kvetou, starých zlatých legend leskem opředené? Nebo jenom duše touhou tisícletou vybájila si ty květy utěšené? Je to vskutku pravda? Petr, církve skála, víry sloup a lásky žertva neustálá, nad slabostí vlastní síla vítězná, když byl na kříž vbit – on, hlava apoštolů, a dle žádosti své hlavou visel dolů, k přátelům že řekl slova líbezná: „Za mistrem již kráčím, nejsa hoden ani, ale jinak přec: on do výšky se tratí, 209 já však jsem jen z rodu těch, kdož v umírání přec zas hlavu skloní k zemi, z níž jsou vzati –“ Je to vskutku pravda – či je to jen frází, kterou legenda nám milosrdně sází v neúrodné našich srdcí úhory? Já, jenž víckrát nežli Petr zapřel Pána, jemuž často lítost vnuká kohout z rána – já v tu pravdu věřím, vyšlou z pokory. Je to vskutku pravda, pokorná a silná, jako kořen sirou zemí provoněný – je to útěcha tak vítaná a sdílná, když duch naráží na nedostupné stěny? Je to vskutku pravda, pro mne světla plná – nebo je to jenom konejšivá vlna, vlažnému a mdlému duchu tolik vhod? Je to vskutku pravda pro náš život celý, nebo je to květ, jejž na hrob by nám střeli, je to pravda pro smrt nebo pro život? Je to vskutku pravda? Byl to onen rvavý vlk, jenž za kořistí do Damašku spěchal, 210 byl to onen plamen, neúprosně žhavý, který starých trosek nikde neponechal? Byl to Pavel, jenž kdys katům pomáhával, byl to horlivec, jenž rázně v oběť dával bez výhrady všecko ohni věčnému, který hrozil přijít s prutem v město pyšné, který kázal vydat ďáblu tělo hříšné, aby duch byl spasen ke dni soudnému? Ah, já věřím v Boha; ať již mocí Jeho znamení se stalo na silnici v Římě, aneb v půdě ducha, Kristem prodchnutého, poznenáhla v květ ten vzrostlo citu símě – ach, chci pravdou mít, co passionál praví: Když mu hlavu sťali – ne proud krve žhavý, ale mléka tryskl bílý pramínek! Ano, byl to on, duch vášnivý a živý! Věřím! Duše má se v pokoře jen diví, milosti a lásky vidouc účinek. 211

O PRAPOR
V Trinitá dei Monti jsem viděl ten obrázek milý; Maria Panna s kuželem... Postál jsem před ním chvíli. Ty předeš, ano! Příze tvá do věků slávou hoří. Ty tkáš a bělíš, NausikoNausiko, na březích pevnin a moří, a jehla tvá květ vzpomínek a snů a tužeb kreslí, Královno v chatě dělníka, Šičko u kolébky jeslí! Ó ano, Matko chudobná, dělnice světu skrytá, kužel i jehlu i tkací stav znala tvá ruka hbitá a žádná jiná netkala ten ornát nejvyšší krásy, 212 v němž Kristus Pán chtěl kráčet sám k oltáři naší spásy... Nuž ano, Matko, dále přeď, my se již nedivíme. Až napředeš... my pokleknem u nohou tvých a díme: Přijmi náš hold, ó vznešená Kristova Matko, Paní! Zatoužili jsme jednou zas po Jeho kralování, a milostivým očím Tvým se šik náš představuje. V tu chvíli prosbu pokornou si přednést dovoluje: Chceme svůj prapor... Ke které dámě jen o něj jíti? Nemohla bys Ty z práce své nám na něj uštědřiti? Ó, míti prapor z rukou Tvých, symbolů svatých plný! – – – 213 Kříž Tvého Syna svítil by nad jeho vlající vlny, a z našich sester mnohá by snad vyvolena byla, by na něj rukou chvějící svou pentli přivěsila: Cecilie a Anežka nachovou stuhu s šíje, a běloskvoucí fábory Klára i Terezie, a Františka i Alžběta zelené stuhy by daly, i blankytnou by s hlavičky sňal mnohý andílek malý – ó jistějistě, Paní, všecko to podle tvé školy tkáno, však různým stehem v různý sloh předivně vyšíváno, věků a osudů bohatý květ, spletité arabesky... 214 (jak těšil by nás na jedné Anežčin motiv český...) A kytky by se dočkal též, jak prapor o svátcích mívá, však máme jednu Sestřičku, jíž růží nechybívá... Ó, míti prapor z rukou tvých... Rač nám jej, Královno, dáti! Pod praporem tím radostno bude i umírati! 215

CÍRKEV POVRŽENÝCH
To také psáno jest mezi tím, co od staletí předkové vyznávali; to také řečeno jest mezi tím, co před trůnem Beránka tolik let slavnostně šeptám i zpívám; to také vtěleno jest v pravidlo víry, a já dle něho, ne ono podle mne se řídí: Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Věřím v církev věřících; těch, kteří vyznávají Syna Božího, soupodstatného s Otcem, jenž přijde soudit. Věřím v církev královskou, která je bohata jako ženich její, jemuž za podnoží jsou dáni národové; a budu věřiti i tam, kde jako On nemá, kam by hlavy sklonila. Věřím v církev zpívající žalmy jásavé a lkavé; církev, jíž není ku posměchu děvek David před archou tancující. Věřím v církev těch, jimž spílají žráčů a pijanů vína; tak spílali i Mistru jejímu. 216 Věřím v církev podezřívaných a povržených; neboť učeník nemá být nad Mistra, jenž byl povrhelem chátry. Věřím v církev vykřikovanou jako nepřítelkyni státu; neboť i Zakladatel její zemřel jako buřič na popravišti. Věřím v církev, jež každodenně vychází z některého zálesáckého Nazareta, aby v úžas a nelibost přivedla některý otrávený a třeštící Jerusalem. Věřím v církev korunovanou věncem, jenž občas růžově kvete, ale vždycky zraňuje. Věřím v církev potem úzkosti smáčenou a na dřevo potupy přibíjenou. Věřím v církev unikající z hrobů každodenně zazdívaných a spečeťovaných. Věřím v pomocnici nového Adama, v nevěstu jeho, která mu vyšla z proraženého boku, když usnul těžkým snem a duch jeho stoupal až do pekel. Věřím v církev, pokřtěnou o Letnicích, kdy Duch jako hukot bouře jarní strhával starou úzkou stodolu, a ohnivé srpy žaly již prvotiny národů a ženci, jako opojení, mluvili jazyky rovnoprávnými. 217 Věřím v církev argumentací tak klikatých jako epištola Pavlova, a zřejmých, jako jeho blesk před Damaškem. Věřím v církev požadavků maximálních a minimálních; nikdo nemůže chtít míň a nikdo víc než ona. Věřím v církev, kterou si jako děťátko na srdce tiskne svatá Panna. Věřím v církev, která je jako sukně nesešívaná, ale celá naveskrze setkaná; váhali ji roztrhat i pacholci pod křížem. Věřím v církev Petrovu, který zapřel, ale nezradil; a dřív než se vzpamatoval, urazil jakémusi pacholkovi ucho, třebas se ani nečte, že bylo vyzývavě veliké. Věřím v církev bojující. A věřím v církev hojící, jako byl Samaritán, jenž slezl s osla, a jako byla útulná hospoda, v níž zanechal zraněného a zaplatil za něho. Věřím v církev, která je jako síť; vynáší z hlubin vše, co popadne, a v lodičce rybáka Petra pleskají sebou ryby stříbrné a perleťové – až andělé, sedící na březích Věčna, roztřídí cenné a bezcenné. 218 Věřím v církev, v níž rozsévá se plnými hrstmi: a mnoho semene hyne na cestě, na skále i v trní; ale část přináší užitek, a nikdo ani neví, jak vzchází a jak vzrůstá. Nevěřím v koukol, ale věřím v pšenici, mezi níž rdí se koukol. Věřím v církev znavených a dekadendů, neboť ty přišel hledat dobrý Pastýř. Věřím v církev děťátek a Zulů; a také v církev velikánů; neboť jeden vyroste a druhý rád se trochu pokoří. Věřím v církev takových, z nichž nikdo neříká: Děkuji Ti, že jsem lepší a mravnější než ti a oni. Věřím v církev zpátečníků, neboť jest třeba vracet se ke ztraceným branám ráje. A poněvadž pro svaté nebylo třeba zakládat církve, věřím ve svatou církev nesvatých. Věřím v církev, v niž uvěřit je zásluhou. Věřím v církev, v niž věřit nemůže nikdo bez pomoci milosti Boží. 219

DOMA UMÍRAJÍ
Já dnes nejsem doma; zatoulal jsem já se – jinde je to přece hezčí na chvilku: hezky se tu sedí, hezky setmívá se, vonná louč tak září, praská v pekýlku. Kmotra Báje zlatým kolovratem točí, kmotr Rozmar hodí hrstku na oheň,oheň. Svítí všecko, svítí: brzy luzné oči, brzy bohatýrských vášní pochodeň. Ah, zde vše je jiné. Vše, jak srdce touží. Nevidět zde smetí, plísně necítit. Ah, to není naše chata se svou louží, není to, kde bývám jako klučík bit. Bože, tak se hezky na besedě sedí, ohřeje se srdce těmi dýchánky. Přadlen oči měkce na dno duše hledí, jenom ve smích vyjdou všecky hádanky. „Baže, svatá pravda,“ – dím, když kmotr kýchne. Zasměje se dětí plný pekelec. – 220 Ale náhle cosi šídlem k srdci píchne: „Kmotřenko a kmotře – musím domů přec.“ „Nechoď, synku, domů – doma umírají!“ odpovídá kmotr té mé nemoci; v očích čtveračiny plamínky mu hrají. Ale ne, mně není teď již pomoci. Ještě chvilku? Ještě v růžovém snít háji? Ještě uviděti křišťálovný hrad? Vidět anděly, jak v noci pomáhají slavný monastýr na horách budovat?... Ale u nás, Bože, u nás rozpadá se chata, k níž i já jsem cihly nosil rád – plot je rozkradený, vagabundů chase nemohou již shnilá dvířka vzdorovat. – Bohatýr, jenž slavným bojem potře draka? Čistý nosí štít a bílou korouhev? Všecky hlavy dolů! Kde je ještě jaká? Kolomazí teče černá dračí krev... Ale u nás všude rostou hlavy mločí jako drobná plíseň, maličké a zlé: 221 ze všech koutů hledí uhrančivé oči, zelené a plizkým jedem naběhlé. – Honza, jejž car k choré dcerce povolává? Jak ji vroucím prostým slovem uzdraví, na bezelstnou hlavu diadem si dává?..dává?... – Ah – náš Honza, ten i – sebe otráví. – „Umírají, Bože – doma umírají!“ vynoří se zas to slovo ponuře. – Ba, že umírají. V zakletém tom kraji chorobou tak zvláštní hyne vše a mře. Vyčerpáni staří, zvrhají se děti, prašivkou je i ten Karoš oblezlý – stromy zajdou mšicí, pole hyne snětí, i ten oheň u nás čoudí jen a tlí. Umírají srdce, umírají vzněty, červivá jak jabka hnijí od jader – byly otráveny, tehdy hned již klety, když je drzá ruka sela do ňader. Umřela již láska, naděje a víra, na radost nám lehl pustošivý stín; 222 hladný, mstivý vztek jen útroby nám svírá, hlava hoří pustým ohněm souchotin. – – Oh, slyš! Také tady? Čarodějů vzteky? Žába, která sedí na dně studnice? Zakletí, jež tiskne kraj po celé věky? Ale skončí všecko dobře velice! Svatba! Vítězství! Slyš, slavné hudby hrají... Tedy může štěstím zářit země kout? „Nechoď, synku, domů. Doma umírají.“ Hrůza – když je na dům trpko vzpomenout! Ale co je platno, zítra vstát se musí – spravit komín, střechu, jež se rozpadá. – Kmotře, v chatě naší mnohé se tak hnusí – kdo však ví, jak vaše za dne vypadá? „Nu, buďte tu s Bohem, kmotře, kmotřenko má!“ bolestné tak teskno kolem úst mi hrá. – „Musím přece domů. Postýlka je doma, v té se přece nejlíp sní – i umírá.“ 223 OBSAH
Září7 Říjen8 Listopad10 Prosinec11 Leden13 Únor15 Březen17 Duben18 Květen21 Červen22 Červenec23 Srpen24 Legenda svatomořická25 Růžový keř32 Smrt starého Lukáše75 Dolores89 Rajská legenda95 Svatá Cecilie114 Vánoční117 Byl kdys jeden vůl123 Romance betlémská127 Herodes ukrutný133
[225] Svatá Františka v Campagni137 Malá Křížová cesta144 Ženy po pohřbu Páně156 K Božímu hrobu159 Svaté Panně v měsíci kvetoucích lip162 Svatý Jan nad trůntůní163 Duše ptáci170 Bible vnuků172 Stvoření175 Svatá Rita z Kassie180 Rozmluva se svatým186 Poslání svaté duše Cyrilovy190 Žeň Metodějova194 Jan z Linhartic197 Dušičková200 O svaté Kláře205 Legenda Petropavelská209 O prapor212 Církev povržených216 Doma umírají220
[226] František Odvalil
ČERNÝ KORÁB
Podle osnovy Ant. Lís- kovce vytiskly Grafic- ké závody V. & A. Janata v Novém Bydžově pro nakladatelskou společspoleč- nost Rozmach v Praze Bylo též vydáno 22 čís- lovaných, autor. pode- psaných výtisků na ruč- ním papíře Van Gelderu
E: av; 2005 [227]