RŮŽOVÝ KEŘ

František Odvalil

RŮŽOVÝ KEŘ
I.
Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl? Možná. Asi. Bezpochyby. Sám bych souhlasil. Bolestné však krásy bývá někdy život hříšného. A jak láska Boží živá hledá, vábí bědného, jak ho volá z bludných cest hlasem, jenž mu známý, jestznámý jest, o tom vypravuje vlídně naše zvěst. Rytíř Bobeš, duše štvaná, osamělá k pozoufání, lámal kopí pro čest Pána, pro čest mnohých sličných paní – ale z těch mu nikdy žádná nedala svá ústka vnadná. Ta? – Ah, ta již měla svého troubadoura dotěrného. Ta? – Má ještě náhodou srdce svěží jahodou, ale – než se Bobeš stočístočí, jiný již ji vezme s očí 32 a se smutnou písní, žel, Bobeš odcházel. Také Bobeš písně umí! Ovšem, jenom tichý bas – a že v něm i srdce šumí, kdo dbá toho, prosím vás? Chcete-li však sluchu přáti, možno nějakou sem vtkáti z těch, co jimi pučela touha, marná docela: * „Jediný květ hodit na mou hlavu, věru, tak zle byste o to dělat neměla! Vždyť jich přece máte – v májovém jak šeru opojných svých květů střemcha přeskvělá! Vždyť jich přece máte! Tisíc se jich tísní, poupata i květy dávno rozvité – Střemcho, včel mé duše kadeřavá písni, zda to možno jest, že o nich nevíte? Vždyť jich přece máte! Tisíce jich puká, raší, kypí, voní každým novým dnem – 33 jak jen lze vám, střemcho, kukačka kdy kuká, lakotit tak každým bílým lupenem? Vždyť jich přece máte! Střemcho sladkodechá, obsypaná vonnou svojí nádherou! Budete jak strom, jenž skoupě si je nechá, až je cizí větry bouřně poberou?“ * Ano, lakotit! Ach ano, nechávat je sobě! Vidět, že pan Bobeš na věky byl bloud! – Ostatně, že přec i v pozdní doufal době, možno vám i z jiné písně vyslechnout: * „HoIý kopec slunný, řady zkvetlých třešní – Nebuď, starý hochu, nebuď přec tak dnešní. Nejsou pro tě květy, jak jen myslet můžeš? Tamhle na kytičku jalovec si uřež! 34 Nebudou se na tě nikdy višně smáti – spíše se ten potok k pramenům svým vrátí! lnu, milý Bože! Nemožné to není. Slunkem Tvým se voda vrací ke prameni!“ * Vrací, ba že vrací! Ale cestou dlouhou, až přes samé nebe. – Ale napřed kalnou musí projít drahou, až do okeanu – Napřed ještě mnohou srdce pozná ránu, napřed v beznaděje poušť se ztratí žalnou. Tak i Bobeš. Bude hýřit, hrát a píti, v turnajích se bude bez příčiny bíti, bude hlučně honit, tiše brousit lesy – ale v řevu, v ryku, v lesním tichu kdesi přepadne ho stará touha nenadále, a on, jako prve, bude vzdychat dále: * 35 „Ó lesy, drahé lesy mé, bol rosou na vás padá! Zde bylo to, co řekla mi, že smutných nemá ráda. – A já jsem jak ten javor tam, vždy smutný, osamělý – – – Však i ten javor, Bože můj, v své chvíli zaševelí,zaševelí. A já bych, jako javor ten, též zaševelit uměl – pak, zhynout třeba sekerou, já padaje bych šuměl. – Však strom, jenž místo dryady měl červa, kterým zvadl, ten nešumí, ten straší jen, jsa mrtev dřív než padl –“ II.
Ano, mrtev, Bobši milý, zdá se ti jen asi! – Živé srdce ve své chvíli 36 přec se zase hlásí, přece žádá ze všech sil také svého štěstí díl – a že Bobši nikdy žádná a tak dál (– ta ústka vnadná –) to je to, co Bobše zlobí! Nu co platno – „Hola, hou! Kde jsi, kluku, s kobylou?“ Nu co platno – zas se jede někam, kde se mečem robí, někam, kde se na štít bije, do Flander, do Normandie, kopyto zas zmítá pískem – Zas se jede, cvalem, tryskem, přes řeky a bor se jede, přes hory – přes žití šedé – Město. Slavné, krásné, živé, město, jež má chrámy sivé, holoubky má na zvonicích, holubičky v hostěnicích, sivé, bílé, snědé, hnědé – (vidět to i v zakuklení!) 37 Brachu, to i světce svede – a pan Bobeš světcem není! V životě už je to tak! „Vašku,“ – Bobeš klopí zrak – „Vašku, vezmi zlata sáček, rád bych jednou věděl – víš – co to vrká taký ptáček – – Kluku, nehleď, ke všem všady! Táhni! Co pak neslyšíš!? Nešetř! Ať jste brzo tady.“ Tedy Vašek mruče šel. – A pak Bobeš ve komnatce, bolně zasnil se i sladce, zápolil a přemýšlel: Ó lásko, strasti všemocná, zlá touho má a nemocná! Jsi ztraceného ráje sen, jenž srdce ssát mi chodí? Jsi budoucí mé spásy den, jenž kdesi se mi rodí? Jsi povznesením k výsostem, jímž výšky nebes zvoní? 38 Jsi poduškou, již dává zem, když hlava v pád se kloní? Ó lásko, strasti nezměrná, mdlá touho má a nevěrná! Jsou oči muže smutné tím, co světem zřely, a smutnější jsou tím, co nikdy neviděly. Je v srdci bolno od toho, čím žilo, a ještě bolněj touhou, již nic nesplnilo. – Ó živote, já volám tebe, ač vím, že volám bol! Ale pod lis, kam dávám sebe, pod tíži slastných kol, o živote, přec stiskni víc, ať jednou již se zjeví, co vroucího je ve mně, zda krůpěj rubínu či nic zrodila země v mém srdci, které neví, v mém srdci, které nezná než vítězství tak nevítězná. Ó živote, tys přece klad, tvým nemůže být smyslem marné jenom chtění, tvou nemůže být vůlí, aby jaká síla se bojem k smrti unavila 39 tak sama sebou – ó živote, můj hlad, po tobě hlad, to věčné utrpení, jej ukoj přec již něčím, co by bylo tebou, co není pouhým, prázdným, ničivým již snem – ó živote, vždyť z blahoslavenství tvých není být – chudý životem! – – Ale ovšem, život! – Jeho jméno Eva! – Jak se hořkou může státi rajská réva! – Ano, ženy, ženy, do nebe mnou ctěny! To jen ženy, čarodějky, mládnou krví cizí – Na mně ovšem mnoho není, ale mé a ryzí! To jen ženy, čarodějkyčarodějky, z cizích srdcí ssají – Platím srdcem svým a bludné sny je vyždímají! Chudý jen a jednotvárný život nedal mnoho – HolaHola, Bobši! Almužny jsi nevzal od nikoho! – – 40 Nu co dělat! – Sýkorenky! Srdce jim až k nohám střít a nic, pranic nechytit, pranic, ani vlásek tenký – inu čerta! – Ať mé zlato pomůže – a na té jedné pomstím ženské srdce ledné! Nač se pořád mořit v taji? (Ticho, ty tam, v srdci kdes!) Čím si jiní pomáhají, zdali je to, moudře vzato, víc, než poctivé mé zlato? Ticho! Dost! Což jsem já pes? Ale ovšem, Bože milý, zda to jsou mé vroucí sny? Kam se to až ponížily, v jaký jícen bezedný hrdost svou jsem bědně hodil – Nu, toť má věc! – A je práva! Byla to snad větší sláva, když tě blouda za nos vodil mnohý prstík šalebný? 41 Sny? Ach jsme my, muži, bloudi! Ženy, zdá se, jinak soudí, a jak ony koho cení, no, to, Bobši, víš! Možná o nic horší není oněch, pro něž ty ses trápil, ta co přijde. Uvidíš. – Myslím, Bobši, by ses napil – (Ticho, ty tam, v srdci kdes! Což pak jenom já jsem pes?) Jaká bude? – Inu, hlehle! Mladá přec a krásná snad! Ještě by sis, Bobši, v téhle věci nechtěl vybírat? Co Bůh dá. – Ba ne, to není Boží lásky nadělení – jablíčko to dává had! Ostatně to není pěkné, toho tady vzpomínat, jenž na soudném stolci sedí – A co starý opat řekne, k němuž chodím ke zpovědi?! – 42 Nu, zapíši mnichům ves – K čertu, což jsem pes? III.
Trnitá tak, ubohá, klíčí láska v srdce taji. Koho trny pobodají, kdo si růží natrhá? Tu se dvéře otvírají a na prahu v přítmí stane štíhlé děvče ulekané,ulekané. „Budiž vítána mi, paní – – Vašku, dolů k šenkýři! –“ Hlavou mlha zavíří. „Paní. –“ – „Pane, slitování!“ „Co je s tebou, děvče milé? Počkej, světla máme dost – – nemusíš se u mne báti –“ 43 Vidí luznou nevinnost v úzkosti před sebou státi, vidí planout líce bílé, vidí prosit oči černé, vidí mladou hruď se dmouti utajeným vzlykotem – „Ale dítě, co pak je ti? – Jak pak ty jsi přišla sem? Počkej! Slyš mé slovo věrné: Proti vůli tvé se tobě nestane nic v této kobě, leda, že nám k řeči vlídné Vašek pohár nalije – (Kde jsi, kluku? Hola, hou. Pohni tam tou hospodou! –) Můžeš býti mysli klidné – Jak tě zovou?“ „Marie“Marie.“ „Mařenko, můj kvítku sněžný, tedy mluv mi aspoň, mluv! Čekám, že tvůj hlásek něžný bude jako štěbot žluv – aspoň ten bych slyšel rád. 44 Mohla bys mi povídat, jak jsi tedy přišla sem, když máš takou hrůzu ze mne – Vidím osudy v tom temné, chci ti býti ochráncem.“ „Ach, ó temné, pane milý! Hle, teď ve tvé moci jsem, tak to smluvil, vím, v té chvíli zbrojnoš tvůj s mým otčímem. Ach, já bědná jsem se stala nevolnicí tvou v té noci, ale přec snad nenechala Boží Máť mne bez pomoci v tom, že tys to, dobrý pane! Ušetř dívky utýrané, ušetř aspoň v tento den, jenž je Panně zasvěcen, jejíž svaté jméno nosím – Prosím, dobrý pane, prosím –“ „Nepros, nepros, milé dítě, nyní prosím já. Ať již déle netrápí tě 45 mimovolná pohana. Nechtěl jsem tě znectít, svésti, nechtěl tvého zla – V choré touze na to scestí bludná noha uklouzla – Ach, ty, která sotva tuší, jaký je to žal, poslední když kvítek v duši smutně pozmrzal –“ „Tuším, pane. Dnes v své hrůze ovál mne ten mráz. Ale ustal. – Ó jak tuze hlodal asi vás!“ „– Kolik zmatku, ponížení, bylo zakusit, než se v srdci v nízkost změní nejněžnější cit, nežli muž, tak hrdý kdysi, cítí prázdný hlad a svým zlatem míní čísi lásku kupovat – Jak to bolí –“ 46 „Ano, pane, tuším asi jak. Srdce dívky zaprodané zabolelo taky tak. –“ „Ah, ty cítíš, tušíš, věříš, ah, ty, drahá, víš? Vlastní bolestí svou měříš cizí, větší kříž! Větší, dím, že dlouho ničil, jako balvan hnět, až i z bolu pod ním vzklíčil jedovatý černokvět – Větší, dím, a dlouho nesl jsem jej Kristu blíž – dnes však hanebně jsem klesl, tobě hodit chtěl tu tíž – Byl to bol, ach, ano, jistě, ale je i hřích – Vyznávám tvé duši čisté, soud chci se rtů tvých!“ „Pane, pane, jak bych směla soudit muka tvá! Věřím ti. Ó jak bych chtěla 47 setřít smutek s tvého čela – ale já? Co jsem dnes já?“ „To, co včera! Brána ráje, u níž sladko je i mřít. Dítě, hlava znavená je tam se podepřít – Marie –“ „Jak mluvíšmluvíš, pane? Začínám se zase bát.“ – „Chtěl bych, dítě milované, svým tvé srdce zvát!“ „Jsem jen prosté děvče z lidu a tak chuda jsem –“ „Věř, že kryje větší bídu srdce pod mým kabátcem! Tebou bohato se stane – jinou nechci mít –“ „Ale já chci, dobrý pane, ve výši tě zřít, chci tě vidět vždycky znova, 48 jak jsi velik byl – Neznectívej svého slova, jež jsi přislíbil –“ „Neznectívám. HleHle, jen klekám, ke tvým křehkým kolenům – Čekám, kytičko má, čekám, zdali do mých dum jediný jen lupen schví se s šarlatové růže úst – ach snad potom probudí se a zas bude růst růže keř, jenž zaklet leží, snad se v srdci rozvije v jednu vroucnou růži svěží u tvých nohou, Marie!“ Tak jí mluvil. Ona snivě stála chvilku, zadumčivě, stála něma, v přemýšlení. Pak mu vtiskla v zanícení svatý pocel v horké čelo, přidala mu druhý v skráně. 49 Venku šerem s věží znělo milostivé Anděl Páně. IV.
„Pojedem, Vašku, pojedem! Čert vzal tu rukavici! Čert vem tu čest mou rytířskou, jíž musím tolik stříci! Nu, pojedem. Však dnes již jinak a možná, hochu, posledně – A jak to sedláš toho koně? Tak panenka naň nesedne.“ – A jeli. Jeli lučinou, a Bobeš basem pěl. A jeli. Jeli mýtinou, a Bobeš sesmutněl. A jeli. Jeli oborou, a Bobeš dumný byl, až před nimi se pod horou kláštýrek vynořil. 50 Kláštýrek malý, přívětivý, v něm holubic se hejno živí a vrká písně po dny celé na čest a chválu Stvořitele. „Marie, srdce mého paní, já vzal jsem tebe s sebou rád, ne proto jen, že v pohrdání ti bylo těžko setrvat – i mně tak těžko bylo v duši, když hned zas bych tě ztratit měl – Však řeknu ti, jak muži sluší, o čem jsem dnes tak přemýšlel. Hleď, jedu v boj a zbytí není –“ (Tu kovářský jak měch on vzdych.) „Za nebeské tvé políbení, za spasný pohled očí tvých, za jeden pohled duše sestry já budu vždy tě zbožňovat. Jsem rytíř tvůj; šáteček pestrý s mé přílby bude hrdě vlát jak dnes, tak vždy, co budu žíti. Hleď, jedu v boj. Co oběma chce laskavě Bůh naděliti, to zví se tam. Však, duše má, 51 tobě tam není dobře býti – A pak – zřím štěstí v tobě jen – však nechci, aby kvapný den, den jediný, snad klamný dost, u tebe rozhod budoucnost – Ne, neodpírej, dítě milé, já srdce mám již zkušené! – Hle, před námi ty zídky bílé, ty křivé střechy červené – tam nechám tě, své blaho celé – tam za mne pros u Spasitele, by odpustil mi vše, by zdařil, a naše štěstí budoucí dle vůle své nám mile stvářil – A ty, můj kvítku žádoucí, ty sama zatím, volna zcela, tam rozvaž znova, zda bys chtěla, (ač chce-li Bůh tak rozhodnouti,) mi ruku podat k žití pouti – Já chtěl bych tak! – Zda chce též nebe? Jak nevzal jsem – ty rozumíš, – tak nyní nechci vzít mu Tebe – – HleHle, fortnička nám kyne již. –“ 52 Kláštýrek malý, obílený, a po chodbách a z každé stěny se jako myrty kytička usmívá Boží Matička. A vstříc jim, hle, se šourá tiše kočička, bílá abatyše, a v rozpacích i s laskavostí zvědavě vítá divné hosti. „Velebná matko, tuto pannu mi laskavě vem pod ochranu, než mne mé služby sprostí svět. Nech sníti ji, nech přemýšlet, neb v hlavičce té v turnaji snad myšlenky se utkají – Nu, tu máš zatím – až se vrátímvrátím, to ostatní vám štědře splatím! – A ty, mé dítě milované, to věř, ať cokoli se stane, že roste v srdci poznova krvavá růže trnová. Dnes bodá jen – však zítra vzplanou snad její květy. – Na shledanou!“ 53 V.
Kláštýrek malý pod horou, vždy tich, vždy zapřen závorou, v něm panna z okénka se dívá a přemýšlí a sní a zpívá. „Božínku, jak Ti zde milo pěje tenký sester hlas – víš však, že by hezčí bylo, kdyby k tomu zněl i bas? Jistě, pěkný dvůr máš tady, ale slavnější by byl, kdyby dvořanů tvých řady dobrý rytíř ozdobil. Ve tvé službě, velký králi, šťastna je i dívka tvá. Ale rci, zda neobstáli by v ní lépe dva?“ A hlavičku zas kadeřavou si položila na dlaň pravou 54 a snila zas a snila zase, jak květkvět, jenž večer zavírá se. „Matičko Boží, pamatuj, že tebe on tím ctil, když v onen večer rytíř můj mne Tobě navrátil. – To Tobě dar byl, dobře víš, ó což byl malý tak? Čím Ty ho, Matko, odměníš, čím zjasníš chmurný zrak? Ó, drahý-li jen maličko, jej ještě dražším hraď. Však bez ceny-Ii, Matičko, pak celý mu jej vrať!“ Kláštýrek malý, chudobný, a těžko je tam v mnohé dny, a časové jsou hodně zlí a lidé trochu přiskrblí – Ba, bylo by již na čase, by novicka zas našla se, ba, bylo by to požehnání, 55 by hojné věno přišlo za ní. Ten rytíř zdá se štědrým být – a panna jistě Bohu milá – Bude se třeba pokusit – Kočička, matka hovořila: „Panenko, klamný je ten svět –“ „Také jsem, matko, zřela hned –“ „Krásnou se zdá tak mnohá lest –“ „A někdy zlým, co dobré jest.“ „Jak sladko je se zříci všeho –“ „Ach ano, všeho – pro jednoho!“ „Tak vidíš, dítě. Jsem ti radou zde skrýti se před světa zradou a vzíti závoj, duše milá, bys cele naší sestrou byla –“ „Ah, matko, ne! Já čekat mám a také věrně dočekám!“ 56 Tak poprve a znova zas, tak mluví dívka vždycky, když upříst chce jí matky hlas čepeček klášternický, tím snažněji a lichotněji, čím víc ke konci groše spějí, tím úporněj a útočněji, čím víc se krajem nese hlas (o Bože, všecky ochraň nás!) že vojna jde zas krvavá, že král zas volá lidi v pole, že již se bijí kdesi dole! Úsilněj vždy ta slova znějí, však jako hrách se odrážejí od tvrdé toho čílka stěny, až abatyšky unavený hlas sboru sester přiznává: „Již tak jest – věc až nemožná: Dívka je málo nábožná.“ VI.
A polem, lesem, oborou pan Bobeš zatím jel, 57 a za kláštýrkem pod horou se dlouho ohlížel. A když mu zmizel stříšek tlum, pan Bobeš hlavou kýv, a zapadl zas do svých dum a smuten byl jak dřív. A tichou píseň sivému koni do hřívy pěl, že Vašek sotva kterému slovíčku rozuměl. * „Co stalo se to s tebou, hochu? Nu, Bože, co se stalo! V ní milostivé nebe trochu se na mne pousmálo. Co počnu já s tou věcí blahou, vždyť ruce se mi chvějí – Snad neroztříštím vásu drahou, přemilou duši její? 58 Ó dík, že aspoň tisíckráte smím vroucně myslet na ni. Má jediná – Vy býti máte již mého srdce paní! A zatím cizí kraje jdou a města letí kolem. A jako dřív já samoten se toulám širým polem. A zahrabal jsem v srdci vše jak v starém hnízdě syslím – Teď aspoň na co myslit mám, a myslím, myslím, myslím! Však co, to říci nemohu než Bohu samotnému a jednomu, jež v světě mám, děvčátku předobrému. To odpustí, že rozvilo v mém srdci květy rudé – však jí, jak slunka na nebi tím přece neubude!“ * 59 „Neposkvrnil jsem obraz Váš, jen v teplém srdci choval, a vysoko, ach vysoko, jak kalich pozdvihoval – Před něčím klek by člověk rád, před něčím rád by vzlykal – Jen kdyby mu tak rychle zas ten obraz neunikal! Že myslím na Vás bolestně, že myslím toužně na Vás, že víc než třikrát denně k Vám své vroucí vzdávám zdrávas, že obrázkem Vy někde býtbýt, kde buky v chrám se klenou, kam putovat smí poutník mdlý – k Vám lez bych po kolenou – ah, o tom všem, ó jediná, snad nemusíte vědět – však aspoň to, že vzpomínám, jak to Vám napovědět?“ * 60 „Duší žalně chudou vzpomínám chvil s Vámi – Na věky mi budou vonět resedami. Bylo víc v nich blaha, víc než zasluhuji – ale přece, drahá, Vám jich nedluhuji,nedluhuji. Co víc moh jsem klásti v laskavé Vám dlaně? Dal jsem, těžké strastí, celé srdce za ně!“ * Tak Bobeš jel a v srdci, žel, s ním větší jela touha, neb blaha den je krátkykrátký jen a cesta žití dlouhá,dlouhá. Do proudu řeky ulomen pad purpurový květ. Zapadl klášter za BobšemBobšem. A Bobše shltil svět. 61 VII.
Kláštýrek chudý, studený, smutný a lidí vzdálený. Často mu, často, na vrata klepá pěst hladu kostnatá, a čas je dlouhý k sešílení,sešílení. V okénku panna za mříží teskně do dálky pohlíží – a po Bobšovi slechu není. Matička, kočička, nepřede již na svatý závoj nit. Je škoda slova uronit, – a v mlčení je tíž. Tož mluví sestry – k ulehčení – a bída vlídna není. „Je to ale čistý pták! Jde a děvče nechá tak.“ „Inu, takých dost je všude! Ale ona, děvče chudé, co si to jen myslela? Kam to, hloupá, hleděla?“ 62 „Ten již dávno má zas jinou! Vystřeže se našich vrat!“ „Anebo ho dávno snad pokryli tam někde hlinou –“ „Zkrátka – je to k nevíře. Ve klášteře tady živit děvče toho frejíře!“ „To se potom nelze divit, že to tady všechno letí rázem od desíti k pěti!“ „Čas promluvit s matičkou, aby se to s maličkou konečně již spořádalo –“ „Dobře ještě, jak se stalo, – pro závoj to děvče není.“ „AIe sedět v záokenní, jako vonný hřebíček – snít a zpívat v roztoužení řady hříšných písniček –“ 63 „Ba a při tom v zahálení ujídat nám krajíček –“ „Ano, ať si vydělá. Ať se taky práce chytí!“ „Jenom kdyby uměla.“ „To snad přece – Co však tady? Práce není, mřeme hlady –“ „Tedy musí po svých jíti!“ Mračily se, z povzdálí zrakem, slovem bodaly; bouřily se, hněvaly, až i matku naštvaly,naštvaly. „Děvče, není mi to snadné – ale hleď – nás plný dům – chleba málo – čáky žádné – vrať se ke svým rodičům –“ 64 „K rodičům? – Ah, nikoli! Vzpomínka již zabolí!“ „Co však s tebou? Vidíš sama, rytíř zmizel za horama, každým dnem se naděj tratí –“ „On se vrátí, matko, vrátí!“ „BIáhová! Již by zde byl! Všecky nás jen ošálil!“ „Ne, ó ne. Já věřím v něho!“ „Věř jen v Boha jediného!“ „Ten však mluví v srdci mém –“ „Mým spíš, děvče, rozumem –“ „Matko milá, neznáte ho.“ „Koho?“ „Mého reka ctného.“ 65 „Myslíš na něj víc, než sluší, kouzly opoutal ti duši –“ „Snad. Já v slasti těchto pout trpět chci i zahynout –“ „Pokoř se přec, dívko, Bohu! Mysli víc na věčné žítí –“ „Právě! V lásce své si mohu nejlíp věčnost představiti –“ „No, toť příliš! – Jedním slovem luč se zítra s naším krovem.“ „Zítra? – – Buď si! Někde v blízku počkám – třeba na pastvisku.“ „Tak si jdi. – – Věc nemožná! – Vidím, že je bezbožná!“ VIII.
Může to být, že ta, které v mukách celoval Bobeš ručenky, 66 sedláku pase na chladných lukách hubené krávy, stračenky? Hola hou, hola hou, strakaté mé kravky milé, dušenku má bolavou! Může to být, že Bobeš se vrátí? A tak ji najde sníženou! Zda bude paní svou ji zváti, vyhnanou, smutnou, hubenou? Hola hou, hola hou, kravičky mé trpělivé, hlavičku má zoufalou! Může to být, že slunce, jež právě ve vlastní krvi skonává, vrátí se zase v růžové slávě v oblaka bledě modravá? Hola hou, hola hou, – půjdem taky, kravky milé, slunko zmírá za horou – A jak hnala od té strany, před hospodou stál 67 cizí žoldnéř, ošlehaný, na loutničku hrál. Oslepl prý dole v boji – kytku růží měl – všude cestou lidem svoji divnou píseň pěl: „Zpívám píseň hořké lásky, zpívám velký žal – Míti ještě oči sivésivé, hořem bych je vyplakal. Padl v boji pán můj statný, vím, teď nerad pad! dříve, kdy sám smrti hledal, uměla se vyhýbat. Ah, již není! Cizí země kryje jeho rov. Vizte však, kdo oči máte, pravdu věrných slov: Nezřev sám, jsem jenom hmatal, každý však to děl, 68 na rově že divně rychle růžový keř vypučel. Nezasazen, přímo v srdci kořen jeho rost, a na sněti se mu rozvil této růže skvost! A tak zpívám svatou lásku, divem ctil ji Bůh, sám On chtěl ji nezkalenou přesaditi v rajský luh. Zpívám, hledám, že tu kdesi klášter v lesích sní – tam má žíti této lásky druhé tajemství!“ – – „Co je to zde? Kdo vzlyká tam? Ó řekněte – což je to klam? ó povězte – ten hlas já znám!“ „Ó Václave!“ – 69 „Ó paní má! Kéž ubohýma očima bych shlédnout směl vás jedinkrát! Ten pohled doved zvěst by dát, jak On mřel touhou po vás! – Ah, jste to vy? To není sen? – Na srdci chovám pergamen, jejž poslal po mně pro vás! Ó pojďte jen pod lípy ven, těžko se v kobě dýchá – je širý prostor potřeben a slavná velkost ticha – Však co to dím – a kde to jsem? Nebyl to klášter pod kopcem, to hospoda jen byla – A jak jste vy jen přišla sem? Ach co se ptám – jsem zmaten sám – hlava se zatočila – ó pojďte jen, kde samoten svou duši člověk sdílí – – Ach ano, cítím, je to ten drobounký prstík milý (ó dobře jsem já hleděl naň!) ach ano, je to ona dlaň, 70 v niž uzdu jsem kdys dával, ó ano, ano, je to ona, ta štíhlá, drahá ručka vonnávonná, již Bobeš pobozkával – Ó pojďte jen – ven z lidí – ven, a čtěte si ten pergamen, je krví srdce psaný! Ó já jsem ještě dobře zřel, jak příval slz mu napršel v bělostné jeho blány, když večer před svým skonem pan Bobeš v divné tuše děl: „Sem péro, kluku, honem!“ – Konečně tedy sami jsou a uslzené zraky čtou – „Co, jediná, ti mohu přát, má-li se osud dokonat? Odkazuji ti růže keř, jejž vzbudil zrak tvůj tmavý – Ó čiň co chceš – ó lámej, řež na věneček kol hlavy, má láska ti ho bude přát a štěstí tvé svým dechem hřát 71 a žehnat bez únavy – Co mohu tobě ještě dál, jediná, poručiti? Své srdce k nohám jsem ti dal, a nechci zpět je vzíti. Tak příliš bohat nebyl jsem, však co jen kde je mého, to vezmi všecko nádavkem, i Vaška upřimného – Co učiníš, vše dobré jest. Co bez tebe – je klamné. A potkám-li tě v říši hvězd, nestyď se, drahá, za mne! –“ „To tedy psal, a velký žal mu z věrných očí zíral. „„Víš, Vašku, vše se může stát – ten pergamen jí máš pak dát –““ A ráno v poli zmíral – – Ó paní má, teď všecko víš – Tys dobrá též – co učiníš?“ Tu stála chvilku, oněmělá, a jako ze sna potom děla: 72 „Co učiním? Toť rozhodnuto. Neváhala jsem chvíli tuto, jen z hrdla nechtěl hlas. On čekat kázal, tedy čekám. Před vůlí Boží v prachu klekám, když takto podělila nás! On rajskému teď slouží dvoru, mne zaved sem, pod tuto horu, zde do smrti je místo mé! Já počkám zde – až v lepším žití, kde slunko věčné slávy svítí, snad všichni zas se spatříme. O velkodušné dary jeho nebude mezi námi svár. Já ráda bych ti přála všeho, však v bídě klášter je a stár, – ó pomoz mu zas k důstojnosti, vždyť tady chci mít jeho kosti, chci, Václave, jen jedno, věř: by květnici zde krásnou míval ten drahý skvost, ten růže keřkeř, o kterém ty jsi zpíval –““zpíval –“ Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl? Možná, ale jeho lásku sám Bůh očistil. 73 Sklání se, sklání v závoje běli nad růže keř, jenž nemá kaz, panenka čistá, a kláštýrek celý obrostly růže, a zvroucnělý hlas zpívá tam píseň v celách i chóru, podobnou písni andělských sborů, o tom, čím končí naše zvěsť, že Pán Bůh láska jest. 74

Básně v knize Černý koráb: