O SVATÉ KLÁŘE

O SVATÉ KLÁŘE
U svatého Damiana byla jedna milá panna celá ukoktaná. Srdečko jí rajsky kvete, ale slovo, mrcha, se rtů nechce, bědný jazyk všecko sešmodrchá. Mluví třebas o piniích, ale kdo se vtípí? Kuřata, jež k ní se slétla na koktavé pi – pi? Stydlivě se v koutek staví, a jen srdce hyne, když se žalmy, písně nesou nebo hovor plyne. Matko, matko – věrné oči ke Kláře se žalměžalně pnou – 205 zarosí se, zacloní se – politujte ubohou! Bratr Bepo – blázen – přijde, zrak mu suše hoří: „Ach, to je ta nejhodnější, ta, co nehovoří!“ Ale Bepo, což jsi kacíř, víš, co je to defectus? Nedostatek můžeš chválit? Taky nemáš v hlavě plus! Nevíš, jakou dokonalost vložil Pán Bůh v ústa žen? A že vzal ji této panně? Ba, proč ty jsi potřeštěn? Jinak smýšlí matka Klára! Ach, ta mnoho ví! Jen kdyby též mohla dáti rozum Bepovi. Nu, co není, může býti, dokud Pán Bůh žije. 206 Rozum bude míti, komu Pán Bůh rozum vlije. Stalo se! Tož lekce praví, že se stalo, jak má být. Na přímluvu matky Kláry bratr blázen rozum chyt. Stalo se. A umoudřelý bratr mluvit nelení, kázání na théma vede: Čas mlčení, čas mluvení! Vidíš, to je moudrost pravá! Není ideálem pořád mlčet – to by mohl pařez býti králem. Matko Kláro, jak bych ráda – však ty to víš sama – jak bych ti to pěkně řekla, koktám však jen: ma – ma..ma... Ano, slyší matka Klára, která mnoho ví. 207 Ví, že ženě patří jazyk, rozum mužovi. Schýlila se dobrá máti. „Ano, dítě, chvíle ta přijď i tobě, kdy Pán řekne svoje: Efeta!“ A Pán řekl. Přišla chvíle. Zaplesaly panny, plesá s nimi jeden čerstvý jazyk rozvázaný! Stalo se! Ach díky Pánu, jeho sláva vivat! Stalo se, jak má to býti: mluvit, šeptat, zpívat! Uč se: Nutně jazyk zdravý k bytosti již patří žen, když i sestřičce byl tiché – a to divem – udělen. 208