RAJSKÁ LEGENDA

RAJSKÁ LEGENDA
Třpytem hvězd a přítmím věků svatý advent nebem kráčí – také se tam slavit budou požehnané Vánoce! Matka Boží v blahém snění prožívá zas ono štěstí, dlouhou cestu do Betléma, tajůplnou svatou noc. – Ale ne, dnes není sama, jako tenkrát u jesliček! V adventě již přicházejí ohlásit se svaté panny, přijdou k službě jiné ještě, jak jen zazní Gloria! Vystlána jest liliemi jejich čistá náruč bílá, krvavý nach lemem zdobí běloskvoucí jejich šat. 95 Přicházejí, jak je věky k nebes jeslím povolaly, za staletí, tisícletí – ale tam, kde tisíc roků u Pána jest den jen jeden, všecky v jeden sbor se staví, všecky v jeden koncert splynou, žalmem, písní, legend zvěstí, pohádkou i uspávankou – svaté chůvy, jež jsou hodny v náruč vzíti Ježíška. Svatá Panna na svém trůně usedá si v dumném snění – a již svatá Cecilie rajské síně rozhlaholí velebnou svou předehrou. SV. CECILIE
Slavnou buď písní život náš Pánu, jásavou v boji i vítězství svém! Jak včelka pilná shledává duše z života květů života krásu. 96 Rozkvete sama výsluním Krista, až i ten svět pak zatouží po ní. Zazvučí louten svatebních hlasy, zašumí hedváb i v pohárech víno. Zachovej, Pane, co milostí tvojí na zemi rostlo, květ mého srdce! „Ženichu smrtelný, nedotýkej se! žárlivý anděl střeží květ Boží.“ V zápase bezradném duše tak děla. Ale Bůh štědrý se zahanbit nedá. Kdo je ten anděl? Zda nemá jich celé legie nebes všemocný král? Hledal můj ženich krásu v mé síni: Taková, hle, jest ve věčném nebi. Věnce nám poslalo z liljí a růží. Cítíš, jak blažená vane z nich vůně? 97 A tak si ženicha, jenž jako lev přišel, beránkem vedu k Pastýři duší. Jaké to vítězství dobýt tak srdce, celé a věrné a přetékající! Dusný byl jako má smrtící lázeň život tam dole v nevolném Římě! Ale teď, ptáče za rosného jitra, oddychá duše volností blahou. S těmi, jež našli jsme, bratrská srdce, s těmi, co našli svou příbuznost v Bohu. Hosanna, Hosanna, zpívejte se mnou, zpívejte sborem i každá pěj zvláště života píseň u Kolébky Žití! SV. KATEŘINA
Zasněná sfinga; gazelím zrakem do dálek hledí – dům plný je hostí, nevěstou rádi by vedli ji domů, 98 ona však srdce své dát chce jen tomu, kdo by nad všecky byl duchem a ctností. Ty, Matko dobré rady, zde pomoz! Klečí a vroucně ruce tak spíná. – Tu nebes Paní té kněžničce bílé srdečko zajme a zasnoubí mile ženicha nad všecky – vlastního Syna! O jak by teď teprv neměla moudrost veškerá sídlet v té srdečka schráně? Ať se jen pohanští mudrci spojí! Léčky a systémy po marném boji podlehnou všecky té jediné panně! Alexandrie, ty město škol pyšné, moudrost tvá všecka se k nohám jí sklání! Jak by i za to vítězství skvělé neměla v lásce, k smrti až vřelé, na srdce tisknout Dítě té Paní? SV. FLORA
Od Sevilly zní má píseň, z kraje Maurů; slavík jásá, 99 velká jest, až bolí, krása pohádkových paláců. Slavík pěje, srdce pláčepláče. Matička mi zmírá drahá, třesoucí se ruka sahá znakem kříže na čelo. Zaseto je do srdečka palčivé a hořké símě. Ah, již nikdo nezbaví mě květiny té v srdci mém! Otec pohan, bratr krutý, hrozné, dlouhé přemlouvání – Ale ne, mi něco brání, nechci s vámi štastnašťastna být! Tolik věrných muka trpí, tolik slabých zapře Krista – ne, již nemá dosti místa rozrostlý mé víry strom! Osekejte, zutínejte! Jak se ocel vaše leskne! 100 Ale Krista oči teskné nový svět mi vykouzlí. Ze Sevilly, z Maurů zahrad vzrostl strom do nebe tvého – mučenkových květů jeho, Ježíšku, si natrhej. SV. BARBORA
Dobře jsi mne, tatíčku můj, dobře jsi mne chovat chtěl, před úklady všeho světa pevnou věž mi vystavěl. Ale jak nit slunka zlatá skulinou se protáhne, tak i ve věž Boží láska šípem žhavým zasáhne. Na Barušku nehněvej se, dobře jsi ji vychoval! Kdybys ty byl poznal Pána, byl bys též ho miloval. 101 A že mi tvá vlastní ruka mladou hlavu skosila? Bůh ti odpust – Bůh ti odplať, mne s mým Slunkem sblížila! Blízko, blízko, do náručí – ach, vždyť již mi podává Slunéčko mé, Krista Pána, jeho matka laskavá. SV. LUCIE
V houštinách světa číhá zvěř kletá na Caesara v pýše jeho i na broučka maličkého. Chtěla jsem býti broučkem, jenž svítí od smrákání do svítání poutníku i plaché lani. Slunečné svity do sebe vpity, 102 hájem myrt jsem chtěla lítat – děsný spár mne jal se chytat. Mohly by maně hrubé ty dlaně shasit svit a setřít pely – co pak mně ty tlapy chtěly? V křovinách skryta světluška kmitá – do bažin ji zahnat chtělichtěli, v nichž se sami utápěli. Nevzali světla! Výš jsem jen vzlétla – Ježíšku – chceš si mne chytit? V ručce Tvé vždy budu svítit. SV. OTILIE
Hrad stál v lesích alemanských, hrdý tak a naježený, a v něm drsný, nezkrocený, jak ten krunýř tvrdý pán. 103 Ah, ta jeho milá paní, ah, co ta se natruchlila: slepá se jim narodila dívenka jak štěňátko. Otec zuří, hněvem šílí: „Ať to nikdo neuslyší! Bez milosti v lesní tíši ať se vyžle utratí!“ Pláče matka; chůva stará z hradu odnesla to dítě, v chatě své je chová skrytě, pak je dá do kláštera. Ale žije Světlo Světa! Děťátko když bylo křtěno, svatým křižmem posvěceno, s duší prohlédl i zrak! Svatý biskup zázrak vidí: „Kéž tak na mne podíváš se, Otilie, v nebi zase!“ dí on, v slzách žehnaje. 104 Spasiteli, světlo světa, dost se sic, tvá láska ví to, naplakaly oči tyto, ale štěstím na konec! Otec získán – z hradu jeho klášter buduje se z ticha, svatou láskou vše v něm dýchá, kol Otilky blažené. Mučenic já nemám růží – jdu jen z kraje dumných lesů, ale velkou, velkou nesu kytku rudých slziček. O, tož pověz, svatá Panno, nač jsem dostala ty oči? Po světle se stále točí, které v náruči Tvé plá. Nač tu srdce, boly zralé, nežli abych na něm, Máti, pokolíbat, pochovati směla též Tvé Děťátko. 105 SV. VIKTORIE
Vinice kvetou v Tivoli, mne srdce mé již nebolí. Kdyby mne byl jen dobře znal, to nejdražší by nebyl bral. Kdyby tak rád mne býval měl, nebyl by srdcem zkameněl. To láska ani nebyla, když věznila a vraždila. Vinice kvetou v Tivoli, krátce jen srdce zápolí. Neboť byl jiný nad něho. Viděli jste tak krásného? Viděli jste tak milého? Srdce mé nezná nežli ho. Vinice kvetou v Tivoli a duše má již nevolí, 106 vítězně dávno zvolila Tvé dítě, Matko přemilá. SV. JENOFA PAŘÍŽSKÁ
Byla jsem jako babička veliké rodiny dětí. Často mi srdce rozdrali – mohla bych vyprávěti o hrůzách času, kdy všecko se chví, o ranách, zoufalství, vině, o slzách lítosti, které můj lid vyplakat přišel v mém klíně – a zas o černém nevděku – ten stín i na hrob padá – ale já ty své divochy přece tak musím mít ráda! Mohou mne kopat a mohou mne bít ty zlostné nožky a ručky – nebude nikdy proklínat bába své vnuky a vnučky. – 107 Jeť jako dítě mé Paříže lid, zvykla jsem tomu všemu, života trny jsem zvracela vždycky radš k srdci svému. Od tebe jsem se učila – dobrou jsem chůvou se stala – zdali pak, Dítě, dovolíš, bych též Tě pochovala? SV. PRISKA
Vražedné jsou ještě mlhy, doba zimomřivá – co pak, že to ptáčátko odvážně již zpívá? Orel římských legií smrtelně tak klová – proč to ptáče nemlčí? Kam se před ním schová? Schovává se, schovává k nohám svaté Panně – 108 můžeš si je, Jezulátko, chytit do své dlaně! SV. ANEŽKA
V zahradě, jedy začarované, našel jsi bílou ovečku, Pane! Blízko již vlk se potuloval – tys na srdci svém si ji schoval. Zvířátko lidské, sic nevinně čisté – ale tys duši v něm probudil, Kriste! Prstenem zlatým’s ji zasnoubil sobě, zlatohlav králů dal k svatební zdobě, hrdlo jí ověsil kamejí řadou, zatížil uši perel svých vnadou, mléko a med z tvých svatých úst ssála, krví tvou líc se jí začervenala – nevěsta čistá, teď láskou tvou hoří, Vestálka pravá nebeských zoří – – 109 Poznáš ji nyní – tu ovečku chudou? Na krku od meče stužku má rudou, za tebou přiběhla na luhy ráje – Pohlaď ji, Ježíšku, to ovečka tvá je! SV. AGATA
Kat nestyděl se zneuctít, co sám jsi poctil u své Matky, když prsů ženy hrozen sladký Tvé přesvaté rty chtěly pít. Tu pohanu mou, Kriste Pane, tu vinici mou zpleněnou zas kvésti nechals láskou svou – teď vezmi plody požehnané. Uzrály žárem pod Etnou ve vinobraní době – a lokty mé jen tobě se rozlétnou, ach rozlétnou. 110 SV. DOROTA
V kapadockých horách leží ještě sněhy, pod nimi se budí kvítek vroucí něhy, čemeřice bílá. Povídají lidé: „Jedovaté kvítí! Nehodící se na nic pro způsobné žití čemerka ta bílá.“ Ale když ji šlapou, ale když ji drtí, zázračný svůj dar jim pošle ještě v smrti čemeřička bílá. Na své smutné cestě jednou jen ho zřela, jinak však než láskou již ho nevzpomněla čemeřice bílá. 111 Dárek, kterým Kristus do nebe ji vítá, ona duši bludné za svatý lék skýtá, čemeřička bílá. Nač jsou čemeřice? Kdo pak to jen poví? Pod sněhy kdy všecko, kytku Ježíškovi čemerka dá bílá. B. MLADA PŘEMYSLOVNA
Schází ti zde, Panno svatá, ještě píseň severu, koleda ti schází sladká českých zimních večerů. Dovol, abych já ji pěla, skromné ptáče šedivé; vzácný purpur mučenický nezdobí sic roucho mé, 112 jenom za hřích otce rudý za rána i z večera měla jsem jak holubička vrkat ve zdi kláštera. Zpěvná Češka, ptáče z hnízda Václava a Ludmily; teď ti také z jejich země nese pozdrav přemilý. Slyšíš housle, slyšíš dudy, slyšíš naše pastoušky, slyšíš tenké děvčat hlásky, babičky a dědoušky? To svou píseň Ježíškovi poslal se mnou český kout, poslal mne za všecky Češky na srdce ho přivinout. 113