SVATÁ FRANTIŠKA V CAMPAGNI
(„Žízeň sester, v lednu před městem dříví sbírajících, čerstvými hrozny révy, se stromu visícími, ukojila...“ Breviář.)
Jak zšedla modrá dálava,
jak campagna je sirá!
Jaká to těžká únava
do vysoka i šíra!
Kde kručinek je kadeřavé zlato,
kde růžová je vřesu louka?
Kde rozložené na řasnato
vějíře kapradin?
Ah, šeď a stín,
a jilmů kmen
v nich straší jen
a divoký pták houká...
Toť známe vše, toť nenové,
takové půldne lednové!
A nepřišlinepřišly jsme také sem
za zábavou a s výletem,
137
než proto jen, že v klášteře
je také třeba večeře
a pod ni kousek chrastí...
Však přec – tak smutný dnes je svět,
že bolestno i pohledět,
že bolestno je postát chvíli
a slyšet, jak ten vítr kvílí,
jak z dálky v dál jde jeho sten,
jak úzkost svou lká beze změn –
že mohl by i bědných žen
ubohé srdce zmásti!
Ba, škoda poslouchat a stát.
Raději spěšme nasbíratnasbírat,
proč přišly jsme! – Či také snad,
že v klášteře je větší chlad,
že ještě víc tam čiší z cel,
a že byl skoro rád
i oslík náš, když vyjížděl
ze chmurných našich vrat?
To známe též, to nové není.
Na to jsme zvykly v ponížení:
Chudoba, paní velebná,
138
je v zimě též míň úsměvná –
Však přece jen, – tak mnohý den
je celý příliš rozteskněn
a smutno je v něm žíti,
což snad i osel cítí...
Ach, čtverák náš! Snad o tom snil,
jak cestou po campagni
by suchý bodlák uchytil –
Arci, ni bodlák není dnes
jak v den, kdy hlavu hrdě nes
a růžový květ na ní!
Však – oslovský to praví cit –
i ve zvětralé tkáni
by mohlo ještě něco zbýt,
co stojí za hýkání!
Ne, milý osle, nezbylo!
Jen pokušení vábilo.
To známe též, to nové není.
A stát, jak ty, za balvany
tak zježený a zklamaný,
je trapné zahanbení –
My, Francesčiny sestřičky,
jsme zamítly svět celičký,
139
my vzdaly jsme se navždy všeho
pro Spasitele chudobného,
pro Božské lásky opojení,
pro první věčna políbení,
pro svatou radost Jeho –
Však jest to, Pane, mnoho: chtít
u ohýnka se posadit,
když v ruce tolik zebe?
I Petr Tvůj se zhříval tak,
jenom že při tom, nebožák,
v slabosti zapřel Tebe!
Ne, zapřít ne! Ni před tím světem,
ni v koutku srdce ne!
Jenom že v tluku mnohaletém
to srdce někdy ochabne
a v takovéto chvíli šedé
tesknoty zapřít nedovede;
že potěchy pak zachce se mu –
Ty rozumíš přec, Pane, všemu –
i tomu srdci zmatenému,
jež neví samo, co by chtělo.
Hle, bolestně se rozechvělo
pro pouhé nic: že v campagni
140
se vítr dnes tak rozhání,
že dotírá se do všech žil,
že rodí se v něm žízeň zlá –
a duše hned je vyprahlá
jak země, již on zpustošil –
To víme též. Však nevíme,
jakou to žízní trpíme,
co přinésti by mohlo lék
srdci tvých nuzných děveček...
Tož prosíme jen: Nesuď, Pane,
když v duši, trýzní ožehané,
když v srdci, jež je přec jen hlína,
zas jakés touhy květ se vzpíná,
když po rose své volá prach...
Tys také volal na sotnách,
Tvůj svatý ret svým „žízním“ lkal;
víme, byl větší ten Tvůj žal,
o tolik větší, oč Ty sám –
Však odpusť, ulev, přispěj nám! –
„Neslyšíš, matko, větrů sten?sten?“
„Odkud a kam to táhnou jen?“
141
„Co nesou tuch, co nesou změn!“
„AIe jak tlačí a suší!“
„Zdá se, že tělo i duši!“
Tak ke Francesce sester pět
dnes mluví na campagni.
A její hlava – kolik běd
již složilo se na ni! –
a její ruce pomocné
i srdce, láskou nemocné,
se k tiché prosbě sklání.
Co modlila se v pokoře,
že vítr ustal chvíli?
Co vyprosila nahoře,
že slunka záblesk bílý
sem zapadl tak znenadání
a vykouzlil zde na campagni
ostrůvek stříbrný v šedivém moři?
Hle, brilanty v něm všecko hoří,
i oslíkovy šediny
i suchý vřes a tráva,tráva.
A černý jilm, jenž jediný
142
a holý vždy tu stává,
kde vzal té révy ratolest,
jenž k větvím se mu vzpíná?
Zda zázrak to, či pekla lest?
Ve jménu Otce i Syna!
A hle – na révě opadalé
pět rudých hroznů nenadále
tak opojně se stkví!
„Nuž, berte, děti, trhejte!
Kristovu lásku poznejte
vždy stejně něžnou! Ať vás zkojí
v těla i duše trapném znoji
to svaté tajemství!“
Ne, teď se žádná neleká.
Však Franceska jen pokleká
a jilmu staré větve černé
jí ukazují dřevo věrné
a pět ran Syna Člověka.
143