SVATÝ JAN NAD TŮNÍ
Nad černou tůní vrby rostou,
kořeny drží její hráz.
Nad tůní vrby svou krásou prostou
v předjarní čas
dávají kočičky namísto palem
na pochod v nebeský Jerusalem.
Nad němou tůní, němy samy,
trpělivými modlitbami
postavy jejich okleštěné
jak pahýly rukou vzhůru se pnou.
Nad nimi nebe modré se klene,
obláček jde tou nádherou.
Buď vítánvítán, blahé vláhy zdroji!
A k obláčku se oblak pojí,
až v obrovitých křídel stín
zahalí vše, a do hlubin
zachví se země ptáka obra letem
i hrůzou z toho, co on nese –
Teď nad zmlklým světem
163
zableskne se,
a z černých tajů plnosti
již nezdržená – s rychlostí
bohatá první krupěj se snese.
Ó chvíle deště! Liják v máji!
V bezmoci schouleno všecko se tají
a čeká jen a němě zírázírá,
jak v živodárný kruh
se oběh uzavírá,
jejž určil vodám dobrý Bůh.
Prší. Svá ústa otevírá
žíznivě každý tvor.
S nebeských hor
milion drobných olovnic padá
na vyprahlá lada,
milion tenkých proudů splývá,
milion darů s výsosti –
až vyčerpáno štědrosti
poslední kapce vycezené
zas nebe rozjasněné
se mile v oko dívá.
Vykoupána a nasycena
oddychá země omlazená.
Vzala si všecko, co jí třeba,
164
by strom dal plod a pole chleba,
a co ještě zbývá,
v potůčku o další práci si zpívá:
jak žernovem pohne, stoupami, stroji,
jak se v proud mocný s jinými spojí,
jak ponese lodi s tovary všemi,
s lidmi a jejich nadějemi,
jak bude sloužit a úkol svůj plnit
i pak, až mořem bude se vlnit
a čekat třeba věky celé
na pokyn Boha, ředitele,
až zase vzhůru do kola
čerpadlem slunce povolá – –
Kolik vás, kapek, kolik vás bylobylo,
nežli z vás stal se oceán? –
Každé však nebyl úděl ten přán!
Ach, stejný byl všech první let –
však mnoho pak cest a různé dílo
a různý osud naposled...
Ubohá kapko! Také jsi chtěla
vyprahlé zemi setřít prach s čela,
vymetlas ulice, dvory jsi smylasmyla,
svým spěchem mnohde i vrásku jsi vryla
té milé zemi do tváře –
165
a teď – tvůj chvat
do léčky pad
tak ubohého žaláře!
Ach, jak tu ležíš, ponížena,
tak špinavá a unavená,
útulek žab a larv a mloků –
kdys nedočkavá, na poskoku,
teď zaskočena, zajata,
ubohá vodo stojatá!
Tak smutný je tvůj pohled mdlý –
a přece ještě zrcadlí
ten země kout, který tě zvábil
a zde v té tůni zabil!
Jak to, že krásným se ti zdá,
co poutem tě zde obrůstá,
ta hráz, ten břeh tvůj, býlí, křoví,
že všechno lesk má opálový,
tak zářné vše a zlacené?
Jenom že – všecko zvrácené!
Nohama vzhůru! A hlavou – kam?
Ach, níže, níže, – k hlubinám!
A co tam?
V té kouzelné a zrůdné kráse
omamný přelud usmívá se,
že přijde chut tam zalétnoutizalétnouti,
166
kde na konci tak snadné pouti
přec také stkví se v čaru svém
kus nebe se svým slunečkem – –
Však blah, kdo svodům odolá!
Kdo obrátí své zraky
ke slunci, které plápolá,
skutečné, nad oblaky,
k tomu, jež se své výsosti
i na tu louži svítí
a může Boží milostí
i z jámy vykoupiti – –
Ach, dokud to se neztratí,
i z tůně – (jako z oceánu!)
se mnohá krůpěj navrátí
zas ještě v života bránu!
Nad tůní vrby oroubané –
Podivných věcí viděly dost,
bludů a křivd a zklamání s nimi – –
Novými pruty zelenými
vykřikly k nebi o milost.
Smiluj se, smiluj, Pane!
167
Nad smutnou tůní pod vrbami
stojí tvá socha, Jene.
Má zlato dávno otlučené,
je stejně šedá s námi.
Kolena k prosbě podlomena,
a dumná hlava nakloněna,
a v náručí máš kříž –
Tak na tu tůni pohlížíš,
a jiná tůň ti před zraky se černá –
Ne, na tu na věky nezapomene
tvá duše věrná!
Co ty ses do ní nahleděl!
Jak tys tu bídu z blízka zřel!
Ty víš, tam leží všecko slito,
co z darů nebe zneužito,
co v poblouzení zmrháno,
co divou bouří strháno,
že žití proud tam rmut svůj snesl,
že mnohý květ tam v bahno klesl –
ó ty to víš!
A v úděsu i soucitu
na smutnou tůnítůni pohlížíšpohlížíš,
již nese člověk, v nitru ukrytu.
168
Ach, jakou hrůzou ona ovanula tebe!
A ty jsi pro ni obětoval sebe,
tys na hrázi vždy stráží stál
a milost Boží svolával,
by cestou k žití, ke slunci se dalo,
co nemocno a zajato tam spalo –
Ó svatý Jene, ty víš více:
ty víš, jak tajemnou je tůní zpovědnice!
169