K BOŽÍMU HROBU

František Odvalil

K BOŽÍMU HROBU
Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu. Ten, který má v torbě maso a chléb a čutoru plnou na řemeni, i ten, který v čas jídla obchází a natahuje hubenou ruku. Ten po prvé jde s námi, a ten již po kolikáté, neboť vrátiv se jednou, uprostřed dvorce svého a po boku ženy jak bodnutí nožem u srdce ucítí zas naši touhutouhu. Známe jen směr, ale nikdy neznáme cesty. Potupně na nás volají holomci s hradů a vesele z rybníka žáby: Kam? Kam? Kam? „RozžízniIa se duše po Bohu silném a živém... Propast k propasti volá...“ Tak zpívali bychom a šli bychom kraji, a kdo by chtěl, šel by i mlčky s námi. Šli bychom v průvodech, pod korouhvemi. Pod korouhví ztlumeně červenou, na níž vyšit je kříž po celé délce i šíři; pod korouhví zsinale modrou, kde jako hvězdy svítí se hřeby, více než čtyři; 159 pod korouhví zelenou jak dubnová louka, a Beránek bílý je uprostřed pažitu, urvaného zemi a vzneslého k výším; pod korouhví bílou, na níž se zračí obrysy bolestné Tváře jako na rouchu Veroniky; a pod korouhví černou, na které stejně jsou bílé lebky i květy. A šli bychom pokojně, pozdravujíce již zdaleka svatyně na horách a vítajíce na cestě studánky a dobré duše. Tak chodívali jsme kdysi. A zvony nás vítaly s věží a ženy nás vyprovázely požehnáním. A kteří chtěli, šli sami opodál, hvozdy a odlehlými pěšinami, a lotři jich nepřepadali. Šli silnicemi, a cizího osení nikdo nešlapal. A někteří měli kolem hlavy za věnec stočený prut akátový, a u jiných nebylo vidět, jaké trní jim ovíjí srdce. Tak šli bychom zase tou poutí k Božímu Hrobu. Tak šli bychom zase. Proč nás nenecháte? Proč za náš peníz neprodáte nám chleba a soli? 160 Proč rušíte nás, proč se v cestu stavíte? Myslíte, že se té pouti můžeme vzdát? Myslíte, že jsme tak příliš znaveni? Myslíte, že pokora naše je slabost? Že umíme jenom modlit se a zpívat? Ještě na dně duše zapomenut zbývá jeden cit, jenž není muže nedůstojen! Chtěli jsme jej nechat spát, ale on se vzbouří, když je udeřen; tlupy naše pocházejí z plemen bojovných! Či není poutnická hůl též náběhem zbraně? I ta škeble připomíná, že kdysi byla krunýřem. Bojovník je ukryt ve hlubinách srdce a protřev oči, vzpomene slova: „Přijde čas, kdy třeba prodat sukni a koupit meč. – Požehnaný Hospodin, jenž učí ruce boji!“ A stojí tu křižák, vinou těch, kdož bránili mu býti poutníkem. Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu. Musíme tam jíti, neboť musí napřed s Kristem pohřben býti ten, jenž chce s ním z mrtvých vstáti. 161

Básně v knize Černý koráb: