DOMA UMÍRAJÍ
Já dnes nejsem doma; zatoulal jsem já se –
jinde je to přece hezčí na chvilku:
hezky se tu sedí, hezky setmívá se,
vonná louč tak září, praská v pekýlku.
Kmotra Báje zlatým kolovratem točí,
kmotr Rozmar hodí hrstku na oheň,oheň.
Svítí všecko, svítí: brzy luzné oči,
brzy bohatýrských vášní pochodeň.
Ah, zde vše je jiné. Vše, jak srdce touží.
Nevidět zde smetí, plísně necítit.
Ah, to není naše chata se svou louží,
není to, kde bývám jako klučík bit.
Bože, tak se hezky na besedě sedí,
ohřeje se srdce těmi dýchánky.
Přadlen oči měkce na dno duše hledí,
jenom ve smích vyjdou všecky hádanky.
„Baže, svatá pravda,“ – dím, když kmotr kýchne.
Zasměje se dětí plný pekelec. –
220
Ale náhle cosi šídlem k srdci píchne:
„Kmotřenko a kmotře – musím domů přec.“
„Nechoď, synku, domů – doma umírají!“
odpovídá kmotr té mé nemoci;
v očích čtveračiny plamínky mu hrají.
Ale ne, mně není teď již pomoci.
Ještě chvilku? Ještě v růžovém snít háji?
Ještě uviděti křišťálovný hrad?
Vidět anděly, jak v noci pomáhají
slavný monastýr na horách budovat?...
Ale u nás, Bože, u nás rozpadá se
chata, k níž i já jsem cihly nosil rád –
plot je rozkradený, vagabundů chase
nemohou již shnilá dvířka vzdorovat. –
Bohatýr, jenž slavným bojem potře draka?
Čistý nosí štít a bílou korouhev?
Všecky hlavy dolů! Kde je ještě jaká?
Kolomazí teče černá dračí krev...
Ale u nás všude rostou hlavy mločí
jako drobná plíseň, maličké a zlé:
221
ze všech koutů hledí uhrančivé oči,
zelené a plizkým jedem naběhlé. –
Honza, jejž car k choré dcerce povolává?
Jak ji vroucím prostým slovem uzdraví,
na bezelstnou hlavu diadem si dává?..dává?...
– Ah – náš Honza, ten i – sebe otráví. –
„Umírají, Bože – doma umírají!“
vynoří se zas to slovo ponuře. –
Ba, že umírají. V zakletém tom kraji
chorobou tak zvláštní hyne vše a mře.
Vyčerpáni staří, zvrhají se děti,
prašivkou je i ten Karoš oblezlý –
stromy zajdou mšicí, pole hyne snětí,
i ten oheň u nás čoudí jen a tlí.
Umírají srdce, umírají vzněty,
červivá jak jabka hnijí od jader –
byly otráveny, tehdy hned již klety,
když je drzá ruka sela do ňader.
Umřela již láska, naděje a víra,
na radost nám lehl pustošivý stín;
222
hladný, mstivý vztek jen útroby nám svírá,
hlava hoří pustým ohněm souchotin. –
– Oh, slyš! Také tady? Čarodějů vzteky?
Žába, která sedí na dně studnice?
Zakletí, jež tiskne kraj po celé věky?
Ale skončí všecko dobře velice!
Svatba! Vítězství! Slyš, slavné hudby hrají...
Tedy může štěstím zářit země kout?
„Nechoď, synku, domů. Doma umírají.“
Hrůza – když je na dům trpko vzpomenout!
Ale co je platno, zítra vstát se musí –
spravit komín, střechu, jež se rozpadá. –
Kmotře, v chatě naší mnohé se tak hnusí –
kdo však ví, jak vaše za dne vypadá?
„Nu, buďte tu s Bohem, kmotře, kmotřenko má!“
bolestné tak teskno kolem úst mi hrá. –
„Musím přece domů. Postýlka je doma,
v té se přece nejlíp sní – i umírá.“
223
OBSAH
Září7
Říjen8
Listopad10
Prosinec11
Leden13
Únor15
Březen17
Duben18
Květen21
Červen22
Červenec23
Srpen24
Legenda svatomořická25
Růžový keř32
Smrt starého Lukáše75
Dolores89
Rajská legenda95
Svatá Cecilie114
Vánoční117
Byl kdys jeden vůl123
Romance betlémská127
Herodes ukrutný133
[225]
Svatá Františka v Campagni137
Malá Křížová cesta144
Ženy po pohřbu Páně156
K Božímu hrobu159
Svaté Panně v měsíci kvetoucích lip162
Svatý Jan nad trůntůní163
Duše ptáci170
Bible vnuků172
Stvoření175
Svatá Rita z Kassie180
Rozmluva se svatým186
Poslání svaté duše Cyrilovy190
Žeň Metodějova194
Jan z Linhartic197
Dušičková200
O svaté Kláře205
Legenda Petropavelská209
O prapor212
Církev povržených216
Doma umírají220
[226]
František Odvalil
ČERNÝ KORÁB
Podle osnovy Ant. Lís-
kovce vytiskly Grafic-
ké závody V. & A. Janata
v Novém Bydžově pro
nakladatelskou společspoleč-
nost Rozmach v Praze
Bylo též vydáno 22 čís-
lovaných, autor. pode-
psaných výtisků na ruč-
ním papíře Van Gelderu
E: av; 2005
[227]