PROSINEC

PROSINEC
Ó nedivte se, že mě milý kraj smutně krásný, černobílý – On bratrem as mé duši bude: má těchže barev dvé; vše ostatní jsou tóny chudé, nádechy neživé – – – Ó nedivte se, že mě milý – – Tak leží přede mnou jak kniha, ó, co mi vypráví! až černí z bílých stran se zdvihá horečka do hlavy! Kraj smutně krásný černobílý – – Tak hrd a chud se vždycky strojí v ty prosincové dni; to pravý šat je země mojí, na věky adventní! 11 Ó nedivte se, že mě milý – – A den když nad ním dokrvácí, k těm barvám přidá nach, tu každý jiný tón se ztrácí, i svity na horách. – Kraj smutně krásný černobílý – – Ten aspoň duše neošidí marnými přeludy: zrak barvy země mé v něm vidí a černé osudy. Ó nedivte se, že mě milý – – Ten nach, v němž mnohý den tu skoná, ta smutná čerň a běl – toť země má. – Proč víc než ona já pro sebe bych chtěl? – – 12