BYL KDYS JEDEN VŮL...

BYL KDYS JEDEN VŮL...
Byl kdys jeden vůl. – No, víte, vůl je vždycky vůl. Starý chudák utahaný, byl tak sám jak kůl. Jetýlek? Ah, kampak, braši! Vůl je jenom vůl! Byly plevy, matoliny, byla zvláště hůl. Nu, co s ním. Již na nic není. Vozí kárku vůl: bačům slaninu a tabák a ovečkám sůl. Ah, když přišel, ty se smály! „Ten náš starý vůl! Jeden roh má uražený, druhého jen půl!“ – I ten pejsek chundelatý hafal: „vůl, vůl, vůl!“ 123 hleděl o něj blešku otřít, mělť jich celý úl! Nu, a pak vše mizí v stráni; v stáji bdí jen vůl,vůl. Toho nikdo neukradne – Stájí vítr dul. V prázdný kotár smutně hledí, prázdný jeslí stůl. Vzpomínal by, hlava prázdná – vždyť je jenom vůl. Vzpomínati blahých časů nemůže náš vůl; což kdyby z těch němých očí potok slz se hnul? Ne! Má jasné, mírné oči i škaredý vůl. Nevzpomíná. Přežvykuje, snad i sedřímnul. Ach, můj Bože, je to možné, by měl sen i vůl? 124 Co to vchází do stájenky? Muž – a nese hůl! Ale ne, ten neuhodí! Klidně leží vůl – Potom dívka, jakby zoře paprsek tam vplul. Na oslíku šedém jede – oh, jak žasne vůl – Tolik hostí! Také jemu druh se namanul! „Bratře, zdá se, žes pan osel – víš, já jsem jen vůl – ale vítám tě v té stáji, chceš-li: každý půl!“ – Nu, a víte, co se stalo, když tak snil náš vůl? Dítě v jeslích zaplakalo. Bylo věků půl. Zimou robě zakvílelo,zakvílelo. Rychle vstává vůl, 125 aby vším svým teplým dechem dítě ovanul. – – Jako bylo v onom čase, vůl i dnes je vůl. – – – Ježíšku, až přijdeš zase, k volečkům se stul! 126